TIBERIUS
Hle, tolik světla a přec nelze vidět,
jaká to duše...
Stín jde dějinami
a člověka, jenž vrhal jej, zřít nelze.
Vlád světem – jsa jak žebrák opuštěný.
Byl sycen lichocením – které prohled.
Opovrh lidstvem – povrhaje sebou.
Svou duši zničil, když jí osekali
radosti žití lidské kreatury,
a proto zničil ji, že živ chtěl zůstat,
a proto zůstat, by se usmívat moh
nad podlým živořením duší jiných.
A shas jak hasne osamělé světlo,
jež v noci hořelo, však nesvítilo.
Tu psi, již lízali sled nohy jeho,
na jeho památku se s pěnou vrhli,
psím způsobem ji rvouce v hlučném křiku.
Plebejské mozky rozžehly své lampy,
by změřiti a zvážiti jej mohly
na vahách počtářů a chytrých kupců.
A Tacitus pak chtěje zachytiti
podobu jeho duše zavražděné,
tak dal se lapit kouzlem malování,
že jenom obraz místo duše žije.
Je světlo kolem... On je stále v temnu...
záhada... dohad...
Stín jde dějinami,
však člověka, jenž vrhal jej, zřít nelze.
33