Na věži hradu v bílé Caesarei
král Herodes si opřel hlavu dlaní.
Byl mdlý už, věku sešlého a nemoc
útroby jeho začla rozežírat.
K západu pospíchalo rudé slunce
do vzdutých vod, jež červený pruh nesly
až k patě věže. Obrátil král hlavu,
neb bolelo to světlo v očích jeho,
a do roviny saronské se díval.
Pad jeho pohled k lebi Garizimu
a odtud mdle, jak člověk chorý, kráčel
přes Sebaste a na to k Bethulii
i k Antipatris návštěvou si zašed
maličko ještě vlek se, potom stanul
v zeleném moři. Jak se blízko zdají
ty jeho vlny! Hlavy palem, oliv,
sykomor křivých, terebinth, jichž těla
jsou bez kor nahá, bujné trávy pastvin –
vše vzedmuto a všecko zdá se valit
k modravým horám na východní stranu.
A zlaté ostrovy v tom plovou moři,
tož pole požehnaná, kol nichž běží
kaktusů ploty a ty rudě kvetou,
jak polity by byly čerstvou krví.
A červenavý přísvit hraje vzduchem
jak prška krve... Zavřel král mdlé oči.
I začla kroužit živá rudá kola
před zamčenými zornicemi jeho
i tančila a vznášela se vzhůru
a vstala nová, kroužila a prchla,
ač vůlí krále bylo zachytit je
a pobavit zrak vznosným letem jejich.
Tu zavál vítr od roviny k moři
a všecku vůni její nesl v sobě,
A chřípí královo se rozevřelo
i lokal dech ten... Duše travin polních,
lilií vzdechy, potom vůně růží...
Těch růží saronských, jež slaví kněží
ve svatých zpěvech boha Sabaotha,
opojná vůně jako milování
těch růží saronských, jež slaví písně
pějících panen večer u studnice...
Ta sladká vůně kanula mu v duši
a vzbudila v ní znovu dávný žal:
své Mirjam tmavé, hrdé, nezkrocené,
své Mirjam kdys tak krutě zavražděné,
snu, bolesti své duše opuštěné,
saronské růže svojí vzpomínal...