VEČER MARKA AURELIA VE VINDOBONĚ

VEČER MARKA AURELIA VE VINDOBONĚ Fr. Drtinovi
I.
Při světle lampy v tichu noční chvíle, co chladný vítr venku žalně svistí o hrany zdí a holé větve stromů let zuřivosti svojí rozrážeje, zas pero beru v chabé prsty svoje, bych slovy zachytil, co hlavou mojí dne během spělo. Věrné lístky moje, vás jediných já neunavil dosud tichými rozhovory s duší svojí! Vím, lidé těžce hovory mé nesou a jenom z úcty před purpurem mojím násilně nudu svoji přemáhají a k zívání chuť utajit se snaží – ach, smutný los to všechněch zkušeností i moudrostí zlým trudem vyzískaných, že zajímají toho jen, jenž má je, a cizím uším prázdnými se zdají jak větru toho venku naříkání! A nelze odkázat ty zkušenosti, poznatky žití, plody hořkých hodin nikomu v světě... Ani synu svému, a kdybys bolestí i zmíral z toho... 103 II.
Já marnost všeho poznal, dospěv záhy nejvyších stupňů lidské moci, slávy... Dvůr Augustův i žena, dcera jeho, zeťové, sestra, Agrippa i vnuci, Maecenas, přátel sbor a příživníci, lékaři, kněží – všecko kořist smrti. A celé rodiny hle! Pompejové, rod Corneliův, jenž svou slávou plnil kruh světa širý – pohleď na hrob jejich, u posledního jmena přečteš nápis: „poslední rodu svého“... Vymírají národy celé – všecko v posled zmizí v mlčení hlubokém a němém tichu prostoru bezmezného... Smutek z toho leh v duši moji. Taký běh je žití: vše záhy zapomeneš, záhy také sám zapomenut budeš. Nic víc, nic víc. III.
Evropa, Asie – jsou koutky světa, ocean celý – kapka ve všemíru, a hora Athos – hlíny hrst v něm pouze a přítomnost – mžik Věčnosti jest jeden. Vše je zde mizící a proměnlivé, a všeho pramenem jest onen Kdosi, ten Velký, Věčný, Všímvládnoucí Kdosi. Jenž jícen lví, jed hadí, trn a močál učinil součástkami tohoto světa, by krásy jeho tím víc vynikaly, jak na obrazech světla vedle stínů. 104 Lva zabít můžeš, vyhnouti se hadu, trn obejít a močál stranou nechat – však klnout nesmíš, že jsou tady také. Sám hostem jsa zde vyčítati nesmíš, co hostitel tvůj postavit sem ráčil. IV.
Já na svém žití pracoval jsem pouze jak sochař, který dlátem neúnavně z mramoru bělostného vybít snaží si boha obraz nebo tváře lidské a pracuje tak dlouho, až se blíží ten výtvor přání jeho, jež má v duši. Že někdo druhý prospěch měl z mé práce, Řím, národy, jež jmeno moje slaví – mou není zásluhou. Jak člověk žil jsem, jenž jmeno člověka chtěl zasloužiti. V.
Jak v závodech kůň, který doběh k metě, a jako pes, jenž honbou uštval zvíře, a jako včela, jež med domů vnesla – tak člověk mlčeti má o svých skutcích, jež přijímá svět s vděčností a chválou, a být má jak trs révy, který věrně rok co rok pouze sladké hrozny dává. VI.
Rezavým rouchem oděly se chlumy a listí lesů plápolavou barvou, Dunaje vody houstnouti se zdají 105 a jako ocel tekutá se valí k dálnému moři – truchlý obraz smrti! A přece jenom k spánku ukládá se v nádheře barev země, matka stará. Ó duše přírody ty nesmrtelná, vše z tebe vychází, vše trvá tebou, a k tobě v posled do hrobu se vrací, by v jiné podobě a v jiném žití zas vyšlo z tebe. – Nač se báti skonu? Zda zmizím v harmonii nekonečna, či znovu ožiji co květ, co ptáče – dnes lhostejno je, jako potom bude dojista lepším to, co přijde potom. Z tohoto světa odejít má mudrc jak zralá oliva, jež v pádu žehná i zemi, dobré svojí živitelce, i stromu, jenž ji nesl během leta. VII.
Proč tedy neotevřít vlastní rukou vchod v ono neznámé, však lepší příští? Plod stromu neupadne samovolně před časem zralosti své. Nemáš práva oloupit samovraždou o svou duši společnost lidskou. Přírodě v líc bijí křesťané oni, kteří vzdorovitě svůj život tráví housenka jak v kukle a doufajíce smrtí vejít v hody jiného žití, v tvrdohlavé touze smrt hledají a našedše ji hynou s tragickou pompou, theatrálním gestem, a mní tak blížiti se bohu svému! 106 VIII.
Dřevěné bohů podoby jsou dřevem, a rozum lidský, potlačený rozum, odychat začal – a hle, nová mračna a nový bůh už táhnou proti němu... Však mudrc jenom potlačí svůj povzdech a klidně dál se dívá na běh věcí, jež vznikají jen, aby zanikaly a částkou toho byly, co zvem žitím. IX.
Já krve lidské neprolil. Ten sok můj, Cassius, jenom špatností svou padl a mnou byl želen. Věřím v spravedlnost, jíž stará řecká Nemesis je strážcem, už v tomto žití. Hadrian kdys pravil, že žádný císař dosud neodstranil nástupce svého. Svědomí mé jest mi tím štítem, který kryje žití moje, a štít ten čist je, že bych moh jej držet jak zrcadlo i každé tváři boha. X.
Hle, Caligula, Nero, Domitian a všichni druzí předchůdcově moji, již zapsali se teplým písmem krve v občanů pamět! Kdo můž vypočísti strach o život a obavy ty o trůn, jež byly strůjci řady oněch poprav? Toť smutný byl a císaře los bude, 107 že uvěří se v spiknutí a plány, až když je císař zabit! Duše moje, my klidni jsme a klidni dále budem. Vše předurčeno, vše se musí státi, jak v sudbě stojí. Nic my nezměníme, minuty nepřidáme k žití svému. Mít trpělivost – to je moudrost všecka. XI.
Říkají, že má žena poskvrnila čest ženskou svoji... Gladiator z cirku a plavec campanský že vhod jí byli, neb měla v lásce tuhé mužské svaly a širokou plec. Radili mi jemně, bych odpudil ji. Věčné, bílé hvězdy, jak možno býti ještě soudcem jiných, když člověk, zrnko náhody a chvilky, svou nicotu a malichernost cítě je vděčen slunci, které na něj svítí, a vděčen květům, že smí patřit na ně! Dnes Faustina už spánkem věčným dřímá, a čím jsou tomu bezvládnému tělu bouř vášní, žádosti a touhy krve? Snad utíkala před tou tváří mojí, jež nehybnou je v bolestech i štěstí, a jistě znudily ji řeči moje, jež pouze šatem myšlenek mých jsouce – ó vím to dobře – málo jímat mohly těkavou duši ženskou. Šla svou cestou, kde doufala, že nalézt lze květ blaha. 108 I já šel svou a nehleděl jsem ani, že šlapu vlastně nohou touhu její, že hovorem i tváří tam ji ženu, kam potom došla... XII.
Commodus též vzbouzí obavy mnohé pro směr povahy své u přátel mojich. Šermíře má v lásce, a gladiator spíš prý bude z něho než římský císař. Duše zlá a krutá prý čeká v mladistvém tom svěžím těle, sny o krvi prý chodí plavou hlavou, a den mé smrti bude prý dnem hrůzy pro světovládné římské imperium... – Bezmocen stojím, bez úrady hledím, však klidna buď, má duše. Osudem-li povolán bude syn můj k velkým věcem, pak provede je. Je-li v blahu lidstva, by zhynul on i druhé děti moje, pak nezabráním ani já dnes tomu, ni bezmocné mé kosti v době příští... XIII.
Noc pospíchá a ruka má se chvěje. Čas uložit se. Je-li usouzeno, uvítám vděčně zoři, jež mě zbudí; však zaklepe-li marně světlo její na oči bezcitné – i tak je dobře. Já nelituji ničeho v svém žití a nebudu i žití litovati... 109