BARBAR
Ant. Dermotovi
Cartaces, barbar, chycen kdysi v lesích
ostrova Britannie, v Řím byl poslán
a chován dlouho ve vězení státním
buď pro triumf či pro zápasy v cirku.
Však za čas císař Claudius dal předvést
jej do senatu před své zlaté křeslo
a dívaje se do modrých mu očí,
jež hoře strhalo a zžehla touha
po blankytu a lesích domoviny,
jat soucitem jej pustil na svobodu.
Cartaces bloudil ulicemi Říma.
Šum vírný ohlušoval uši jeho,
co užaslý zrak jeho poletoval
jak honěný pták od čel pyšných chrámů
k portikům domů, po sochách a hermách
posedal plaše, na dláždění zapad,
po Foru bloudil, k nosítkám se upjal,
z nichž vyhlížely žhavé oči krásek,
po krojích, tvářích cizích lidí těkal,
na Afrikány, kteří slony vedli
z císařských klecí, užaslý se díval,
na průvod holohlavých Egypťanů,
již procesím svou Isis vážně nesli,
pohledem ustrnulým chvíli zíral,
na Řeka filosofa, za nímž vlekl
numidský otrok balík knižních svitků,
s otázkou němou dlouho zadíval se –
a potom umdlen v hnízdo své se vrátil
a ve tmu víček bázlivě se stulil.
58
Na Foru stoje Cartaces zrak zavřel.
A v té tmě viděl: bledě modré nebe
se klene nad lesy, jež čisté proudy
klikatým tokem šumně prorývají;
jsou vísky tam, kde koží zahaleni
dlí lovci ryb a zvěře s rodinami;
dým stoupá z chat, neb na rožních se pekou
kořisti lovu; mír by byl tam všude,
jen kdyby – –
barbar otevřel zas oči
a viděl Řím a Forum.
Těžký jazyk
se pohnul v ústech, ze zásob slov římských
sestrojil větu, kterou vyčítavě
vrh ve shluk lidí: – Proč pak, lidé římští,
když máte tady paláce a chrámy,
nádheru takou, proč vás touha jímá
po našich vzdálených a chudých chatách? –
Tak vykřikl a na odpověď čekal.
Však římští občané šli cestou svojí
a mlčeli, ba, ani nepohledli
na původ hlasu. Jakýs propuštěnec
jen poznamenal povznešeným vtipem:
– Hle, opilý tu barbar řečnit touží. –
59