Den slunce, tepla. Odložil jsi žurnál
– co z bojišť hlásí se, je spokojivé
a jiné zprávy blaží ještě více –
a do sadu. „Sad“, ano sad. Je ovšem
jen o maličko trochu větší dlaně,
však sad. A dýše svěžestí a vůní
svůj ranní pozdrav. Potutelný špaček
na budce nad ořechem skřípe jaksi –
oh, darebáku, zahlíd jsem tě oknem,
jaks na višních byl: na vrcholku větve
jsi rval je nehorázně, až se zmítal
ten bědný stromek. Však teď z něho prchá
tlum vrabců, špačků, souzlodějů tvojich,
a dokud kradli, byli pěkně zticha,
teď na osyku odletli a křičí –
vy uličníci, vždyť vám neublížím,
vždyť vídám rád, jak vstupujete němě,
svou přirozenou žvavost potlačivše,
do stromu koruny, kde rudé višně
jak český granát rdí se. Natáhnete
ty krčky svoje tak, že celá postať
se promění, tak zeštíhlíte nějak,
že najednou jste vším a jen ne vrabci –
je, taškáři, to vaše inkognito?
Teď křičíte – oh, rozumím, toť lání
je přistižených darebů a lotrů,
leč v právu bych byl, kdybych vás i honil
a na postrach vám strašáka tam vstavil,
vždyť sad to můj a právo na mé straně.
Ach „právo“! Višňový strom stojí tiše
a neříká, že rudé sladké maso,
jež sporným předmětem je mně a vrabcům,
je vlastně výbavou, již stromek-matka
svých dítek zárodkům chce na pouť dáti,
až odejdou mu, až mu spadnou na zem,
jak matička dá tovaryši ranec,
když do světa jde... Marno zapírati:
vraždíme všichni. Každé sousto vraždou,
a život ničí život, by moh žíti.
Sny humanity – jak jste rozfoukány!
I válka... zprávička tu kmitne plachá,
stydlivá nápověď – a ejhle, tobě
krev povyskočí s přáním dál a více.
Bestie člověk... Smrčků pár mám v předu
pod druhým oknem. K nim jdu, podívat se
na tílka jejich a oč povyrostly
výhonky něžné. Zřejmě povyrostly,
– hle, o tenhleten kousek od předvčírka –
i hladím je – leč vida: otřásají
se dotykem mým... nevane přec vítr
a pohlazení moje lehké bylo...
Je, stromečku můj, nervosa to mládí?
Či odpor ku člověku?... Chápal bych jej.