Pásla si housátka podle vody,
vila si věneček pomněnkový.
Lukama běžela bílá cesta,
v modravou dálku a cizí města.
Jak se tam děvčátko zadívalo,
písničku toužebnou zazpívalo.
Tou cestou voják jel do daleka,
uviděl pasačku, klobouk smeká.
A bílé pero měl na klobouku,
k děvčátku zajel si přes tu louku,
vojáček, červený mládeneček,
požádal panenku o věneček.
„Kdybych ti věneček měla dáti,
byla bych trestána od své máti.
Kámen by mi na krk přivázala,
do vody hodila, proklínala.“
„Máš-li ty takovou matičku zlou,
pojď ke mně na koně, pojeď se mnou.
Pojedem, panenko, k Fridlandovi,
nikdo se o tobě nic nedoví.
Fridland je kavalír a nás má rád,
a my zas dovedem krev za něj dát.
Muzika hrá, bubny zabubnují,
fridlandští do světa mašírují.
Na východ, na půlnoc, západ a jih,
Fridland je nad nima, svět je jejich.
Pojď, sedni na koně, děvčátko mé,
po bílé silnici pojedeme.
Budem u Fridlanda vojákovat,
po světě jak ptáci poletovat.
A když tam zhyne má hlava mladá,
vezmeš si, děvčátko, kamaráda.
Když toho zabijou, je tu jiný –
neboj se, děvčátko, vojančiny.
Regiment mládenců, regment je jich,
celičký regiment samý ženich.“
Sluníčko na bílou svítí cestu,
prach na ní zvedá se, letí k městu.
A stará husička zakáhala,
a stará matička zaplakala:
„Ty stará husičko, nakáhej víc,
pasačka tvá tě pást nebude víc...“