VĚČNÁ MELODIE.
A tetřev bude vždy tokat
a kohout spouštěti křídlo –
a člověk spůsob své lásky
vede dle mod svých a vkusů.
Antičtí bozi šli rychle:
pohled a plamen a vzetí –
antický člověk šel v lásce
za světlým vzorem svých bohů.
Rytíři bili se v půtkách
jak statní jeleni v říjnu –
slečny pak padaly v náruč
vítězi oddaně, něžně.
Básníci vzdychali veršem:
krásky ať daly jim sluchu,
či měly pro ně jen výsměch –
básníci žaloby vedli.
Počestní občané za to
rozšafně zvážili všecky
hodnoty tohoto světa,
pak v parádě k oltářům šli.
217
Proletář býval jak vrabec:
vyjádřil ve svém se slohu,
pak přišla hromada mláďat,
Bída jim strojila hody.
Dohazovač leckdys pomoh,
inserát uplatnit znal se,
na místě k oltářům začlo
se chodit na radnici.
Miluje dneska se ještě?
Ti staří se skepsí hledí
k podivným zvykům svých mladých
se steskem po dávných časech.
A mladí vedou si svoji,
berou se, jak se jim líbí,
způsobem antických lidí,
po vzorech rytířů dávných
vzdychají jako ti pěvci,
jenomže uliční prosou,
tokají, neb jak ten kohout
šlapou si v spuštěná křídla.
218