NA AVENTINU

NA AVENTINU (Starý senator a otrok Filomelos nesou sochu Afrodity)
Ne k pinii té! Vždyť by mohla oplést kořeny svými útlé údy sochy a polámat je. Tamo na prostranství, kde světlo slunce po celý den leží, tam pohřbíme ji, luznou sochu řeckou, ten sličný mramor, jemuž nebezpečným se stalo pobývání na té zemi... Tož pomoz pánu, starče Filomele, však víš, proč právě tebe jsem si zvolil za pomocníka pohřbu této sochy. My rostli spolu, viď, že pamatuješ, a viď, žes přítelem se vždycky cítil i mým i domu mého, jako já ti byl bratrem vždy a nikdy tvrdým pánem. Teď v šedinách jsme. Oba osamělí, třebaže dětmi požehnán náš život. Však děti moje jako tvoje vymkly se z naší ruky. Jenom úsměv mají pro naše řeči, názory a zvyky. A, Filomele, buďme ještě rádi, že tolik mají... Jiné – snad jsi slyšel, že proklínají svoje roditele, že odříkají se jich, z domů ujdou, kde zrodili se, jako z místa hrůzy a nepřátelství... Nový bůh tak káže, bůh, který zapudil ty naše bohy, jež zdědili my s úctou od svých otců. Bůh káže jim a oni poslouchají... 179 Ach, Filomele, světa nezměníme a zvrátit kroky časů nedovedem... Zde, starče, zastav. Zde je pěkné místo. A poslechni mě. Tenhle bílý mramor je práce řecká, božstvo představuje. Ubité božstvo. Sulla prý je přivez z Hellady kdysi. Stálo v našem domě na čestném místě. Teď je dáme zemi, neb nevím, kterak děti mé ctít budou mou památku a všecko, co jsem ctíval, až zavru oči... Viděl já už často, že taký mramor jako z pomsty bývá nad čerstvým hrobem otce dětmi rozbit. A viděl jsem, jak luza sebrala se, od domu k domu táhla s hněvným řevem, v příbytky vtrhla, bohy domácnosti svalila, bila, a pán domu nesměl pohnouti prstem, aby neuvalil na život svůj a dům svůj větší strasti. A všecko to prý činí v službě božstva, nového božstva, jež prý přísahalo, že zničí staré bohy naší vlasti... Bůh Židů jakýs, tuze rozlícený, v Řím vešel s nepřátelstvím v svojí duši a rozpaluje svoje vyznavače k barbarským činům. Řím náš sešel, starče. Tož zakopejme bílý drahý mramor na tomto místě, neb mu žíti nelze na světle slunce... Snad jej v jiných časech, až tyhle bludy zlé a nesmyslné se rozptýlí a zmizí, až krev lidí 180 se utiší – snad vyhrabou jej z hrobu a vznesou znovu k slávě jeho krásy. Těch dnů my už se nedožijem, starče. Už oba slyšíme, jak nůžky břitké Atropos k přestřihnutí rozevírá. Ty, Filomele, nezradíš to místo, kdyby snad mě smrt dříve odvolala. Byl jsem ti bratrem... z živých mám jen tebe... a z mrtvých tuto... Motyku mi podej, sám vykopám jí místo k odpočinku. To stáří nahrne tak vodu v oči... – kde je ten nástroj? Ah tak, neviděl jsem. Ba, stáří a ty všecky plody jeho, že člověk vidí jenom to, co bylo a ne víc, co je. A my pohřbíváme svět celý s tímto čistým bílým božstvem... 181 OBSAH
Sole occidente9 Krajina palestinská10 T. Pomponius Atticus12 Vergilius18 Carmen autumnale24 Modlitba Ovidiova25 Krajina galilejská27 Stáří Augustovo28 U Jerusalema31 Tiberius33 Noc34 U „Býčí hlavy“35 V katakombách45 Na hranicích imperia47 Caligula49 Gladiator55 Messalina56 Barbar58 Paulus v Athenách60 Petronius66 Akté77 Umírající biskup80 Pontifex83
[183] Řím87 Civis Romanus88 Ad bestias!90 Carnuntum92 Berenice94 Senator97 „Císař má umírati stoje“101 Večer Marka Aurelia ve Vindoboně103 V ovčinci110 Lukian115 Křesťanka116 Císař Gallienus118 Sen císaře Proba123 Ve vojště císaře Konstantina128 Diocletian130 Imperator Augustus Flavius Claudius Julianus138 Je mrtev, mrtev velký Pan!154 Anno 367155 Bezabde157 Zelené oči159 Poustevníci167 Simeon Stylites169 Alarich172 Mučeník177 Na Aventinu179
E: tb; 2004 [184]