Já unik tehdá v čas, než pevnost padla.
Jak povodeň se rozlívala kolem
zdí našich hrozná spousta perských lidí
a Sapor sám z nich zářil jako měsíc
uprostřed hvězd svých. Vyzvali nás vzdát se
– heroldi pod zdí u příkopu byli –
a s chutí bychom byli odvětili
kamenem z praku nebo šípem z luku,
však barbaři ti chytří vlekli sebou
vojáky naše, v Singaře jež jali,
– od Singary král Sapor totiž přitáh –
a tak je, živé štíty, postavili
před těla svoje. Zuby jsme jen stiskli.
A potom ihned útočit dal Sapor.
Zem duněla a do dalekých končin
hřmot slyšán býti musil. Křiky hrdel,
trub hlahol, řičení a řvaní zvířat
i řinkot zbraní, do štítů jež bily,
mnohému z našich, kteří na zdech stáli,
do tváří bledost strachu vehnat mohly,
kdyby ten způsob boje byl nám nový.
A mohlo zdát se, že nás hračkou smetou
ty valné proudy pěchoty a jezdců
se svými slony, v nich se valícími
jak temnošedé neforemné skály,
jak jen jich prudkost našich zdí se dotkne.
Svištěly šípy, zahvízdaly z praků
kameny hbitě, nebe zatmělo se
jimi a prachem – barbarů proud stanul
a nazpět lil se, aby s novým vztekem
jsa planoucím hnán zrakem Saporovým
vyrazil znovu k zničení zdí našich.
My bili se bez únavy a hladu
jen slávy říše jsouce pamětlivi.
Boj rozved večer. Druhého dne biskup
křesťanské obce z brány vyjít žádal,
by krve prolevání řečí stavil
a Parthy ku návratu v domov přiměl.
My svolili. Co řek tam, nikdo neví,
neb samoten byl. Přišel, zvěstoval nám,
že nepořídil. Hned pak začli útok.
Věc divná: na nejslabší místa v hradbě
úsilí svoje nyní soustředili
a střelami a berany v ně bili,
až klesla věž a ve zdi rány zely –
tak pevnost padla... Říkali, že biskup
slabiny její zradil nepříteli
při onom rozhovoru – – Těžko říci...
Byl samoten tam... Já jsem proklouz brankou
a ještě v čas... Tři legie tam byly
a všechny odvlek do zajetí Sapor.
Bezabde slula ona pevnost naše...
Bezabde nebo Phaenicha, jak sám ji
kdys makedonský Alexander nazval.
Na řece Tigris stála. Město pěkné
a takto ztraceno je imperiu...