„CÍSAŘ MÁ UMÍRATI STOJE“

Josef Svatopluk Machar

„CÍSAŘ MÁ UMÍRATI STOJE“
Kmet císař Antonius Pius byl blízek smrti. Vetchým tělem zimnice dravá probíhala hned do varu krev pudíc starou, hned mrazíc ji, co plachá duše v přeludech divných zmítala se. Znal císař stav svůj. V jedné chvíli, když zimnice běs odpočíval, dal poslední svou vůli napsat, dal zlatou sošku Štěstí přenést v ložnici Marka Aurelia a jemu také v přítomnosti praefektů, přátel, senatorů říš odporučil i svou dceru, a potom hotov s účtem žití k zdi obrátil se. Nastal večer. Dech starcův těžký byl, neb nesl z chorého nitra zbytky žití. A ticho smrti stálo v sboru těch, kdož tu byli kolem lůžka. Tu v ložnici vstoup hřmotně tribun, by dávným řádem přijal heslo pro noční stráže. Z usínání vyrušen císař, obrátil se, hled na vojáka kalným zrakem a pousmál se: – Ještě něco?... 101 Umírat stoje... Jak to řekl... kdys Vespasian... Ještě heslo... Tribune, tedy: „Poklid duše“... – Obrátil hlavu, vzdych a skonal. 102