STÁŘÍ AUGUSTOVO

STÁŘÍ AUGUSTOVO Paní Růženě Svobodové
Čas odstoupit, neb Tiberius čeká. Smrt stahne s ramen rukou necitelnou nádherný, zlatem lemovaný purpur, studené tělo herce plamen stráví, a nezbude, než jmeno, pouhé jmeno. Snad potlesk zazní dlaní několika – ne herci tak, neb herec protiven byl, ne jeho hře, neb trvala jim dlouho – však radosti to bude výron pouze, že herec pryč a hra že ukončena... Ó prázdná marnosti ty všeho žití! A přec hrál dobře dobrou hru tu herec. Kdo může říci, že mou masku prohlíd, že vnikl jedenkrát jen v duši moji? Snad Agrippa kdys – ten jen tušit mohl a více ne než Livia, má žena, a Maecenas, ten dobrák opatrný; snad tušili a snad se dohádali mých vášní sklonů, šli jim moudře s cesty, neb hověli jim, když jim rozum řekl, že vzdor by marný byl a nebezpečný... Teď Tiberius čeká... Nikdo neznal, co v duši mé se skrývá: já však přehled tu arenu, jež životem se zove, i zápasníky její; nezůstala mi tajnou myšlenka jich nejtajnější – jen Tiberius... Jak já zůstal světu 28 jakousi živou, kamenou však sochou, tak záhadou on trvá pro mou duši. Dívám se často na tu holou lebku, však nepronikám stěnou skrání jejích, dívám se často v zelenavé oči, však ty jsou němy jako voda moře. Ty oči jeho oslabuje slunce, že předmětů ni lidí nerozezná, však ve tmě vidí zřetelně a jasně způsobem šelmy... Tiberius čeká... Jsem osamělý... Lidé plní sice síň paláce mi, touží u mých dveří mě pozdraviti, v senatě se kupí kol mého sedadla – však duše jejich jdou k Tiberiu, kolem Tiberia se nesou jejich naděje a touhy... Pták, který zmlká při západu slunce, i muška, která k spánku ubírá se, i květina, jež květ svůj uzavírá – ti všichni způsobem svým pospíchají pozdravit slunce, z východu když stoupá... Čas odstoupit, neb Tiberius čeká. Řím bude tleskat, hra je dokončena. A dobře tak, neb snadno moh by herec, o ducha sílu stářím pozbavený, v úloze zmást se, mluvit lidským hlasem a vypravovat smutek duše svojí. Žil mnoho, viděl zanikání všeho, jmen nejslavnějších, legií i říší, a smutný výsměch z toho všeho sedí mu nyní v duši jako sýček věště 29 i skon mu vlastní. Není bohů kdesi, jen chmurné Fatum, jež se stále živí hynutím všeho. Šťastni jsou jen mrtví: Agrippa, Maecenas a děti moje a ti, kdož byli. Zapsat chtít své jmeno v paměti lidí – smutné předsevzetí, když časy ničí lidstvo i jich paměť. Žil Julius kdys, zabitý můj otec, kdo řekne dneska ještě slova o něm? Oh, paměť lidská – jaká špatná deska pro činy minula! Hle, paměť moje: Je pravda to, že počet nekonečný žen nejkrásnějších v nosítkách byl nošen v ložnici moji? Syny že jsem míval? Že Řím a svět rtům naslouchaly mojim? Že mlád jsem byl? Oh, paměti ty bědná... Jak On, jak Caesar byl by asi pustil svět z ruky svojí? Jakými as sloupy podepřel říši, jakou svorou spojil krov nad budovou světa? Marno ptát se. Muž zahynul, a myšlenky a plány zabily dýky Cassia a Bruta... Co za mnou, nic je, přede mnou tma pouze, Jdi s jeviště!... Hru novou začít nutno, neb stará znavila již obecenstvo. Hru novou, tragedii s novým vládcem osudů lidských, valných vojsk a říší... Jít s jeviště... neb Tiberius čeká... 30