SEN CÍSAŘE PROBA

Josef Svatopluk Machar

SEN CÍSAŘE PROBA Em. Peroutkovi
I.
– Svůj pozdrav vzkazuje vám císař Probus, otcové shromáždění. Nesmrtelným dík bohům vzdávám, že vás nezklamali v té důvěře, již jste mi věnovali. Je pokořena vzdorná Germanie a devět králů lidu toho přišlo a prosíc padlo k nohám mým a vašim. Dnes barbarové sejí, ořou pro vás a těly svými chrání hranic říše, dnes jejich stáda na nivách se pasou, by naší potravou se stala jednou. Tož, jak se sluší, otci shromáždění, oběti díků dejte přinést bohům a koruny, dar vděčných gallských osad, měst asijských i provincie nilské, jež tuto posílám vám, vděčně složte v chrám kapitolský Jova Nejlepšího, v chrám Gradiva, jenž chrání Řím svým štítem, a ostatním všem bohyním a bohům, neb Roma nemá nepřátel už více. Je pokoj v Rhätii a Illyriku, Thrak v dobrodiní míru klidně dýchá a Isaurie žije v bezpečnosti. Mír leží na asijských plodných polích, klid Egypt má, a Parth se vrací, zděšen nad mocí naší, v hloubi země svojí. Na osluněných vrších Hispanie, na gallských pahorcích i mírných kopcích, 123 v jichž klínu smavá Vindobona leží, – kde všude dosud voják ozbrojený svůj život háje vládu Říma chránil – teď réva zelená se, aby dala v podzimcích krev svou, krev to míru slavnou k radosti lidí, k slávě věčných bohů. Teď otci shromáždění, ještě jednou ponesu válku přes hranice říše, bych posledního nepřítele zničil – a potom budem žíti z plodů mírumíru, jak člověk, jenž se přičiňoval v síle let mužných, tráví ovoce jich v stáří. Chrám Janusův se zavře, otci, navždy a hrubý voják svlekne brnění své a rukou, která dosud mečem vládla, pluh uchopí a klidně stoupat bude za těžkopádným chodem bílých volů, či námořníka obleče šat lehký a hbitou lodí popluje v kraj dalný, by rovnováhu zjednal v darech krajin a v mnohých výrobcích a vynálezech národů, které dělí vody moří, neb vojska nebude nám více třeba. Meč, pravda, mocnou obranou je vlasti, však dvojsečná to zbraň – a byly časy, že římské meče zhoubu nesly Římu. Zrušíme vojsko, otci shromáždění, jak zbytečnou věc a dost nebezpečnou, a vládu míru, která dosud plaše v snech básníků a filosofů chví se jak vzdušný přelud, přivedeme na svět. Svět Římu podán jest jen pro své štěstí, je slušno dát též trochu štěstí Římu. – 124 II.
– Vojáci, druzi, písař Makrobios mi řekl, jaké psaní Imperator do Říma poslal... Netřeba prý vojska! Prý tažení to poslední je vůbec, jež proti Parthům podnikáme nyní! Prý voják bude domů poslán potom, by role vzdělával a stáda pásl, či, chce-li, plahočil se jako kupec po cizích mořích... Psáno tak. Však kdož ví? Bývaly časy – a to znáte, bratři – že obmyslně z vůle císařů kdys legie celé sesekány byly?! Kdo vnikl v zámysly a duše mocných? „Zrušíme vojsko...“ napíše se otcům a zatím třeba plán je složit řadou nám k nohám pěkně hlavy naše mladé... Vojáci, jaké mínění je vaše? – – Můj centurio, Makrobios nelže. Oh, není příznivcem nám Imperator! Já slyšel, kterak vyjádřil se kdysi, že voják nesmí zdarma chleba jísti. A proto hnal nás k pracím nevojenským a kázal lesy kácet, valy vršit, příkopy hloubit, až nám plochy dlaní jak kora ztvrdly... Není přítelem nám a věřím pevně, že nás zničit hodlá, vždyť dosavadní činy o tom svědčí! – – A my jsme císařem jej učinili! – – My zbudovali celou slávu jeho! – 125 – My Říma mečem byli v těžkých dobách! – – A meč ten zlomit chce a hodit k zemi! – – Vojáci, bratří! Takto v jiných časech se nesmělo psát o vojáku římském – – Svou krví smazat byl by musil vždycky takové řádky zpupný Imperator – – A nevděčný! – A málo pamětlivý ne svých jen dějin, ale dějin římských! – – Neb vojsko vždycky císaře si našlo! – A císař donativ dal! – – Nezaniklo to právo vojska, ať to Probus pozná! – – Tam k němu, k němu, bratří! A zbraň v ruce! – III.
Věž stála u Sirmia. V Sirmiu kdys byl zrozen Probus. Byl-li klid, rád trávil zde chvíle odechu. Kol tábořilo ve stanech vojsko, jež se sbíralo zde, by s jarem vyrazilo proti Parthům. Bažina byla u města, již toužil vysušit, zplodnit. Kázal kopat stoku ku proudům Sávy. Věž pak postavit dal, 126 by osobně moh přehlížet v čas každý vojáků práci. Na věži dlel právě. A dívaje se do modravé dálky, proletal duší, kam zrak nedostihl: svět nekonečný, města, nivy, lesy, pahorky, cesty, vody oceanu, národy různé, božstva rozmanitá – vše viděl duší, pronikal a cítil moc, slávu, velkost svého imperia a o čase snil, kdy nad tímto světem mír a klid věčný panovati bude... mír z jeho ruky... kdy krev svou jen réva prolevat bude k požehnání lidstva... A neslyšel ty kroky přitlumené po schodech věže, nevzrušil ho šepot sípavých hlasů, zařinčení mečů, jež narazily... neviděl tu zlobu planoucích očí – opřenu skráň o dlaň díval se v dálku... tak mu prvý voják meč vehnal bokem k poklidnému srdci. Pad Probus. Přešel z snů svých beze slova v říš pokoje a klidu... Ticho... Zkamenělí žoldnéři stáli... Potom protrhli se ze hrůzy činu. Tiše odkrádali se věží dolů, jak by vzbudit báli se císaře, jenž zdál se v krvi dřímat... 127

Básně v knize Jed z Judey (in Svědomím věků 2, in Macharovy spisy, svazek 15):