Je pravda, vůle bohů zastřela nám
běh věcí příštích – ale moudrý člověk,
jak kormidelník řídící loď umně
úskalím vyhýbá se zkázonosným,
ničivým vírům, písku zrádných mělčin
a v bouře čas na moře nevychází.
Běh žití mého Cornelius Nepos,
můj drahý přítel, v historiích svojich
vypsati hodlá: taký obraz bývá
ne pomníkem jen, však i povzbuzením
a příkladem; jen takto sumu žití
a zkušeností odevzdat lze dětem
i přátelům jak jmění nastřádané.
Nuž, vyřkni jenom jmeno Pomponia –
a v Římě každý člověk tobě řekne:
muž rozšafný. – Ta chvála je mou chloubou
a statkem největším. (Po přízni ovšem
božského Augusta, jenž panovati
nám račiž dlouho ve zdraví a štěstí!)
Je zdraví, pravda, velkým darem bohů
a štěstí k tomu úsměvem jich zlatým
pro smrtelného bydlitele země –
však rozšafnosti oběma je třeba,
by člověka los závisti byl hoden.
Neb zdraví, štěstí, toť dva bujní oři,
jimž rozšafnost dá uzdu a je řídí
k vytčeným cílům... Daru rozšafnosti
i Augustu je hojně v úděl dáno
i Pomponiu. (Že své jmeno stavím
hned za Caesarem, není vypínáním
či chloubou lichou. Vznešený sám často
se v žití mého události vmyslí,
pak důmyslně hovořívá o nich
a poctu vzdávává mně, tvrdě často,
že přátelství mé jedním z klenotů je
života jeho.) Přátelé a druzi,
když v minulé se někdy beru časy,
jež v nekonečné dálce být se zdají,
ne délkou tak jak mnohostí těch dějů,
jež mezi mnou a jimi nyní leží,
(vždyť Mariův syn, Cicero kdys byli
ve škole se mnou, Catilinu znal jsem
a také Sulla Felix si mne vážil
nad všechny smrtelníky!) – druzi moji,
v ty doby patříte-li ze dnů našich,
tu vidíte, že valným mořem dějů
můj život proplul... A vždy s rozšafností...
Když tenkrát navzájem si Sulla s Cinnou
tenčili zlostně počet svojich přátel,
já do Athen šel. Já se neprohlásil
(výsledků neznaje těch dravých hněvů)
ni tak, ni onak. Rozšafně a zavčas
jsem poděděný dům i statky prodal:
neb v dobách pohnutých už bývá zvykem
i život brát i statky, když pak skryješ
i život kdesi v němém koutě dálky,
tu statky vezmou – ale holý život
zlým břemenem je bez pozemských statků.
Já tedy prodal. Tak jsem mohl skrýti
i život svůj i jmění v stínu vědy
v Athenách slavných. Tu jsem ovšem mohl,
když městu potřeba se dostavila,
či jednotlivce navštívila bída,
pomoci půjčkou. Jmění mé tím rostlo,
neb peníze, toť jako proudy řeky,
čím běží dál, tím mohutní a rostou.
A při tom slul jsem dobrodincem Athen
(je vidno, že byl nezištný můj obchod!),
občanské právo dát mi chtěli, sochu
postavit chtěli k řadě dobrodinců –
já odmít – jednak není ani radno
v dnech nebezpečných vznítit pokřik slávy
kol osoby své, která žíti touží –
a jednak neslušno, by římský občan
vlast zaměňoval, třeba v dobách trudných,
jež minout mohou. – Obilí jsem dával,
když Atheny hlad měly – druzi moji,
já často nemohl jít po ulici,
neb láska řecká taková už byla,
že rozmačkat mě mohla. Slovně pravda.
Když do Athen pak Sulla Felix přišel,
tu rázem jsem si získal přízně jeho.
Já řecky mluvil jako rhetor jakýs,
já Homera znal, deklamoval místa
z nádherných tragedií – Felix slouchal
a pihovatou rukou tiše jezdil
si v rusých vlasech. Byl jsem kolem něho
jak jeho stín. A v Řím když klid se vrátil,
i já se vrátil v město. S Ciceronem
já v přátelství žil důvěrném a vřelém
(vždyť sestra má se stala jeho ženou!),
však také s Hortensiem, sokem jeho,
já neznepřátelil se, neb jen blázen
a pošetilec z nepřátel svých přátel
i svoje nepřátele hloupě činí.
Kdo nepřizná, že nerozum to hrozný?
Vždyť nepřítel je vždycky jedem žití
a chladným stínem na výsluní libém.
Když Caesar s Pompejem se znesvářili,
já jako jazyk vážek trval v středu
a neklonil se k žádné straně. Z domu
já nevycházel, aneb jenom málo
a nemoc předstíral jsem, která vlastně
v mém těle byla, neboť mnohé noci
já spáti nemoh, úzkostmi se potil
a myšlenek zlých přívalem byl mučen –
toť přece nemoc? Ne-li, co je nemoc?
Jak ony husy, když je žáry nutí
jít z Orientu v studenější pásmo,
než přiblíží se k Tauru hlavám strmým,
kde orli, vrazi jejich, sídla mají,
oblázky vezmou v zobany své žvavé,
a tak je přes temena Tauru nesou,
by zvykem křiků maně nevzbudily
své nepřátele v slunce žáru spící –
tak prospěšno je býti opatrným
v čas nejistý a v místech nebezpečných.
Když Pompejus mě přímo pozval k sobě
kams do Thrakie, s úctou jsem mu vzkázal,
že peněz mohu zapůjčiti jemu,
jak uráčí se, ale aby nestál
o přítomnost mou, zdráv že nejsem zrovna
a námah cesty obávám se. Ano.
A když pak Caesar do Říma se vrátil
(to Pompejus už v Egyptě byl zabit),
já k Caesaru šel. Dobře shodli jsme se
a v přátelství jsem žil s tím řídkým mužem.
A právě tak mě rozšafnost má vedla
v pozdějších bouřích: já se nenaklonil
ni k Antoniu, ani ku Brutovi:
i tomu k válce peníze jsem půjčil,
i onomu skyt požádaných podpor,
však za svou nevzal věc jich. Tak jsem zůstal
i v sporu Augusta a Antonia,
kdy nerozumné přenáhlení hnalo
mých přátel tolik v černý jícen zkázy.
I Cicero můj nerozvážně došel
života konce – hořce zaplakal jsem
při zprávě oné... neboť Tullius mě
víc miloval než bratra svého Quinta.
Ta rovnováha rozšafnosti, druzi,
má vadu svou, jen jednu, ale vadu:
že nelze v nouzi pomáhati druhým,
byť přátelé i nejlepší to byli –
tak ruce založiv a lkaje v duši
jsem musil patřit na pád Ciceronův...
Však nechci vykládat víc, druzi moji.
Já žil svůj život. Cornelius Nepos
jej vypíše, a on má stil a soudnost,
tož čekat lze, že závěry své jasně
a správně vyloží nám. Bude vidno,
že rozšafnost je vším a vším v tom žití.
To říci chtěl jsem. Zdržovat vás nechci,
neb kvapí noc, a chvíle nařízená
lékařem po hostině k zažívání
již uplynula. Hostina ta arci
nebyla skvělá, však to zásadou mou
nehovět břichu: hoví-li se jemu,
pak mozek nad svým stavem v bídě spláče.
Však znáte už to. Nutno, staré údy
uložit k odpočinku. Buďte zdrávi,
přátelé moji! Vespolek i zvláště!