ZELENÉ OČI
Karlu Judovi
Vlád tenkrát onen pohan Julian,
jenž vyhladit chtěl Pána Ježíše
ze světa toho, ba i onoho,
a za něj dosadit zas modly své;
psem vzteklým zval jej ve svých kázáních
náš biskup Basil svaté paměti
i Antikristem, jak jej ohlásil
kdys proroctvím sám Boží Beránek.
Já tehdy čítal věku dvacet let,
když přibyl v město pohan Julian.
To bylo k smíchu! Císař takový!
Byl bradatý jak z pouště jakýs mnich
a plášť měl sešlý, časem sepraný,
jak mudrci jej nosí toulaví –
a to byl císař! Byli lidé tu,
kdož Konstantiův znali slavný dvůr,
ba některým i bylo dopřáno
políbit v kleče šarlatový šat
slavného vládce – a ti vybrali
srovnání mnohá z upomínek svých,
jež Apostatě k slávě nebyla.
A když jsme na to poznali se blíž,
on nás, jej my – tu jasno bylo hned,
že v lásce se mít nikdy nebudem!
Takový císař! Chodí ulicí
jak řemeslník jakýs pokoutní
v průvodu filosofů tlachavých!
A doma v noci píše traktaty,
že ani inkoust smýti nemůže
159
s zkřivených prstů, spí jak trestanec
na tvrdém lůžku, jeho tabulí
by pohrd barbar voják z Gallie –
a k tomu taký pohan zatvrdlý,
že jako řezník deně zabíjel
svou vlastní rukou modlám zvířata –
a to byl císař!
– Ne, to nechtěl jsem
vám vyprávěti, stařec hovorný,
vždyť slyšíváte o tom v kostele,
když sluha Páně zlosti příklady
při rozboru slov božích uvádí,
vždyť otci svatí knihy napsali
o žití Antikrista pohana –
ne, o tom jsem vám nechtěl povídat.
Při silnici, jež vede k Efesu,
tenkráte stával vavřínový háj,
a v háji chrámek modly Helia,
kteroužto modlu Julian zvlášť ctil
a o svátcích – neb jak my světíme
památné doby z žití Beránka,
tak pohani též měli svátky své –
šel s velkým průvodem v háj Julian
a modloslužbu směšnou prováděl,
jak divadlo by hrál, a toť se ví,
dobytče zabil, na oltář je klad
a bláznivou tu oběť zapálil.
V tom chrámě byla modly podoba,
prý staré práce, ceny nemalé,
neb modla měla vlasy ze zlata
a štít, jenž slunce obrazem být měl,
jejž v ruce měla, též byl ze zlata.
160
A že tu modlu císař poctil tak,
náš biskup Basil, svaté paměti,
vzplál při kázání hněvem velikým
a síru s ohněm na císaře dštil,
a žár ten duše naše rozpálil,
že v noci se nás houfec sebralo
a k háji šli jsme. Stařec kněz tam byl
a sedě na schodišti před chrámem,
kam bledé světlo luny padalo,
chtěl zdržet nás a vstup nám zabránit.
I zabili jsme toho pohana
pro slávu jmena Pána Ježíše
a vpadli v chrám... Byl měsíc, řekl jsem,
a v bílém světle modla zdála se
být živá, velká, přísná, hrozivá.
Z bílého svítivého kamene
zdělána byla chlouba pohanů,
souměrné tělo, hlava nahnuta
do zadu byla, ruka se sluncem
na prsou spočívala, druhá pak
vztyčena byla v prostor chrámový,
pletence zlatých vlasů leskly se
jak vlasy světlohlavé dívčiny,
i slunce v ruce její svítilo –
však oči, zvláště oči. Byly to
zelené, čisté, drahé kameny,
jež oheň měly v sobě. Oči ty
zíraly na nás, a ten oheň v nich,
jenž hořet zdál se jako červánek,
hluboko ležel – – my jsme stáli tu
jak ohromeni... Tak ti pohani
působit znali klamem umění
na mysl lidskou...
161
Ve mně hnul se stud
a svědomí hlas – vzkřikna hlasitě
v tu modlu kyjem svým jsem udeřil
a druzi za mnou bili statečně,
až třesklo v ní cos, až se svalila.
Hle, v nitru jejím sítě nečisté
pavouci měli, špína byla tam –
a to byl bůh! A to byl Helios!
Ta šalba vznítila nás ještě víc,
my oltář rozbili a posléze
chrám rozmetali, ba i celý háj
jsme vykáceli v svatém horlení.
To připomenout musím ještě vám,
že bylo mnoho věcí předrahých
v tom chrámě uschováno. Pohani
takové dary modlám nosili,
míníce, že má bůžek zálibu
v darech a zlatu jako člověk sám.
Poháry byly tam i konvice
a misky k pití, štíty, stoličky –
oh, spousta jmění. A my vzali si,
jak komu z nás co padlo do ruky –
neb od lidí ty věci dány kdys,
ať k lidem se zas nyní navrátí,
když šalbou stal se, komu dáno to.
I zlaté vlasy modle odnesli
i drahý štít. Já vedle věcí těch,
jež blahobyt můj potom stvořily,
ba kamenem se staly úhelným
pro štěstí celé mojí rodiny,
ty smaragdy dva, oči zelené,
jsem odnes domů.
162
Přišla zase noc
a – pekelné to smyslů mámení! –
tu bílou modlu ve snu viděl jsem,
jak zírá na mě zlobně hrozivě
jamami vyloupaných očí svých.
Já procit v strachu, dlouho modlil se,
však do rána už usnout nemohl.
Za slunečního světla bílého
já díval jsem se na ty kameny:
tak čisty byly, barvy veselé,
jak mladý lístek z jara na bříze,
kdyby byl jako voda průhleden.
A hluboko v nich svítil červánek,
ten zvěstovatel slunce raního –
já schoval je a spokojen jsem byl,
že vzal jsem si je.
Přišla druhá noc
a v ní zas ďábelské to mámení!
Bezoký stál tu, na mě díval se,
já hnout se nemoh, nemoh vykřiknout
a procit jsem zas v potu studeném...
A zase vzal jsem zrána kameny
a podržel je v světle slunečním...
zas byly čisty, barvy veselé
a oranžový oheň hořel v nich –
a v noci na to zas to mámení!
I přemítal jsem dlouho o snech těch
a napadlo mi, jak můj dědek as
i praděd kdysi v chrám ten chodili
a nevědomí klaněli se tam,
jak já se klaním v domě Beránka.
Jak prosili za štěstí dětí svých,
tak já teď za svých onde prosívám –
a lítost jala mě tak bezděky.
163
– Však náhle zhrozil jsem se pokorně
nad lítostí tou, jež je urážkou
božského jmena Pána Ježíše,
a k jahnovi jsem zašel stísněný
kát se i vyznat duše trápení.
A jahen – byl to otec Timotej,
jenž v Damašku byl potom biskupem
a slávy Páně stal se paprskem –
ten poradil mi: – zahoď kameny,
bys neviděl jich, plač a modli se
a tělo sbičuj – ďábel poťouchlý
uteče jistě se svým mámením! –
Ty oči zahodit mi bylo žel,
vždyť byly ceny neobyčejné,
však nepodívav více na ně se,
já v skříň je zavřel, hlínu na ně dal,
pak plakal, modlil se a tělo bil
a čekal noci.
Spal jsem klidným snem.
A druhého dne zase jsem se kál
a modlil, do krve sbil tělo své –
a zas byla pokojná má noc.
Tak týdny míjely i měsíce.
A zatím pohan Julian se dal
na onen pochod proti Peršanům,
a biskup Basil, slavné paměti,
mu věstil: – Tesá tesařův již syn
k tvé rakvi prkna, tesá, vzteklivče! –
Vy víte všickni, jak se splnilo
proroctví ono světce biskupa.
Prostému křesťanskému vojínu
164
tam anděl Páně onu ruku ved,
jež ostré kopí trestu vehnala
v bok Julianův. Slyšeli jste též,
jak pohan krev svou zachyt do dlaně
a k nebesům vrh, slední potupu
vykřiknuv zlostně: – Ty jsi zvítězil,
ty Galilejský! – Potom zcepeněl
bez boží milosti jak němá tvář –
to vše nám dodnes líčí častěji
sluhové boží v našich kostelích.
Však těžko slovy vymalovat dnes,
jaká to sláva byla na světě!
Tisíckrát krásněj slunce zářilo,
stromoví kvetlo, ptáci zpívali,
a chrámy páně otřásaly se
vítězným zpěvem z hrdel křesťanských
nad zkázou Apostaty pohana.
A tenkrát vzrušen velkou radostí
a pln jsa trvalého bezpečí
já vzpomněv sobě na ty kameny,
chtěl spatřit jsem je.
Stopy hlíny smyl
a na dlani je držel ve slunci
a hle: ty oči byly mrtvy již,
čistota jejich byla zkalena,
vyhaslý oheň byl a zeleň jich
ztemnělou barvu měla jeseně. – –
A tu jsem věc tu neužitečnou
do řeky hodil rady pamětliv,
již dal mi tehdy jahen Timotej.
Neb kníže pekel moh by v noci zas
165
šálením trapným týrat duši mou,
vždyť obchází nás jako řvoucí lev,
a památky těch model pohanských
zvlášť milými jsou jemu příbytky,
v nichž číhá jako pavouk na duši,
a byť by ji i zmoci nemohl,
přec potýrá ji pokušením zlým.
Náš věčný král, náš svatý Beránek,
jenž vykoupil nás drahou krví svou,
nechť před osidly pekel ostříhá
to tělo, dokud duše dlívá v něm.
Žádosti těla – chrti pekel jsou,
a duše naše – bědná štvaná zvěř...
166