KRAJINA PALESTINSKÁ

KRAJINA PALESTINSKÁ Paní Haně Kvapilové
Na věži hradu v bílé Caesarei král Herodes si opřel hlavu dlaní. Byl mdlý už, věku sešlého a nemoc útroby jeho začla rozežírat. K západu pospíchalo rudé slunce do vzdutých vod, jež červený pruh nesly až k patě věže. Obrátil král hlavu, neb bolelo to světlo v očích jeho, a do roviny saronské se díval. Pad jeho pohled k lebi Garizimu a odtud mdle, jak člověk chorý, kráčel přes Sebaste a na to k Bethulii i k Antipatris návštěvou si zašed maličko ještě vlek se, potom stanul v zeleném moři. Jak se blízko zdají ty jeho vlny! Hlavy palem, oliv, sykomor křivých, terebinth, jichž těla jsou bez kor nahá, bujné trávy pastvin – vše vzedmuto a všecko zdá se valit k modravým horám na východní stranu. A zlaté ostrovy v tom plovou moři, tož pole požehnaná, kol nichž běží kaktusů ploty a ty rudě kvetou, jak polity by byly čerstvou krví. A červenavý přísvit hraje vzduchem jak prška krve... Zavřel král mdlé oči. I začla kroužit živá rudá kola 10 před zamčenými zornicemi jeho i tančila a vznášela se vzhůru a vstala nová, kroužila a prchla, ač vůlí krále bylo zachytit je a pobavit zrak vznosným letem jejich. Tu zavál vítr od roviny k moři a všecku vůni její nesl v sobě, A chřípí královo se rozevřelo i lokal dech ten... Duše travin polních, lilií vzdechy, potom vůně růží... Těch růží saronských, jež slaví kněží ve svatých zpěvech boha Sabaotha, opojná vůně jako milování těch růží saronských, jež slaví písně pějících panen večer u studnice... Ta sladká vůně kanula mu v duši a vzbudila v ní znovu dávný žal: své Mirjam tmavé, hrdé, nezkrocené, své Mirjam kdys tak krutě zavražděné, snu, bolesti své duše opuštěné, saronské růže svojí vzpomínal... 11