PETRONIUS

PETRONIUS Zd. Fuxovi Jelenskému
– – a nyní zčerstva, líný Menelae, Nestore, rychle obvaz na mé tepny – bystřeji, hoši – k čemuže jsem dal vám těch hrdin jmena? Menelae hloupý, dřív než dáš obvaz, stiskni přece tepnu a hleď, by řez se scelil – Nestore můj, dám spráskati tě – ruka se ti třese – tak málo drah už je ti život pánův?! A neutahuj mi tak silně obvaz, pse necitelný! – Tak. A ty dvě mísy vyneste, hoši, neboť mdloba stoupá z té rudé tekutiny okny očí do mojí hlavy. – Vymyjte je dobře a znovu připravte mi teplou vodu. – A vy, již nebojácně jste sem přišli, přátelé moji, k hodu poslednímu a s ústy hotovými sypat květy slov soucitných na prchající žití, strpení mějte. Pozlobit chci trochu svým otálením Atropos tu starou, jež mračí se pod cypřišovým věncem a stříhajíc do nitě mého žití ji přestřihnouti nesmí, já když nechci. Chce se mi ještě s vámi pohovořit, či, abych vyjádřil se upřímněji, chce mluvit se mi, mluvení je také požitkem jakýms, zálibu-li máme na tonech slov a reji myšlenek svých, 66 jež při řeči se zvláště hojně rodí – a zálibu tu máme, jsouce lidmi. Snad věříte mi, že vás neunavím strojenou řečí, již by v jiných časech dal senat vyrýt do pamětní desky, by duše mládeže se na ní hřály v dnech budoucích pro velkolepé činy – má Petronius tolik smyslu pro sloh, že v této chvíli nebude chtít lepit k veselým hodům konec z tragedie. My nežili jsme nikdy na kothurnu jak starý Řím. Že dovedeme umřít jak oni lehce, není silou ducha, jen nejistotou poměrů a potom, že život ztratil metu, ztratil obsah. A jízda prázdným vozem bezecíle unaví záhy. – Jasu neměl život, klidného jasu. My tam nanášeli křičících barev, výskavého světla, však trpkost vždycky stížila nám duši, kdykoli pohledli jsme na své dílo – Patrokle, přines falernského vína! A nalívejte, hoši, naposledy! Už zítra totiž volnými jste lidmi, já nezapomněl, propouštěcí listy já vyhotovil, ale také možno, že porci bití dám vám k upomínce, bych pobíd vaši ochotu dnes. – Víno je trpké jaksi. Snad v ně z myšlenek mých skanulo cosi... Pojď sem, Menelae, a strhni obvaz. Patrokle, sem mísu! – 67 Smrt dá se osladiti na požitek a teplou vodou jenom... Jak se vlévá života říčka obloukem v tu vodu... Však, Menelae, zastav, dej mi obvaz, cos veselého napadá mi právě – tož možno ještě žíti! Odnes mísu a čekej venku s připravenou vodou! Jsou verše, přátelé, to. Moje verše, jež v mladosti jsem složil, když mou hlavu záhady nadpozemské rozhřívaly... „Hoch vozataj se v lůžko vkrad, kde dcera krále spí, a hvězdy se tam dívaly a úsměv měsíce. A měsíc mlčel, hvězdy též. A malé nemluvně tam jednou křičet začalo – oh, velká záhada! – Bůh nějaký to asi byl – usoudil dobrý lid. A starý král byl tuze hrd na zetě z Olympu.“ Nu, cudný Virgil rval by si as vlasy nad verši těmi; lichometný Horac by mrštil po mně satyrou svou planou a zle by kroutil oči před Augustem nad mládeží dnů dnešních bohaprázdnou – hádaje v duchu, jakou odvetu dá císařský měšec na to rozhorlení. – 68 Dnes klidnější jsme. – Kdosi slezl Olymp a našel skály tam a sporou trávu. – A lidstvo ctilo po tolik set roků pohádky hloupé, básníků sny dětské. – Upadá všecko. – Zeus sváděl ženy, a Mars byl otcem Romula a Rema – ostatně praetor syrský vykládal mi, že bajky naše udělaly školu – u Židů. Jejich bůh prý po příkladu našeho Gradiva šel k jedné ženě – a teď je z toho nové náboženství. A vyznavači jeho shlíží s pýchou a s pohrdáním na ctitele Jova, neb lichotí si, že jsou na tom lépe. – – Patrokle, dej mi misku s vínem ke rtům! Mé ruce ledové jsou – – bez pohybu – Ten jejich bůh prý přesně pozor dává odkudsi s modra nebes na své lidi a znamená si dobré jejich činy i skutky zlé, by odměnil i trestal, až zemře taký člověk. A ten člověk má vůle svobodu i rozhodnutí, ten bůh však předem ví, jak rozhodne se, co provede – a přece odměňuje a přece tresce. – Přátelé, svět hloupne a valně hrubne. Zánovní bůh Židů prý ukřižován byl – eh, jaký nevkus! Ti naši Olympičtí byli k smíchu, však tenhle nový – pravda, mohlo vyjít cos z Judey? 69 „Co světa dobývá Říman, Řek sofismata metá, v požitcích kochá se Peršan, Žid vymýšlí náboženství.“ – Thersite, krasavče ty šikmooký, sem přistup! Pravda, že prý těžce vzdychneš, když Kleis štíhlá kol tebe se nese? Ty rdíš se, pihovatý? Zítra, hochu, jsi volným mužem, dnes ti pán tvůj přidá i výklad k tomu. Volnost, hlupáčku můj, jest jak ctnost ženská. Kdo ji má, ten hledí, by pozbyl jí co možná nejrychleji. A že mi nelze držet ruku svoji nad volností tvou zítra i v dny příští, tož odstranil jsem aspoň léčku jednu: ta štíhlá Kleis vdá se za Achilla! Jak? Slzíš, hlupče? Dvakrát mu dám volnost – a pláč mi vděkem! Ukliď se mi s očí! Vám, druzi moji, také dostane se – když nutno mluvit o posledních věcech – vzpomínek na mě. Petron zná být přesným, jak měnec peněz. A proč neříci hned, co mrtvá litera má říci zítra? Bibule, ty vás řeckých milovníku, máš spočteny ty moje vásy v Římě? Viscille, jenžs mi závidíval vždycky kuchaře mého, starce Odyssea, nemyslíš, že je příjemno si myslit, jak Odysseus otáčí se hbitě v kuchyni tvojí, uměním svým množe čar tabule a slávu domu tvého? – Ty, Aemilie, sběrateli mincí, 70 zvlášť velkých zlatých z doby Neronovy, ty jistě vzdechem, v němž se mísit bude i stesk i spokojenost, žehnat budeš památce mojí. – A ty, Victore můj, jenž od Homera pospícháváš k číši a od číše se k Homeru zas vracíš a častěj, člověk všestraný a vtipný, spojuješ obé v přátelskou svou přízeň: ty víš, že sbírku mám těch řeckých knížek jak sotva druhý kdo v tom našem Římě – oh, přátelé, jak oči vaše září, jak sladkým děláte mi umírání! Hle, připadá mi, že ne Petronius, však jakýs vážný pater familias poslední pořízení svoje činí. Ostatně byla rozšafná ta nota též v žití mojím. Konsulat mi dali, já konsulem byl. Acta diurna jsou mé píle svědky. Provincii přiřkli, já Bythinii spravoval. Mou péči odměnil císař pochvalnými slovy před celým senatem. A nejdivnější je při tom, že jsem nesmál se sám sobě, jak dobrý herec, který nesměje se v komické roli. Byl bych smál se ovšem, kdybych byl vlastní tvář svou při tom viděl. – A lecos psal jsem. Verš i prosu volnou. A dnes si, tuším, přiznat mohu směle, že slova volíval jsem při svých pracích ne nalíčená a ne nabubřelá, však ta, jež v přirozené kráse jdouce do věnce cudné řeči splétají se. – 71 – Oh, Menelae, pojď sem, Menelae, a sundej obvaz! Pán tvůj začal řečnit jak rhetor, mládeže jenž duši pěstí! Sem mísu, Patrokle, dej! Menelae, oh, Menelae, jak to prudce rveš mě! Jemněji, hochu! – Příjemný to pocit!... Mdlá sladkost oči klíží dobrotivě... tma teplá jemně opřádá mou duši... Oh, zavaž tepnu! – Dosti, Menelae! – Ne, ještě nejdem! – Podej misku s vínem! Tak, Patrokle můj, dobře. – Jakoby zas kus rmutu žití odešlo s tou krví, tak volně dýši... Dej mi ještě vína! „Lázně, víno a láska ničí nám život. Toť pravda. Čím však byl by život bez lázní, vína a lásky?“ Teď už jen víno zbývá, tedy pijme... „Chcem vidět pravdu, přátelé, ta sedí na dně číše, tož pijme!“ Ba, tak jsme zpívávali... Nero v čele... Snad zpívá dosud, co já s radostí tu, jak člověk, jenž se při hostině nudil, v nosítka stoupám, s nimiž opozdilí otroci přišli... Ubohý můj Nero! Tušení nemá, co mou smrtí ztrácí! 72 Ti lichotí mu, ti se koří jemu, já viděl ke dnu ubohé té duše a litoval ji. Znám ten jeho život. Lazebník s tanečníkem byli strážci a pěstiteli jeho dětských roků, a vlny špíny, které v jeho domě se prýštily, ty proudy dodávaly pro lázeň duše. Potom slepé štěstí trůn dalo jemu, jemu, který toužil po losu vozky, pěvce, histriona! A Senecu dal v jeho žití Osud! Seneca, kejklíř myšlenek a rhetor, „bez malty písek“, jak řek Caligula, ten s pustou duší chodí hlučným Římem pod maskou muže veskrz počestného, svěřenci svému píše každou chvíli úchvatný traktát o vznešených věcech, pravd věčných plný, obratného slohu, a traktát ten i veřejně hned vydá a ješitně se holedbá, když město jej čte a chválíc obdivuje tvůrce. A při tom, počtář dobrý, zlata milec, lichvaří, státu půjčuje, kde možno, a úroky kde dobré, pevné kynou, od Egyptu až k dálné Britanii – my na Senecu hynem, druzi moji, nás fráze zrodila a vychovala, jsme všichni herci, hrajem se životem, ten nejapně, ten trochu obratněji. – Patrokle, podej mi tu číšku s vínem! V čas umru. Zdá se, že bych stát se mohl z těch jedním, kteří v starých pláštích chodí 73 a moralistní pravdy káží světu, jenž neposlouchá, což jest truchlý úděl a směšný... Víte, že náš Nero sebral své básně v knihu? „Dominicus“ zve se. Prý hlavní pilíř jeho věčné slávy, památka jmena, odkaz velké duše, již Hellas zrodila a která mýlkou zbloudila v Řím a smutnou dobu naši! Oh, Nerone! Já tuším, doba příští že tento pilíř v nepamět ti shodí a císaře jen památku ti nechá, neštěstí tvoje, muži světlovlasý!... Nedávno šel jsem večer kolem krčmy „U pěti krokodilů“ při Tibeře, vojáci seděli tam podnapilí, a jeden zpíval: „Gallové, čas schovat ženy, Caesar na vás jde! Plešatec jde do Gallie, ženy schovejte!“ Oh, Caesar! Takto žije dosud v lidu největší Říman! Co je velkost, sláva? Ó Říme, Říme, ztratili jsme všechno z drah svojich starých byvše vymrštěni! Dnes Tiberius, jejž svět kojil hnusem, je zhýřilcem a podlým ukrutníkem, a každý hlupák míní, že smí právem svou slinou mrštit po památce jeho, 74 a Claudius, ten mudrc zakřiknutý, nejlepší z našich císařů, dnes žije v paměti Říma jak blb vysmívaný, co rytíři a senatoři sypou květiny na hrob Catilinův!... – Víno! Podej mi vína! A v té době žije ubohý Nero! Který nedovede svou bytost pro dějiny stilisovat jak starý Augustus... – A co nám po tom? „Kochej dívčí bok i tělo hocha, raděj hocha. Neboť dravým dráčkem je vždy žena, je vždy žena. Dravým dráčkem muže je vždy žena, láskou vysává jej, ničí záštím, bílý dráček.“ Přátelé, dosti. Zprotiví se všecko. Obličej vlastní zprotiví se rázem, když z zrcadla se na tě cize dívá, tvůj dech, tvé zvyky, nálady tvé všechny i myšlenky i řeči zprotiví se. Taedium vitae. Všude černo kolem i prázdno zoufalé. Vzkřik pošli do tmy a ani ozvěna ti neodpoví. Otroci, odneste už stůl i číše! Je dosti. – Víčka zdvihají se těžce nad světlem očí. – Přátelé, je po všem. – 75 Chce spát se. – Navždy. – Žijte, jak vám možno – a Neronův jak dovolí vám rozmar. – Patrokle... usnu... připrav mísy vody... teplounké vody... rozumíš mi, hlupče?... až ohlásí ti dech můj pravidelný moc spánku tělo moje jímající... pak sundej obvazy... a přidrž mísy k mých rukou tepnám... – Zeleným světlem zaplanula hvězda a spadla... – Kdeže já jsem napsal tohle?... Či žil to?... Vale, Victore... i všichni... 76