NA AVENTINU

Josef Svatopluk Machar

Ne k pinii ! Vždyť by mohla oplést kořeny svými útlé údy sochy a polámat je. Tamo na prostranství, kde světlo slunce po celý den leží, tam pohřbíme ji, luznou sochu řeckou, ten sličný mramor, jemuž nebezpečným se stalo pobývání na zemi... Tož pomoz pánu, starče Filomele, však víš, proč právě tebe jsem si zvolil za pomocníka pohřbu této sochy. My rostli spolu, viď, že pamatuješ, a viď, žes přítelem se vždycky cítil i mým i domu mého, jako ti byl bratrem vždy a nikdy tvrdým pánem. Teď v šedinách jsme. Oba osamělí, třebaže dětmi požehnán náš život. Však děti moje jako tvoje vymkly se z naší ruky. Jenom úsměv mají pro naše řeči, názory a zvyky. A, Filomele, buďme ještě rádi, že tolik mají... Jinésnad jsi slyšel, že proklínají svoje roditele, že odříkají se jich, z domů ujdou, kde zrodili se, jako z místa hrůzy a nepřátelství... Nový bůh tak káže, bůh, který zapudil ty naše bohy, jež zdědili my s úctou od svých otců. Bůh káže jim a oni poslouchají... Ach, Filomele, světa nezměníme a zvrátit kroky časů nedovedem... Zde, starče, zastav. Zde je pěkné místo. A poslechni . Tenhle bílý mramor je práce řecká, božstvo představuje. Ubité božstvo. Sulla prý je přivez z Hellady kdysi. Stálo v našem domě na čestném místě. Teď je dáme zemi, neb nevím, kterak děti ctít budou mou památku a všecko, co jsem ctíval, zavru oči... Viděl často, že taký mramor jako z pomsty bývá nad čerstvým hrobem otce dětmi rozbit. A viděl jsem, jak luza sebrala se, od domu k domu táhla s hněvným řevem, v příbytky vtrhla, bohy domácnosti svalila, bila, a pán domu nesměl pohnouti prstem, aby neuvalil na život svůj a dům svůj větší strasti. A všecko to prý činí v službě božstva, nového božstva, jež prý přísahalo, že zničí staré bohy naší vlasti... Bůh Židů jakýs, tuze rozlícený, v Řím vešel s nepřátelstvím v svojí duši a rozpaluje svoje vyznavače k barbarským činům. Řím náš sešel, starče. Tož zakopejme bílý drahý mramor na tomto místě, neb mu žíti nelze na světle slunce... Snad jej v jiných časech, tyhle bludy zlé a nesmyslné se rozptýlí a zmizí, krev lidí se utišísnad vyhrabou jej z hrobu a vznesou znovu k slávě jeho krásy. Těch dnů my se nedožijem, starče. oba slyšíme, jak nůžky břitké Atropos k přestřihnutí rozevírá. Ty, Filomele, nezradíš to místo, kdyby snad smrt dříve odvolala. Byl jsem ti bratrem... z živých mám jen tebe... a z mrtvých tuto... Motyku mi podej, sám vykopám místo k odpočinku. To stáří nahrne tak vodu v oči... kde je ten nástroj? Ah tak, neviděl jsem. Ba, stáří a ty všecky plody jeho, že člověk vidí jenom to, co bylo a ne víc, co je. A my pohřbíváme svět celý s tímto čistým bílým božstvem...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 2 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

hrobník, motyka, rakev, kopat, hrobař, hřbitov, rýč, rov, hlína, jáma

76. báseň z celkových 461

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Na starém hřbitově. ( K. Egor)
  2. Píseň. (Antonín Klášterský)
  3. Matka. (Josef Svatopluk Machar)
  4. BÁSEŇ ZÁVĚREČNÁ. (Ludvík Lošťák)
  5. Hrobař čaroděj. (Adolf Heyduk)
  6. Osamělý koutek. (Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský)
  7. Soucit. (Jaroslav Vrchlický)
  8. TAJEMSTVÍ HROBU. (Xaver Dvořák)
  9. Jarní motiv. (Emanuel z Čenkova)
  10. VIKTOR DYK. (Ladislav Andělíček)