Nuž, Aurelie, viděl jsi můj palác
i sad můj; viděls vysokou zeď kolem,
již ptáci jen a šumícího moře
hlas přeletá – tak zavřel přístup světu
k svým posledním dnům Diocletian tvůj.
A ty mi neseš v amfoře své duše,
– ne, vojáku, neklesej na kolena,
zde nestojí tvůj dávný imperator,
jen člověk, jak ty – poselství mi neseš
z onoho světa: Konstantinus vdává
za Licinia sestru svou, a zvou mě
k té svatbě v Milan... (Pro mé seschlé hrdlo
tam pevnou kličku mají připravenu.) –
Vojáku, chvíš se? V kolika pak bitvách
jsi ty mě viděl! Ukaž věrné oči!
Což myslíš, že se teskněj loučit budu
s těmihle legiemi zelných hlávek,
než loučil jsem se, osudy syt kdysi,
se svojím vojskem, purpurem a vínkem,
s říšemi, městy, nádherou a slávou?
Stáls při tom v Nikomedii a viděl
ty slzy Diocletiana, když jsem
naposled legie své oslovoval –
při Jovu, vždyť já z vězení jsem prchal
a valete svým spoluvězňům dával,
a když jsem viděl vůz svůj připravený,
jenž dovézt měl mě v Dalmatii moji,
tu chvějná duše má se omývala
z lidského hnusu – to vy zvete pláčem.
Z lidského hnusu, pravím, Aurelie,
to rub byl všeho, tak já cítil život.
A nechrání-li zdi Spalata mého
mě nyní před ním – nezbývá, než zemřít.
Tvůj Konstantin a ten tvůj Licinius...
Svět nezměnil se, věř mi, Aurelie.
Ten Licinius stával jako otrok
u dveří mojich, střemeny mi držel,
když vyjížděl jsem – jaké má on oči?
Já neviděl jich, měl vždy hlavu k zemi.
A Konstantin byl tribunem v mém vojště –
jak učil se mým gestům panování!
Když Galerius, caesar můj a zeť můj,
Peršany poražen byv na Eufratu,
před tvář mou přišel a já přede dvorem
a vojskem vším jej pěšky běžet nechal
v purpuru podle vozu míli celou,
jej, obra, jenž se pyšnil božským otcem
– máť Romula prý přišla v těhotenství
nějakým bohem v podobenství hada –
on běžel, vlasy rval si, úpěl, prosil,
bych dovolil mu novým bojem smýti
porážky hanbu – – já zřel Konstantina,
jak třásl se a zrakem vypouleným
mě zbožňoval – a on ví, že já viděl.
Když Alexandrie jsem dobyl strašným bojem
a kázal vzpouru mečem pobíjeti,
až vystoupí krev koni po kolena,
zas viděl jsem, jak žasl – a on ví to –
a když jsem dal pak poklesnouti koni
o prvý trup, by nohy krví zbarvil,
a vraždy zastavil jsem, žasl znovu
tvůj Konstantinus, imperator nyní,
a ví, že usmál jsem se jeho mládí...
A Licinius dnes můj purpur nosí,
a Konstantin mým gestem vládne světu...
Snad stydno jim, že paměť moje žije,
a mní, že ret můj posměšně se stáhne,
když obrazy z ní dávné vystupují?
Či bojí se, že moh by starý člověk
purpurem přikrýt vetché tělo znovu
a říci jim: pryč, ruce nepoctivé,
od díla mého, Augustus se vrací?...
Tak malicherný svět jest, Aurelie,
a hnusný, dotěrný; vnik v hradby moje,
nuž, půjdeme mu s cesty, Aurelie.
Hleď, čet jsem ondy – poslali mi z Říma
knih kupy, rád se hroužím v jejich smysl,
neb poet bystrý označiti umí
ty pocity, jež nosíme v své hrudi
a kterým tvaru dáti nedovedem –
Lukian, Hellen, psal to, vtipná hlava
a jazyk, jenž i do Olympských bodá:
jak podsvětím jde Hermes s jakýms Řekem
a ukazuje žlutavé mu kostry,
to Narcis byl, to Nireus a jiní;
však Řeku chce se na Helenu patřit,
i zvedne Hermes bílou jednu lebku:
Zde Helena! – A pro tohle, Řek trne,
to pyšné loďstvo o tisíci lodí
a zahynutí lidí bezpočetných,
měst zničení a boj i mezi bohy? –
Pro tuhle kost zde... Cítíš, Aurelie?
Viz za sto roků: lebka Konstantina
a Diocletianova a třetí
leb žebráka, jenž od města vlek k městu
své choré údy, leží vedle sebe –
co bylo v nich? A které cena vyší?
A býval čas, kdy Diocletian ten,
jsa nezmoženým, velkým vládcem světa,
žebráku záviděl, že jak pták volně
a beze hnusu poletuje světem.
A býval čas, že Konstantinu ve snách
leb jevila se Diocletiana,
prostého salonského zahradníka,
leb třesoucí se stářím, děsila ho...
Svět malicherný jest, můj Aurelie,
a hloupý... Znáš ty žití mého dráhu?
Senator římský, starý Anulinus,
propustil otroky. A dva z nich byli
Dalmati rodem, otec můj a matka.
Já viděl Řím a jeho imperium,
zvěst o bojích a dálných provinciích,
poplatných kmenech jímala mou duši.
Já vojákem rost. Císaře jsem viděl,
mohutné, slavné, stoupati a klesat,
a každým pádem tím se třásla říše.
Už byla hračkou Peršanů a Gallů,
Aegyptů, Daků, legií a kohort.
A tenkrát bozi vsadili mi v duši
hlas tajemný, jenž stále rozkazoval:
Výš stoupej!... Syn dalmatských propuštěnců
byl císařem. A ty víš, Aurelie,
jak zachytil jsem říši klesající
a podepřel ji silou žití svého
a nový základ dal jsem, nové hlavy
té stavbě hrdé, bohy založené.
Však tenkrát cítil jsem už, Aurelie,
co dnes vím: Konec všeho – žlutá lebka.
Já cítil to, a lidé necítili.
Já viděl hlavy sehnuté až k zemi,
já viděl všude jenom jednu vůli,
tož svoji; moje noha nešla zemí,
však stoupala po šíjích nahrbených;
já duše lámati moh jako třtiny
a osudy všech držel v ruce svojí.
Ošklivost nad vším vešla v duši moji,
hnus prolnul krví mojí v arteriích.
Ach, Aurelie, když jsem v noční chvíli
stoup na paláce svého bílou střechu
a viděl hvězdy, které stejně svítí
nad vzdálenou mou tichou Diokleí,
já oči přivřel, bych zřel její skály
a mněl, že slyším hukot svého moře...
A náhle stanul přízrak před mým duchem:
bůh křesťanů... Ty víš, jak děti domu
já trpěl kolem jeho vyznavače
a poct jim dopřál, důstojenství vojska,
ač Galerius varoval mě vždycky,
víc citem hnán, než úvahami ducha.
A divný bůh ten rostl v srdcích lidských,
a já se často tázal kněží jeho,
co přeje si, i říkali mi kněží,
že říše jeho není s toho světa,
že vladařem chce býti duší pouze –
k nevíře bajky, bajky, Aurelie.
A tajemný hlas v nitru rozkazoval:
Zab toho boha, zab jej! – Kterak zabít?
Jak potřít jej, když sídlí v srdcích lidských?
A Galerius prosil: Meče z pochvy!
bij křesťany! Jich bůh je zhoubou říše.
Jak červ se provrtává tělem sloupů
římského imperia: Sije rozbroj
v legiích tvojich, řádech, institucích.
Stoupenci jeho rvou se mezi sebou
a sekty tvoří; proklínají sebe
ti kněží jejich, zatracují sebe;
tvých bohů nectí, ale též ne svého.
Hle, pobouřili se mi v Melitene
a v Syrii. – Tak Galerius bouřil
a začal mečem honit boha z duší.
Já díval se. Tu jednou otrok přines
list zachycený, Theonas kde biskup
psal komorníku mému, křesťanovi,
že nutno plnit dvůr můj věřícími,
kol osoby mé křesťanů spnout řetěz,
v hodnosti dosazovat pokřestěné –
pak odstraniti Diocletiana.
Tak chtěl bůh jejich? Zapálili palác
nad spící hlavou mou v Antiochii –
a tu jsem teprv poslech Galeria
a válku začal s neviděným bohem.
A on mi dával po stech, po tisících
v šanc těla věrných svojich vyznavačů,
já pod meč klad je, na kříže je vbíjel
a ohněm ničil – bůh se nezastal jich
a nezjevil se. Jen jak matný přízrak
plul přede mnou a nebyl k zapuzení.
To jediný byl nepřítel můj tenkrát,
jímž nedoved jsem, nemoh pohrdati,
ba, chvěl se před ním Diocletianus.
A z dálných končin, ze všech koutů skrytých
on posílal mi svoje vyznavače,
já zabil je, on v jiné duše vstoupal,
bůh ukrutný a nedostižitelný...
A v posled ošklivost mě jala z něho
tak jako z lidí. Šel jsem do Salony...
Dnes, Aurelie, vím, on čeho žádal.
Tys vylíčil mi bitvu s Maxentiem
u Saxa rubra, mostu milvijského.
Kříž, řekl jsi, se zjevil Konstantinu
na pláni nebes, kolem něho nápis:
V znamení tomto zvítězíš – tak aspoň
vám císař přisah. Snad to pravda. Potom
znak Ježíšův tkvěl na korouhvích kohort
a v jeho jmeně začalo se vraždit
jak v jmeně Marta za dob mojich kdysi.
A bůh ten sedě v srdcích svojich věrných
v boj ukrutný krev jejich rozpaloval
– jak, třicet tisíc spočetli jste mrtvol? –
nu, vidíš: chtěl se také napít krve,
po níž tak dlouho musil marně žíznit
a které záviděl dřív bohům našim...
Pak v plné slávě sed si na trůn jejich
se svými knězi, biskupy a jáhny
a spokojen jest. Konstantinus také.
A – známka času – víš, že Galerius
křesťanské kněze prosil, umíraje,
by modlili se za něj k bohu tomu?
Tož vidíš, že už mohu lebku svoji
v klín země vložit, odpůrce můj zmožen,
a zmožena jej vidím, Aurelie,
tím Konstantinem! Kterak maličký je
bůh křesťanů, a kterak malicherný
byl Diocletian, že tak s ním válčil!
Je hnusno z všeho, Aurelie, z všeho
i z sebe sama... Vale, Aurelie!
Tys jediný, jemuž se otevřela
má duše nyní, poprvé v mém žití.
Neříkej o tom – ostatně by nikdo
ti ani možnost toho neuvěřil.
Teď v říši mrtvých zajdu, Aurelie,
se svými bohy, které ctil jsem v žití –
nebudou nyní ležet kosti moje
tam podle koster Marta, Jupitera?
Ty vrať se v Milan, vyřiď díky moje
oběma vládcům za pozvání k svatbě,
a rci, že nesnese už staré tělo
námahy cesty. Vale, Aurelie!
Až dívati se budeš z lodi svojí
na Salonu mou v slunci rozloženou,
pak můžeš tiše říci mému moři:
Diocletian byl...