BARBAR

BARBAR Ant. Dermotovi
Cartaces, barbar, chycen kdysi v lesích ostrova Britannie, v Řím byl poslán a chován dlouho ve vězení státním buď pro triumf či pro zápasy v cirku. Však za čas císař Claudius dal předvést jej do senatu před své zlaté křeslo a dívaje se do modrých mu očí, jež hoře strhalo a zžehla touha po blankytu a lesích domoviny, jat soucitem jej pustil na svobodu. Cartaces bloudil ulicemi Říma. Šum vírný ohlušoval uši jeho, co užaslý zrak jeho poletoval jak honěný pták od čel pyšných chrámů k portikům domů, po sochách a hermách posedal plaše, na dláždění zapad, po Foru bloudil, k nosítkám se upjal, z nichž vyhlížely žhavé oči krásek, po krojích, tvářích cizích lidí těkal, na Afrikány, kteří slony vedli z císařských klecí, užaslý se díval, na průvod holohlavých Egypťanů, již procesím svou Isis vážně nesli, pohledem ustrnulým chvíli zíral, na Řeka filosofa, za nímž vlekl numidský otrok balík knižních svitků, s otázkou němou dlouho zadíval se – a potom umdlen v hnízdo své se vrátil a ve tmu víček bázlivě se stulil. 58 Na Foru stoje Cartaces zrak zavřel. A v té tmě viděl: bledě modré nebe se klene nad lesy, jež čisté proudy klikatým tokem šumně prorývají; jsou vísky tam, kde koží zahaleni dlí lovci ryb a zvěře s rodinami; dým stoupá z chat, neb na rožních se pekou kořisti lovu; mír by byl tam všude, jen kdyby – – barbar otevřel zas oči a viděl Řím a Forum. Těžký jazyk se pohnul v ústech, ze zásob slov římských sestrojil větu, kterou vyčítavě vrh ve shluk lidí: – Proč pak, lidé římští, když máte tady paláce a chrámy, nádheru takou, proč vás touha jímá po našich vzdálených a chudých chatách? – Tak vykřikl a na odpověď čekal. Však římští občané šli cestou svojí a mlčeli, ba, ani nepohledli na původ hlasu. Jakýs propuštěnec jen poznamenal povznešeným vtipem: – Hle, opilý tu barbar řečnit touží. – 59