Strom bojácně ční do nebe,
mře, živoří jen pro sebe,
tak sám a sám
se chvěje tam.
Je stáří, bouřím vydán v plen.
Ty tíží jej, však jeho sten
ve chladnou dál
zlý vítr svál.
A ve hřbet jeho vrásčitý
znak trestanců je vyrytý,
hlídá si rob
svůj vlastní hrob.
Po jeho těle zlověstné
se býlí jako řetěz pne,
a každý úd
jím pevně spnut.
Klid nenavštíví jeho skráň.
Stín věčné bázně padá naň,
ve větrů svist
se chvěje list.
Pták hnízda na něm nestaví,
jen dravci v době únavy
svou chabou snět
smí nabízet.
Ten zatne spáry v jeho leb.
Prst každý jako tvrdý hřeb
ve schnoucí týl
se jemu vryl.
A dravce táhlý, drsný hlas
jím otřese jak smrti mráz,
a dále pak
zas letí pták.
A temná rána ve prsou
až straší černou hloubí svou,
neb nikdy v ní
se nerozdní.
Vnitř raněný se havran skryl,
svá těžká křídla zastavil,
to nový stín
pad’ ve tmy klín.
Jen ještě křídlem zachvěje,
jak všecky v srdci naděje
by uspal den
ve věčný sen.
Ó strome bídný, zmučený,
i lichou bájí znectěný,
ó rci mi, nač
by můj byl pláč?
Mne neboj se. Co trpíš, vím,
i záští lidskou, parnem zlým,
leč zříš-li pak
ten černý mrak?
On blesk i smrt i pokoj má.
V ráz jeden svýma rukama
tě uchvátí
a vyvrátí.
Než shniješ, jako žil jsi – sám,
já z těla tvého nadělám
si tvrdých dřev
svou na rakev.
Z tvých listů věnec uviju,
a hlavu svou jím pokryju –
životu v zmar,
a smrti v zdar!