Hle! skála holá jako kosť
s mrtvoly – kostry suché – spadlá!
Ni pýř, ni mech tu neklíčí,
ni lišejník, ni travka zvadlá.
Pochladek milý nekreje
tu šedou, zpráhlou, mrtvou skálu,
a slunce na ni vyleje
polednem každým proudy palu.
Tu podle skály stával strom,
však uschl – je tu pahejl holý,
a vichrů topor, blesků hrot
co den mu hrozí, že jej skolí.
A schne a tlí a práchniví,
roj červů jeho dřeň vyžírá;
sněť láme se, peň nachýlen –
i zdravý dosud kořen zmírá.
Pod skalou mrtvou němý hrob,
v něm srdci lůžko vyhrabáno,
bylať je láska ranila,
a ono s láskou pochováno.
Tu spí a nic již necítí,
již milostný v něm shasl plamen;
svět chtělo v sebe pojmouti,
a svět naň svalil hrobní kámen.
Tak pusto, děsno vůkolem,
jak v kolébce, kde smrť se rodí;
tu padá mysl v dumání,
a noha klesá, jež zde chodí;
buď hlava myslit ustane,
buď tisíc jisker v ní se vznítí;
buď srdce tepot utuchne,
buď příliš bije zde a cítí.
Zde mrtvá poušť – zde smutný hrob,
hrob víry, naděje a lásky!
Sem duše jenom zabloudí,
když ztrhala své s tělem pásky.
A tělo nesmí za duší,
nenajdeť na rakev zde hroudu;
pod zemí tělo, duše zde
den posledního čeká soudu. –
Však ký to šum v té pustině?
Hle! hrdliček sem přilít' párek,
sem v zmrtvělou tu samotu,
by posvětil zde lásce dárek.
Což nesvadl tu lásky květ?
Či láska mrtvá přece žije? –
Umíráť láska v životě,
však smrť v ni nový život lije.
I milují se hrdličky,
samička s druhem se tu líbá –
Ký div: jen viz! tu kámen puk',
a z hrobečku se srdce hýbá;
i vstává živo, vzkříšeno,
jak kdy je láska v ráj svůj volá,
a bije zas a cítí zas,
a láska zas v něm zaplápolá.
Jak láska zase hoří v něm,
ohněm se skála rozpadává,
a slzí proud jak vlaží prsť,
živnou se půdou skála stává.
A že ji láska zahřívá,
a že jí slza vláhu dává,
tu holá jindy skalina
znenáhla pestře prokvětává.
I kořen stromu ztlelého
zas klíčivé se napil síly,
a na kmeni tom sněti dvě
co kříž se šíro rozložily;
oblékly na se zeleň zas
i libovonným páchnou květem,
a stinný chládek dávají
květinkám, trávě – lásky dětem.
A srdce hárá plamenem,
a „miluj! miluj!“ zalahodí;
kříž z větví káže: „Víru měj!“
a zeleň novou naděj rodí.
Tak láska lásku zbudila,
a život láskou z hrobu vzkříšen;
poušť rozkošnou je zahradou,
zní zpěv, kde mrtvých ston byl slyšen.
Místečko luzné, přemilé,
ty's tichým koutkem čisté lásky!
Sem duše ráda zabloudí,
kdy utužit chce srdcí pásky.
Zde volno tak a lahodno,
zde zhošťují se ňadra trudu,
zde sladko jest se zadumat,
zde snadno vznést se nade hrudu.