Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Básnické dílo J. S. Machara) (1927)

Psáno 1917-1926, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNICKÉ DÍLO
J. S. MACHARA
SVĚDOMÍM VĚKŮ
IX.
KAM TO SPĚJE?
NAKLADATELSTVÍ ŠOLC A ŠIMÁČEK, společnost s r. o. V PRAZE.
[2] KAM TO SPĚJE?
Wohin es geht, wer weiss es? Erinnert er sich doch kaum, woher er kam. Goethe: Egmont.
(Psáno 1917–1926)
NAKLADATELSTVÍ ŠOLC A ŠIMÁČEK, společnost s r. o. V PRAZE.
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAŽENA.
Tiskem Grafických závodů Neuber, Pour a spol., Plzeň Solní ul.
[4] DRAHÉMU PŘÍTELI PROF. DR. K. ENGLIŠOVI.
[5] 1914-1918.
[7]
KAIN.
Vstal ze sna, jako vstává vždycky, když zaslech táhlé dunění – a stál tu vzdorný, gigantický, na čele strašné znamení. A zíral v dál, kde miliony se ničí v tuhém zápase, kde zem krev pije, kde zní stony, hřmí skály, z lesů blýská se. Zří kněze tomu žehnající, kříž vidí nad vším v rozpětí – zdvih k nebi pohled zhrdající: Co platno tvoje prokletí? Můj čin byl setbou! Soudče starý, jsi bezmocen, jaks vždycky byl! Já žiji věčný, věčně jarý – a k spánku zas se položil. [9]
VÁLKA.
Jak strašidlo je. Na lafetě jede, má žhavé oči, líce seschlé, bledé, krev čerstvou na rtech, bluza roztrhaná je krůpějemi krve pokapána, nůž v jedné, pochodeň má v druhé ruce, potřásá jimi zuřivě a prudce, nad hlavou prapor krvavý jí duje, zem duní, nebe v dým se zahaluje, v dým probíjený bleskovitým nachem. Vzduch páchne krví, spáleništěm, prachem. A muži jdou – a nad nimi bdí strážce – jak stádo zvířat kráčí ku porážce, dle taktů hudby mlčící zem dupou a v očích mají resignaci tupou. Pak v průvodu jdou Smrt, Děs, Bída, Hoře, žen, dětí zástup, oděných jen spoře, ty k nebesům pnou zarudlé své zraky a boha hledají kdes nad oblaky. Leč za nimi jde zástup rozjařený; to bursiáni, povětrné ženy, 10 dodavatelé, čeho k vojně třeba, zelenin, konserv, masa, mouky, chleba, bomb, patron, pušek, děl a kulometů, bot, plátna, léků, letadel i vznětů nadšení, k zeměpánu oddanosti, apelů na součinnost společnosti, hrdinských veršů, hrozných nepříteli, raportů o tom, jaký duch to skvělý ovládá armádu i zemi vzadu, ti řvou a přehlušují kanonádu – pak ženy mdlé jdou společnosti vyšší, jichž nervy vzruší krev, hlad sexu stiší styk s obnaženým mladým tělem v sálu – ty ošetřovat běží do špitálů – pak syni protekční a lovci řádů jdou v kanceláře vésti pevnou vládu, jdou odhodláni stíhat neústupně, kdo vyhnout chce se vřavě bitvy zpupně – a vše to hlučí, výská, řve a nyje, do vlasteneckých hrudí sobě bije a přehlušuje praskot kulometů, děl hřmění, rámus avionů v letu, hrčení pušek, hudbu pobádavou a stoupá s dýmem k nebi nade hlavou, až ozvěnou to opakuje dálka: Jí sláva, sláva! Ať nám žije válka! 11 Ať žije! – Ne těch parasitů sice – karabáč na ně! Dějin pomocnice, Osudu dělník, chmurný, proklínaný. Jsou záhady a otázky jsou dány, jež nerozřeší žádná humanita, a odstraní jen ocel války hbitá – i Dějiny své operace mají. Úd zanícený odříznouti dají, když organismu jistou zhoubou škodí. A jako všecko se jen v krvi rodí, tak Čas když sešlý tiše dokonává, tu doba nová v nachu krve vstává. A věci jsou, jež jenom válkou padnou, což nelze sentimentalitou žádnou zde nikdy zvrátit. Sudbou vyvolána své dílo vykoná a proklínána odejde tiše. Ale zas se vrátí, až bude nutno něco roztínati a nastane čas krvavé jí práce. Ne, válka nedá oddisputovat se, Osudu dělník. Dokud lidstvo zde je, chirurgem bude jeho epopeje. 12
MARŠAL JOFFRE.
Je pošetilo myslit, že lze nyní člověku jedinému řídit bitvu... Front na sta kilometrů, s armádami o statisících mužů... všudy možnost případů, které leží mimo dosah lidského umu... Bitva – totě apel na přízeň Štěstěny... A naše Marna? Tou jistotou jsme byli proniknuti od posledního vojáčka až ke mně, že osudem jsme Francie v té chvíli... Francie naší... Cítili jsme prostě, že ustoupiti nesmíme... a vůli jsme měli k vítězství... my chtěli... anebo zůstati tam... do jednoho. A vůle – to je všecko. Vůle poutá i rozmar Štěstěny... i sílu dává – vše, vše je vůle ... Vůle zvítězila na Marně naší... Dějepisci ovšem 13 vynajdou systém bystrých úvah, plánů a zkonstruují Marnu, která Marnou nebyla nikdy... Vůli jen jsme měli. – 14
RHAPSODIE NĚKOLIKA CHVIL Z R. 1914. I.
Těžce opřen o hůl, neboť lidem nemoc se stářím zlou oporou jsou, Petr král šel zákopy svých Srbů. – Děti moje, přišla těžká chvíle, statisíce před námi je Švábů, statisíce Švábů za nimi jde, a nás hrstka tady, děti moje, a v té hrstce celé Srbsko naše. Přísahali jste mi slibem slavným, krev že dáte za svou domovinu, dneska žádá více domovina, žíti máte, má-li žíti ona, neboť vy jste nyní domovinou, život váš je budoucností její. Rozvazuji přísahu tu vaši, vracím vám ty vaše slavné sliby, vraťte vy se k ženám svým a dětem, k polím, stádům navraťte se klidně. Švába vezme jistě od vás daně, 15 ale život ponechá vám Švába, nebude-li zbraní v rukou vašich. Já pak, děti moje, člověk chorý, vyčkám tady, dočekám se Šváby, promluvím s ním ještě naposledy, jak je zvyklý mluvit Šumadijec. Kdo chceš zůstat, zůstaniž tu se mnou. To však hlas je nemocného starce, Srbsko velí: zahoď zbraň, jdi domů! Ani jeden neodešel domů, domů k ženě, dětem, polím, stádům, s králem zůstaly tam děti jeho. II.
Byla bitva, slavná bitva byla, Švábi padali jak zralé hrušky, zatřeseš-li silně plným stromem. A kdo nepad, běžel ku Dunaji, nikdo v životě tak neutíkal, nikdo nevěřil, že někdy možno takto letem ptáka utíkati. III.
V město Bělehrad král Petr vjížděl. Mraky lidstva stály na ulicích, s obnaženou hlavou starci, hoši, 16 ženy nakloněny. Ticho bylo, že jen šelest praporů byl slyšán, kterým bily po střechách a oknech. Večer začal sypat prvé stíny v šedého dne zimomřivé světlo. Na bělouši volně jel král Petr, za ním jeli bohatýři jeho, k církvi dojeli a seskočili. V šero chrámu šli, kde tlusté svíce třepotavé světlo rozstýlaly po oltáři, ikonách a bráně, sochách světců, po stěnách a dlažbě. Před oltářem poklekl král Petr, klekli za ním bohatýři srbští, klekl lid – a bylo svaté ticho. Náhle zaštkal hlasitě král Petr, zaštkal z hlubin přeplněné duše, neboť slova už mu nestačila k díkům, radosti a svatým prosbám za pomoc, jak poskyt jí Pán světů, za pomoc, by poskyt ji i příště – zaštkali tak za ním bohatýři a lid srbský z duší slzíplných. IV.
Šerem večera jel potom z církve, ke konaku Petr král se vracel. 17 Každé okno bylo plno světel, prapory se zmítat plesem zdály, a lid srbský hlučně jásal nyní. Nad hlavy se povznášely čapky, šátky mávalo se ku pozdravu, a král děkoval a slzy stíral, slzy modlitby. Plál konak světly, v bráně jeho rozprostřen byl prapor, Šváby vraha prapor černožlutý, který nedávno vlál nad konakem. Moudrý bělouš králův zastavil se, prohledl si černožlutý prapor, vykročiv pak, tepl nohou po něm, jak by vyjádřit chtěl zástavě té celé svoje povržení koňské. 18
V PODSVĚTÍ 1915.
V přitmělé říši těkajících stínů jediný stojí nehnutě a zírá cesarským zrakem, ruce založeny, v dál, v boje živých. Na světě tom nes jmeno Napoleon. Kol umlkly už všechny vášně, kletby, výčitky matek, dětí pláč, vztek mužů. Hrozícím pěstím, – jichž miliony k hlavě se mu zdvihlo, když vystoupiv kdys z člunu Charonova a odmít napíti se z proudů Lethe, sem hrdě vstoupil – už daly klesnout stíny unavené. I víří neslyšně směs šerých mátoh prostorem, v kterém není dna ni času. On pouze stojí 19 a zírá hladově v rej milionů, v kolony pěchot, jízdy trysk, děl pohyb, v linie obran, útoků a srážek – a chví se touhou to všecko moci srovnat, vést a řídit, vše jinak šlo by. Dějiny by stály nad zdrcenými říšemi a státy, v jichž metropole On v čele maršalů a gard by vjížděl. Vztek hořký nad předčasným skonem chvěje mu vzdmutou hrudí. Dávné upomínky mu vanou hlavou – Jak rád by teprv nyní chtěl jít cestou své mladé slávy! Teprv nyní žíti! Teď, Smrt kdy lidskou vědou vyzbrojena poletat může v rozlehlých pláních, na zelených mořích, v prostoru vzdušném, v hloubkách šumné vody – teď chtěl by žíti!... Ale z říše stínů návratu není... 20
PIUS X.
Prostičký farář... Osud vznes jej maně na stolec Petrův. V římském žáru nyje a teskliv po lagunách Venezie nes břímě, pánem dané, odevzdaně. Leč všechny eminence u kurie hlavami třesou; Pravda, vůle Páně... leč hotový to malér v Vatikaně... a v době těžké... příliš prostičký je... Chřad stařeček a zavřel oči zmdlené v čas, kdy se začlo lidstvo rozběsněné bodáky srozumívat. Z Vatikanu, co dalo zachránit se, zachránili: Prý nemoh světec přežít vojny ránu a srdce puklo mu z ní v jedné chvíli. 21
NAD MAPOU.
Tomaszów, Šabac, Krasnik, Dukla, Rava... Na mapách místa taká žijí kdesi, jak na sta jiných, každé tečka tmavá, a staletí jich nikdo nevšimne si. A najednou se u nich někde v poli do sebe lidé vpeří bitvy vřavou, sta živých promění se na mrtvoly, krev rozlije se pošlapanou travou – a jmeno místa celým světem letí a pýchou dějin domácích se stává. Takové tečce možno záviděti, což, básníku? – Vždyť to je vlastně sláva. 22
VÍDEŇ V OSMÉM MĚSÍCI VÁLKY. I. Ringstrasse.
Vše jako jindy: koncert, kabarety, divadla, obecenstvo na Ringstrasse; románky splítají se; první květy a dětské kočárky jsou v parcích zase. A válka? Válka! Dost se o ní píše, leč k tomu všemu nikde víry není – vtip, anekdota odbyde to spíše. A to je všecko. Celé zápolení už zájmu nemá. Dávno sevšedněli mrzáci, plížící se po ulicích, a nedotknut je večer náklad celý žurnálů s bubny vojů vítězících. Nic. Páry očí líně v době této se potkávají časujíce stále: Eh, válka – nudí mě to, nudí tě to a nudí nás to... A tak dál a dále. 23 II. Předměstí.
Kde nadšení to z minulého roku? Kde bojovný žár srpnových je dní? Marš Radetzkého na rtech, oheň v oku, prapory ve vikýřích zánovní? Předměstím chodím. Širé ulice ty jsou šeré, vlhké. Světlo slunce sem si nejde lehnout, jen jak rychloletý se kmitne motýl sotva zábleskem. A jako stíny jdou tu žluté ženy a hledí v dál, zkad vidí letět hlad, a děti smutny jsou a zamyšleny a neběhají, nechce se jim hrát. Muž v uniformě kráčí zvolna, dumá, zrak upřen k zemi, hlavu schýlenou, jde jako zvíře, které předtuchu má, že zítra už je k jatkám poženou. 24 HRA SVĚTEL A STÍNŮ. 1. Konec dne.
Tichý večer. Stříbrná oblaka zhnědla a zastavila svou plavbu. Nebe potemnělo. Po zahradě křičí kosové výstražnými skřeky, zahlídli patrně zas tu pruhovanou kočku. Proud vody šumě bije do keřů a trávy, domovnice zalévá a hovoří při tom s kuchařkou z prvního poschodí. Má muže na vojně a stěžuje si, že už měsíc nedostala známky života od něho, kuchařka soucitně jí odpovídá: „Jo jo, to je tak“. Po silnici běží kluk a ohlašuje zvláštní vydání novin s velkými vítězstvími v Haliči, z vedlejšího domu volá někdo: Počkej! Sem! Ozval se klavír. O du mein Oesterreich! Ženská ruka, která vytlouká z nástroje Tyrtaiovy tony. Teď pochod prince Eugena. A zase tak nehorázně. Teď marš Radetzkého... 25 Před rokem hrávala Schubertovo Zastaveníčko a Schumannovu Loreley. Vyskakují světla jakoby se otvíraly žluté oči. Lampář rozsvěcuje lucerny. Den dokonal.
2. Věčnost.
– Víte, co je Věčnost? Takový okamžik: Zavrčí nad hlavou šrapnel – třeskne v zem – do vzduchu vyletí dělo, lafeta, lidé, hlína, kámen – všechno v chumáči – vy cítíte, že někdo vší silou do vás vrazil – ale najednou je ticho – a vy si uvědomíte, že ani poraněn nejste. A honem řekněte něco, co má být vtipem a svědčit o kuráži vaší – A zatím vás takový okamžik vyzpovídá z celého života. A jako v pohádce: vejdete do něho s dvacíti roky – vyjdete se šedesáti – – vykládal v tramwayi vojáček – dělostřelec. Mladý hoch. Snad skutečně málo přes dvacet. Ale v očích měl vážnou hloubku dlouhého žití, na čele stín přeletlého mnohého času, na líce jakoby mu byl nadýchal listopad svůj našedlý smutek.
26 3. Co je jisto.
Ať to všecko dopadne jakkoliv – a doufejme a věřme, že dobře – já myslím na děti, narozené v těchto časech. Eh, žádná metafysika, nezbude jim v dušičkách ohlas děl, odlesk krve – ale půjdou do školy, a ta jejich dnes nebesky modrá a pohádkově tmavá očka ponoří do knih, do učebnic země- a dějepisných, jež naše doba obohacuje o spousty a spousty jmen. A budou se musit učit a pamatovat si houfy míst v Belgii, Francii, Ruském Polsku, Srbsku, Turecku, Haliči, Italii a jmena arcivévodů, maršalů a generálů, Friedrich, Eugen, Hindenburg, Emmich, Auffenberg, Falkenhayn, Enver paša, Joffre, Kitchener, RadkoRadko, Dimitrijev, Putnik, Mackensen, Conrad von Hötzendorf, French, Dankl, Pflanzer-Baltin, Linsingen, Cadorna – a všecka ostatní, na něž nejblíže příští dny položí zvláštní důraz – vidím ta upocená čelíčka, ty rty, lapající andělíčky, ta ouška napjatá, zda ze zadu přiletí šeptmo napovězená spasná slabika – – Nikdo nemyslí na ty bědné trpitele příští, Evropa válčí dál a dál, jen já, jenž kráčím parkem a dívám se do kočárků po očích jejich, vím, co jednou vytrpí a lituji jich už dneska.
27 4. Klid.
Nic tak neuklidňuje v těchto neklidných časech, jejichž obzory jsou tajemně zataženy, jako listování ve všeobecných dějinách. Vzrůsty a pády říší a národů, bezpočetné války všech proti všem, vzniky a zániky vedoucích myšlenek, osudy jednotlivců, změny na mapách – a všecko to jakoby bylo vždy a stále řízeno velkou nesmrtelnou antickou Nemesí – – Člověk listuje, listuje a najednou je mu, že je dalek všech těch dějů, že přehlíží vše a stojí kdesi vysoko nade vším, kde mu zjevna nutnost i všeho minulého a z ní i přítomného. Minulost mu dá klíč k záhadám časů našich a zbystří mu zrak, že pronikne i tajemné zatažené obrysy budoucna. A klid z těch všech věcí srovnaných a spořádaných padne mu v duši. Klid jasný, jaký dává ještě jen věda matematická. Arci, že zapomene při tom i míry časové... v těch končinách platí život lidský jako mžik a století jako den jediný.
5. Čísla.
Jakými ciframi rozhodovaly se osudy států kdysi a jakými dnes! Ty hrstky Řeků a Římanů, 28 boje ve středověku, válka třicetiletá, války Friedricha II., Revoluce, Napoleonovy – jaká směšná čísla proti těm milionovým armádám dnů našich! Lidstvo pokračuje, rozhodně pokračuje. Ale výsledek bude stejný: zničení jedněch druhými, potom mír a v něm nové ještě úsilovnější zbrojení – – a laudator temporis acti pokyvuje hlavou a míní: ba, ty staré časy, ty staré dobré časy! šlo to v každém ohledu v malých rozměrech, ale šlo to taky.
6. Dny.
Nikdy neodnášely dny do Věčnosti tolik příšerných dějů, tolik krve, mrtvol, hrůzy a běd – a vzdor tomu nákladu neubíhaly nikdy tak rychle jako času tohoto. Den je mžik, týden chvilinka, měsíc okamžení – Kain nemohl prchat hbitěji z místa, kde chladlo tělo Abelovo. Ale rozšafný občan odkládaje denně svůj ranní žurnál, vzdychá netrpělivě: Jak to jde pomalu! Jak se to všecko vleče! Eh! – Nikdy nepracovaly Dějiny rychleji, než za času tohoto. Procesy, řadu věků nevyřízené, mají být dosouzeny, díla staletí rozmetána a zbudo- 29 vána jiná, historická epocha má být zavřena a nová začata. Proto ten spěch dní, proto ten náklad, jejž vlekou!
7. Otázka.
Vrátí se zase čas těch nyní rozehnaných světoobčanů? Vzpamatují se k životu zase ti, kteří se zvali „dobrými Evropany“ a kteří se domnívali, že nesou náboženství budoucnosti v duších svojich? Přijde jednou zas nazpět to, co jsme znali kdysi a co je dnes „byvšími pojmy“ – Kultura, Civilisace, Lidství? Vrátí se? Vzpamatují se? Přijdou zase zpět ? Člověku se chce věřit, že ano. Ale jak dlouho potom zůstanou, jak dlouho potrvají – těžko říci. Neboť nevíme, kdy přijde zas válka příští.
8. Jaro.
Dlouho váhalo, má-li vtrhnout s barvami naděje a pestrými praporečky svými na zkrvavenou zem. Rozmýšlelo se, počítalo... 30 A vtrhlo. S takovou silou, tak bujaře a radostně, jak už mnoho let před tím ne. Rozlilo zeleň, květy, ptačí písně, blesky slunce a žár. Načež na bojištích nastal čilejší život. Útoky – protiútoky, letci vznesli se s bombami do výše, na moři se začalo pracovat čileji – jak na vodě, tak pod vodou. Jaro zdvojnásobilo své úsilí. Rtuť v teploměru vyhání na 25° R ve stínu. Jakoby chtělo mít přec jen poslední slovo to letošní jaro.
9. V nemocnici.
Transport raněných. Sestry je svlekají, píší jmena, šarže, pluky, setniny. Jeden je v bezvědomí. Z přivřených řas svítí proužek bělma jeho v sloup obrácených očí. Nemá obvyklé cedulky s jmenem, nemá ničeho v kapsách, mluvit nemůže. Voják – syn člověka. Leží bez hnutí den a noc. K ránu rozevře široce oči – má v nich ustrašení a úzkost – rozevře je na mžik – potom se oči ty zavrtí a ztrnou. Sestra mu položí na prsa kytici růží a dá se do pláče. 31 – Ale sestro, sestro – míní přicházející primář – co ty slzy? Kolik vojáků jste viděla už umírat! Ostatně: Kdo je to? – – Člověk bez jmena. Nic – vzlykla sestra.
10. A zdá se – – –
A zdá se, že takové zápolení občas všech proti všem je osudovou nutností, čili – se stanoviska theistů – že leží v plánu Prozřetelnosti. A že takové proorání, zpřeházení a zmrvení té materie, jež se zove lidstvem, jsou nutny, protože se dostavují pravidelně, jednou za století. Podívejme; V století XV. – války husitské, »» XVI. – války reformační a turecké, » » XVII. – válka třicetiletá, » » XVIII. – válka o dědictví španělské, a že století tomu bylo ještě jaksi jednoho zorání potřebí, dostavily se na sklonku jeho války Friedricha II. a francouzská Revoluce. Ale potom nastal pořádek: veliké zápasy ty ustálily se časově pravidelně na prvé čtvrtině století a tak se dostavilo; 32 století XIX. – s válkami napoleonskými století XX. – s válkou dnů našich. Snad uvědomit si nutnost něčeho, značí nést to lehčeji a odevzdaněji – –
11. Improvisováno v kavárně, když jsem byl prolistoval veškeré obrázkové a humoristické listy z týdne tohoto.
(7. února 1915.)
Poskakovaly vrány mladé za humny polem; Život psí! Červíčka nikde! Bída všade! Hnus žít u lakotných těch vsí! Tu přižene se kavka z dáli a poděsí je na novo: Ach, dcery vzduchu! Zlo se valí! Jde oheň na nás! Olovo! Jde člověk, vrah všech tvorů plachých! Je lidí těch jak zlostných včel! – Ztrnulé vrány vzdychnou: Achich! Ach, člověk – zlý je nepřítel! – 33 Stoletý havran tohle slyší, jenž mlsně zří k nim z povzdálí, má zkušenosti, rozhled vyšší, je žitím procestovalý. Vy nemoudré! Vy slepé panny! Jak mýlíte se velice! Je pravda vůbec: naše vrány jsou pitomy jak slepice! Vždyť člověk, ano člověk právě je tvorem veskrz humánním a přímo – vyznám k jeho slávě – je dobrodincem havraním! Je pravda, časem nebezpečný nám bývá v tiši samoty – leč dobrodinec, moje slečny, mít může jisté maroty! Však teď ten oheň, olova ta, ty shluky jejich v rovinu – dobroty míra vrchovatá nám, nám to strojí hostinu! Tu koně leží, znám to, dámy, krev ssedlá, hod to poctivý i opatří nás zákuskami, když maso se už protiví! 34 A neušetří sama sebe a tak jich kupy leží tam – no, dobrodinec, ví to nebe, jak pánbů větších nedal nám! Leč zbytečně vám žvaním! Věruť nač čekáme tu? Čas je zlý! Teď za mnou, prosím! – Roztáh peruť, a všichni v půlnoc odletli. 12. Křižácké války.
Kolik set roků? Zemi zaslíbenou, zem Krista vyrvat pěsti nevěřících. A tisíce a tisíce se ženou a mrou pod sluncem bíle sálajícím. (Snad do dnes leží v písku bílé kostry, ostruha zrezavělá, špička meče.) Ach, zápal vychlad, vládne rozum ostrý, proud časů leccos do Věčnosti vleče... Vojsk křesťanských dnes tisíce jdou v dáli a nesou smrt zas na ty žluté pláně... Jdou, aby zaslíbenou zem zas vzali, zem Krista vyrvat chtějí z cizí dlaně. 35 Jsou smlouvy... Vojenská pak čest a pýchapýcha. Přítelem Turek... Palestýna – jeho... A ďáblům všem se třesou smíchem břicha z grotesky dějin, z vtipu pekelného.....pekelného... 36
MOLTKE A HINDENBURG.
Kdys měli hrdinu: byl parukatý a suchý profesor to zápolení, jenž lidi si jak pouhé cifry cení, mdle klímá a jen bitvou bývá vzňatý jak rovnicí či šachem. – Když mír svatý se snesl na zem, vzdych si v rozechvění: Je válka hrůzou... Kdo ty viděl ztráty, ten myslí na ni s kletbou zlořečení. – Dnes mají hrdinu, dnes profesora zastínil voják. Prušák mocných plecí, nízkého čela. Za ta slova chorá své: Es wird weiter gedroschen! dal heslem národu svému... Svědčí ty dvě věci přec o pokroku ctném a nepokleslém. 37
DĚJINY.
Jsou dějiny tak podlé, že je lidstvo dělá? Či lidstvo podlé proto, že se z dějin učí? Jak přeháňky to dubna: chvilinka tu skvělá, a na to dešť a sníh a mrazný vítr fučí – až trapno čísti je. Leč vidět, jak se tvoří, jak za zločinem zločin vyskakuje živý – je div, že slunce nad tím lidstvem dosud hoří, že zem je nese dál jak mezek trpělivý. 38
Z VÝCHODNÍ HALIČE ROKU 1915.
Ves vypálená, dým se líně plazí po černých zdech, jež k nebesům se týčí, sloup jisker ještě místy povyrazí a místy plam, na vodu vraziv, syčí. Ožehlé lípy chví se větru svistem, dva popi visí na nich s kmety pěti, pak stojí kříž tu s očazeným Kristem – a jinak člověka tu neviděti. 39
ESTETIKA VÁLKY
čili
GERMANIA TRIUMPHANS, 1915.
Snad Napoleon ještě... Neb v něm byla i umělecká rozjiskřená síla i svatý oheň... Pak se upřít nedá, že nad Waterloo nutno vzdychnout: Běda... S očima dneska krví podlitýma hle, vítěz! Jak se po hospodě katí! Už soky vybil, židli v ruce třímá a do sklenic a do kredence mlátí! 40
BULHAŘI. 1877 a 1916.
„Ty proudy ruské krve na Balkánu, ty proudy mučednické, proudy slavné List dějin čestný: nutno od Osmanů přec osvobodit bratry pravoslavné!“ Ó dějepisci, od nichž člověk slyší pro všecko důvod, račte pera schovat, jen básník soudí na tribuně vyšší, i osud může básník obžalovat! List dějin druhý, našimi dny psaný – oh, pliv bys na tu stránku nejraději. Ti pravoslavní v řadě s Musulmany krev mučednickou bratrům odplácejí. 41
VERDUN.
Kraj smuten k smrti. Tráva zrezavělá se snaží pokrýt půdy vývraty. Zde kusy pušek... z drátů síť tu celá... střel dutinky... a prasklé granáty... A hroby... s malých křížků věnce visí... na tisíce jich... zde hrst kamení, jak mapa dí, vsí velkou byla kdysi... a tam že městem... Onde znamení, že výbuch strašný zasul ve zákopu a pohřbil za živa řad vojáků... cíl turistů to... vidíš zřejmě stopu: ční z hlíny dosud špičky bodáků. A tamo ony hrozné tvrze byly: Vaux... Douamont... vzpomínky šedé, zlé, tam L’homme mort. Slunce na ty Thermopyly zdá rozlevat se znaveně a mdle... 42 Přivíráš oči... Krvavou zde chůzí šla Historie... Poděšená zem zde mlčí dosud v dojmu rudé hrůzy, jak zřela by se v roce šestnáctém: Stroj proti stroji. Proti tělům těla. Vzduch krví čpí. Jí půda zbrocena. Dál praská puška, kulomet. Hřmí děla,děla. A k nebi stoupá mlha červená. Vsi hoří. Nebo jsou už zříceninou. Do polí vryty černé hlubiny. Hodinou každou po tisících hynou strom, člověk, zvíře, květy, traviny. Se skály jedné Nemoc, Smrt a Stáří, v klín ruce složeny se dívají v zmar živých živými v té pekel záři a hlavami si v souhlas kývají. Tak bylo tenkrát... Bezejmenným rekům narvala tady Sláva laurů směs – leč Zem tu bude k nejdálnějším věkům jen hrůzou dýchat, jak jí dýše dnes. 43
RULE BRITANNIA!
Dědičko Romy! Zeměkoule celá je v ruce tvojí – a ta ruka vládne, aniž by tiskla. Není druhé žádné, jež rozvážné by flegma tvoje měla. Je pravda: časem z pod ní výkřik padne, to hlava vrazila v ni, příliš vřelá – kdo v jiných poutech mají duše, těla, ti vědí, jak tvé jho by bylo snadné. Je pravda, když se tato ruka klade, že bezohlednou, trochu těžkou zdá se – Indové, Buři... duše naše mladé dost bouřily se... A hle, v těžkém čase Indové, Buři v dálné kraje spějí, by obhájili světovládu její. 44
KŮŇ.
Tak letí: v pravo bělouš, v levo ryzka, soudruzi jeho – bláto kolem tryská, jak kopyty v ně rozpustile bijí – sta letí jich tak – potřásají šíjí a pádí lehce – tak je unášívá života radost – větrem chví se hříva – zem duní – pán se na něm pohupuje – ten dobrý pán, jenž hladí, hřebelcuje a ovsa dá i sena – kdesi v dáli blýskají ohně – bílý dým se válí a sem až známou lahodou tak voní – a hřmí tam silně – nad hlavami koní pak řehtá cosi, rachotí a syčí, jak práskali by sterými tam biči, což směšno jemu, ryzce, běloušovi, že zařehtat si musí – oči loví pak obraz kraje, jímž se nyní ženou: pláň zvlněná s obrubou zasněženou 45 černavých lesů – místy v ohních plají stavení lidská – jistě i pár stájí a dobrých stájí při tom spolu hoří – jsou tihle lidé nevýzpytni tvoři! V tom cos jej třesklo – skočil – – padl prudce – ne – pán to nebyl – takhle jeho ruce nebijí nikdy – v boku je to, v boku – pán ostatně se ztratil při tom skoku – i bělouš – ryzka – i ti druzí – v dáli jak tmavá čára dunivě se valí – co je to všecko? – Tiše je tu děsná – jen v dálce hřmí – jak slyšel by to ze sna – má v boku bolest – zdvihá se – je marno – a vůkol je tak náhle těžké parno – i v něm vše hoří – pil by – jeho oči jsou mdlé a těžké – i ta hlava točí se namáhavě – zkouší ležet bokem – i tak to bolí – vidí jedním okem rozbité bláto a tím druhým nebe vysoké, šedé – kdo as mu to střebe krev z boku? – Točí znovu těžkou hlavou – pláň zahlíd – ohně – lesů pásku tmavou – leč vraha nikde – jistě v onu stranu 46 se tajné přissál – chce mu dáti ránu – i kopne do vzduchu vší zbylou silou – a cítí klesnout nohu pobloudilou – a ztichne – pláň a požáry a lesy se černat zdají – tma je v podnebesí – noc na obloze – tmou i bláto zeje – a ta se mu teď v sluch i oči leje. – 47
ŽENA VOJÁKOVA.
V kavárně žhavo. K vedlejšímu stolu se přihrnula rozjařená četa hlučících lidí. Už je po půlnoci, a černá káva bude epilogem scén veselých, jež improvisovali ti lidé při víně kdes v kabaretu. A ženy mají rozpálené tváře, vlas uvolněný, blýskající oči, a muži, zmožení už pitím, kouřem, sil napětím jen tak tak napodobí veselí divokého smích a gesta. Ta jedna černá bakchantka je zvláště v rozmaru bujném, pohledy i slovy burcuje sežloutlé a zmdlelé samce i po ženách se rozhlíží a zkoumá, zda která z nich jí vyrovná se ještě. – My polovdovy – naši muži v poli – – – dost peněz – žijme, dokud žíti můžem, – proč nevyvádět – kdo ví kde a jak si muž oslazuje svoje polovdovství – – – 48 – jsem jeptiškou snad? Může přijít nemoc, a máme po všem – – – oči jí jen hoří a přitemnělé líce broskví planou a zoubky vykukují z rudých retů, jak hledaly by, kam se vpít a zatknout. Já zatím čtu zde zprávy z mrazných Karpat, o tuhých strázních, metelicích, srážkách, a vidím vojáka, jak s puškou šplhá se po úbočí, po němž koule prší, a na svou ženu myslí v dálné Vídni, na černou žhavou krasavici svoji – – – a neví, Život že řve po životě, že předjarní noc vlevá v nervy touhy, že tělo ženské hladoví a smyslem jejího žití muž je, ne muž-voják, jenž po Karpatech do vrchu se škrábe, muž vůbec, muž, jenž chtivě po ní sáhne, kus pomíjejitelné krásy urve, kus Věčnosti dá cítit její duši, té duši bědné, povrchní a mělké, v níž za bílého dne ve všedním žití prázdnota pláče, chví se nejistota a straší pocit studeného zmaru. 49
ČERVNOVÝ DEN.
Den slunce, tepla. Odložil jsi žurnál – co z bojišť hlásí se, je spokojivé a jiné zprávy blaží ještě více – a do sadu. „Sad“, ano sad. Je ovšem jen o maličko trochu větší dlaně, však sad. A dýše svěžestí a vůní svůj ranní pozdrav. Potutelný špaček na budce nad ořechem skřípe jaksi – oh, darebáku, zahlíd jsem tě oknem, jaks na višních byl: na vrcholku větve jsi rval je nehorázně, až se zmítal ten bědný stromek. Však teď z něho prchá tlum vrabců, špačků, souzlodějů tvojich, a dokud kradli, byli pěkně zticha, teď na osyku odletli a křičí – vy uličníci, vždyť vám neublížím, vždyť vídám rád, jak vstupujete němě, svou přirozenou žvavost potlačivše, do stromu koruny, kde rudé višně jak český granát rdí se. Natáhnete 50 ty krčky svoje tak, že celá postať se promění, tak zeštíhlíte nějak, že najednou jste vším a jen ne vrabci – je, taškáři, to vaše inkognito? Teď křičíte – oh, rozumím, toť lání je přistižených darebů a lotrů, leč v právu bych byl, kdybych vás i honil a na postrach vám strašáka tam vstavil, vždyť sad to můj a právo na mé straně. Ach „právo“! Višňový strom stojí tiše a neříká, že rudé sladké maso, jež sporným předmětem je mně a vrabcům, je vlastně výbavou, již stromek-matka svých dítek zárodkům chce na pouť dáti, až odejdou mu, až mu spadnou na zem, jak matička dá tovaryši ranec, když do světa jde... Marno zapírati: vraždíme všichni. Každé sousto vraždou, a život ničí život, by moh žíti. Sny humanity – jak jste rozfoukány! I válka... zprávička tu kmitne plachá, stydlivá nápověď – a ejhle, tobě krev povyskočí s přáním dál a více. Bestie člověk... 51 Smrčků pár mám v předu pod druhým oknem. K nim jdu, podívat se na tílka jejich a oč povyrostly výhonky něžné. Zřejmě povyrostly, – hle, o tenhleten kousek od předvčírka – i hladím je – leč vida: otřásají se dotykem mým... nevane přec vítr a pohlazení moje lehké bylo... Je, stromečku můj, nervosa to mládí? Či odpor ku člověku?... Chápal bych jej. 52
Dva vrchy.
Hořela noc ve hvězd šperku, Kahlenberg zře do kraje, zahovoří k Bisambergu přes černou pláň Dunaje: Hej ty starý! Ticho jesti, nechce se mi nějak spát – máš ty jakés nové zvěsti od Bezkyd a od Karpat? Lysou hlavou nehnuv ani mlčí starý Bisamberg. Znova nutě k povídání zahovořil Kahlenberg: 53 Povídá se, velké slávy dostalo se Karpatám – máš ty o tom jaké zprávy? Sousedíš jim skoro tam! – Sláva, sláva! Ondy vrány chválily si letíce, že tam z té i oné strany mrtvol leží tisíce – mrzutě skrz zuby bruče odpovídá Bisamberg. Ale hned se toho ruče chápe dále Kahlenberg: Co pak mohou také zažít takovéhle Karpaty? Dá se to s tím nějak zvážit, co jsem zažil já a ty? Ty ses totiž tenkrát díval, jak s mých boků v nadšení křesťanských vojsk duněl příval na turecké ležení, 54 jak pak zbitý pohan chvatem do svých dálných Turek táh, v paměti to psáno zlatem, v dějinách i čítankách – – Starý, ani slova více, dost těch řečí rouhavých! Dneska stojí půlměsíce vedle orlů dvojhlavých! Dobré lidstvo sklene mosty přes propasti dějin svých, čehož chápat nemůž prostý mozek vrchů zvětralých – Kahlenberg si hlavou kývne hluboce se zamysle: Divné věci, tuze divné, přišly na nás časy zlé. Bisamberg už beze zmínky poslouchá, jak vzdychá děd – má on také upomínky, moh by také vyprávět... 55 Sto a málo roků tomu, u pat jeho na šíji vstoupil v děl a pušek hromu Francouz bledé Austrii, na něm pak stál Napoleon, v šedých očích žádný vzruch, vítěz v slavném zápole on, osud říší, bitev bůh – Kde i tohle? Sláva světa čím je věků v pohledu? Plevel s novým jarem zkvetá – ta však pryč je, bez sledu... Mlčí, v lehkou mhu se halí, hvězdy hoří nad hlavou, Dunaj tichým šumem valí proud svůj v dálku modravou. 56
EPISODKA. I.
Prý vrchol všeho. Lidstvo nezažilo cos podobného prý v svých dějinách. Technika. Massy. Zápoleno bylo pod zemí. Nad ní. V moře hlubinách. Před tváří Věčna s Věků stanoviště, před zrakem hvězd a sluncí vzdálených, je to jen rozkopnuté mraveniště a mravenců roj běsně zvířených. II.
Tak rozkaz děl – a tedy vyrazili. Bajonet ku bodnutí napřažený, důstojník vzadu s plným revolverem – tož ku předu! Tu třeskly rány pušek, pár ručních granátů se vzduchem mihlo a prasklo suše. Povinnostné Hurrá! a již se bajonet rve s bajonetem. 57 Hoch voják – student, vojna odvedla jej od Homera, v němž se zápalem čítal o slavných bojích příslovečných reků, bajonet vehnal náhle v čísi prsa a zaslech výkřik: „Mám tři děti doma!“ Nějaké modré vytřeštěné oči se vyčítavě na něj upírají, pak nahýbá se hlava, tělo klesá – – – Hoch – voják stojí, chví se křečovitě a náhle hlučný smích se dere z hrudi a lomcuje jím, jakás rudá záře se rozlevá mu v očích, mozku, uších i na jazyku – a ten smích jej škrtí i zachce se mu,mu válet se s ním v trávě a hodí na zem sebou – – – III.
To je válka: Kdos jde a šlápne botou v mraveniště; co hrozných dram se odehrává nyní v té říši drobných tvorů! Kolik hrůzy způsobil krok ten v prostých živobytích! A bota zdvihne se a kráčí dále, a v drobné obci hledí navrátit se zas v obyčejné denní žití svoje: 58 ty mrtvé pohřbí, zranění se léčí, a domy zpustošené opraví se, a ti, kdož při tom byli, vypravují všem zvědavým za klidných podvečerů svou řečí tykadlovou episody z té doby hrůzy – jak já, lidský básník, zde jednu řekl nenáročným veršem. 59
ŘÍJNOVÉ RÁNO.
Zeď pestrá plakáty. Strom nad ní beze hnutí. Pln listí chodník je. A dešť je na spadnutí. U krámu lidí řad, žen, starců, drobných dětí, jimž nouze vyssála už dávno červeň z pleti. A stráž bdí nad nimi, by po dvou v řadě stáli, své soudy mírnili a vzpurně nereptali. Je devět hodin už. A četa invalidů jde v špitál k vizitě, dát pozřít na svou bídu. Jdou zvolna čtyřstupem, leč v uvolněných formách, směs pestrých neštěstí v špinavých uniformách. Ten s berlou, s holí ten, ten s obvázanou hlavou, ten skřiven v páteři, ten v pásce ruku pravou – Smrt s Životem se pře nad loudavou tou tlupou, co oni tiše jdou a s resignací tupou. 60
POKRAČUJE SE DNES V GENESIS I.
Teskní starý pámbů: nelze dál se dívat na proklatou zemi! Třikrát běda všemu, co jsem stvořil kdysi! Nyní Satan jásá, a já bezmocen jsem. Zavřeli mě v nebe, blesky vyrvali mi, ohně, síry není – hněv můj k posměchu jim. A já klnu chvíli, kdy jsem v tvůrčí muce člověka si vysnil. K obrazu já svému jsem jej stvořil kdysi... Člověk – šelma šelem! K Satanu se sklonil, Satana jen vzývá každým činem svojím, Satan vládne světem, Satan pánem všeho – já jsem stínem, ničím. Vzpomínat jen možno... Že jsem mluvil hromem? Že jsem bičoval je biči plných uzlů? Kde těch dob je síla? A já nezřel tenkrát děje časů dnešních? Moh jsem tohle vědět? Moh jsem tohle tušit? Mdlá je moje hlava, páže moje skleslé... A ti dole stále říkají mi: pane – Satana však míní krvavé ty duše. Ani klnout nelze – kletby bez ran biče 61 jalové jsou skřeky. Čas by byl už umřít. Smrti hrozná, velká – leč i ty jim sloužíš a kdy pro mě nemáš... Dobrodinče tichý, já svou roli dohrál... Třtina jsem a smutek.. Starou hlavu sklání do uvadlých dlaní a proud slzí teče z povyhaslých očí, a jak osyka se při bezvětří chvěje, chví se starý pámbů ve svém pustém nebi. 62
VÁLEČNÉ SNY.
Noviny klesly z ruček slečny Emy a modré oči hledí v neurčito: Ta válka, válka!... Smutek teskný, němý jí zastřel duši... hluboce jí líto těch mužů, kteří zkoseni dnes v dáli své neužité žití kladou v hlínu, těch zdravých, silných, kteří by se stali manželi, otci... Zatím zde, v tom stínu tak vadne ona... V šedém osamění jí dnové plynou... Jak by dle své hlavy změnila ráda v jednom okamžení běh věcí zemských bezohledný, dravý! Raněný vojín... Zavázaná hlava... Bled zajímavě... Uniforma čistá... Na prsou řády... Mladá dívka dává mu snídani... A druhá květy chystá do malované vásy z porcelánu... Je v salonku to vkusně zařízeném... A vojín rád je nádhernému ránu, 63 jež hýří v parku, sluncem prozářeném, a vděčen je té péči ruček bílých a dvěma párům očí roztomilých – ty černé o přátelství povídají, ty modré něčím větším pro něj plají –. Tu scenu slečna Ema vídávala na obraze, když byla dívka malá – a dnes ji vidí a v ní vidí sebe... A proč by nemohla sem, dobré nebe, ta válka milá jednu oběť vhodit, když dějinám bez válek nelze chodit a když už válkám obětí je nutno? Ach, svět je zvrácen a je v něm tak smutno... 64
STÁŘÍ FRANZE JOSEPHA.
Možno-li života běh znázorniti si geometricky – a možno je to, neb všechno tady, děje zemí, států, útvary umění i společnosti, myšlenek cesty, osudové dráhy – vždy geometrickou tu kostru mají, tak život lidský, který na počátku zdá se mít dosti na jediném bodu, pak rušně rozbíhá se širým světem, kruh opisuje. Když tu večer jeho, on k témuž bodu vrací se a hasne. A stáří – truchlým údělem být zdá se, dozvukem matným rozjásané písně, či sledním aktem, který tragedii strh k frašce nechutné – tak zdá se často. Leč stáří – pouze cenitelem je tu celého žití. Přichází a chví se, má kalné oči, třesavé má ruce – 65 a přece přesně najde vše, co duše si během letu světem přisvojila a neztrávila. Člověk v plné síle i duši strojí: instinkty zlé, pudy, zavírá kdesi v temném koutě jejím a posílá ji, kulturního tvora, s líčidlem v tváři, v rouše nejpěknějším v střed duší kulturních. A je-li zvláště nad jiné strojena a nalíčena – i dějinnou se osobností stává. Je ovšem kultura i, která prolne do koutku posledního lidskou duši a přetvořujíc, šlechticem ji činí – leč nevyznáš se. Byly jednou chvíle, kdy zdálo se, že mladý císař trhá ztrnulé formy staré etikety, a s hrůzou šeptali si strážci její, že Josef Druhý v něm se opět vrátil do šerých komnat habsburského sídla. A byly chvíle, kdy se z něho lila radostná tucha velikého žití národům ujařmeným. Byly chvíle, kdy zdálo se, že v těle sešlé říše krev svěží proudí, duše že se zvedla 66 z lenosti tupé k rušným velkým činům a vedena jsouc pevnou rukou jeho dospěje záhy slavně na výsluní. A byly chvíle, kdy se jevil lidem, co první kavalír své velké říše, vzor rytířů a gentleman. Stisk ruky a pohled jeho byly velkým darem a nemilost – tím nejstrašnějším trestem. A že zde byl houf hlasatelů čilých ať zaplacených nebo dobrovolných – pak všecko bylo přesně připraveno, by zjev ten vešel do dějinné slávy. Než – přijde nevlídné a chladné stáří a zkoumá bez milosti, svlekne duši a líčidlo jí seškrabe i pudr, zotvírá všechny kabinety její, a vystoupit dá instinktům a pudům. Pak hádankou se stává člověk jdoucí mátožným krokem k bodu, z něhož vyšel: je potměšilý, svéhlavý a lhavý, je egoistou, pletichářem lstivým, je rádobychytrákem v kompromisech. – Kde vznešené ty sliby, které házel věk jeho mladý v řad svých souputníků? Kde ducha noblesa, kde ryzost mysli, 67 kde zodpovědnost před dějinným soudem kde je to všechno? Ano, přišlo Stáří. Ten mimovolný soudce minulosti a lidské ceny prubíř nepodkupný. – Vy, básníci, vy na dál neklňte mu! Je neveselý, nedružný to patron, jenž při západu slunce přidruží se k člověku cestovníku, prozkoumá jej a obere – jen proto, by jej doved tam, odkud vyšel kdysi, bez přítěže, jež jeho nebyla a bez potravin, jichž ztrávit nedovedla duše jeho. K onomu bodu počátku a konce, jenž Nic se zve v geometrii věcí. A odchod jeho provázelo lidstvo lhostejným chladem, tupou netečností. 68
PĚKNĚ ZPOŘÍZEN JSI... (Rusko koncem 1917.)
Pěkně zpořízen jsi, strýčku Míťo! Kožich rozdrásán a plný krvekrve, zuby vylámány, tlapky matny, a tak všelijak se divně motáš a tvá očka podlita jsou krví a tvá hlava – boule vedle boule, pěkně zpořízen jsi, strýčku Míťo! Z tepla bydliště jsi také vyštván, v pelechu tvém nyní hospodaří šeří vlci dva a šakal s liškou – divné věci se tak dějí, strýčku. Vzpomínáš si, chápeš tohle všecko? Vzpomínáš – leč pochopiti nelze... Šeří vlci... chránil jsi je kdysi... mladí byli... jeden rost a dávil kohouty a slípky po okolí, cos ty na stráži stál, pozor dával... druhé mládě vysvobodils tenkrát 69 z ostrých zubů mongolského rysa*)... divné věci, divné věci, strýčku! I tu lišku, když ji rdousil šakal,**) vyrval jsi mu z drápů, olízals ji, jakoby tvým medvídčetem byla, pelech vyhrabals jí mocnou tlapou – a teď liška se šakalem přišla a dva šeří vlci tvoji s nimi! Divné věci, divné, strýčku Míťo! Rozmysli však všecko náležitě, rozmysli a vzpomeň, strýčku, všeho. Nepoplet ti také trochu hlavu starý medvědář, kmet pošetilý, jenž tě vodil na ukázku lidem, drahná léta po všech koncích světa? Starý medvědář, kmet pošetilý, jenž měl sám vše v hlavě popleteno? Slýchal jsi jej kázat po náměstích o cnostech, jež nejsou z toho světa, o tom, že se vysvléci má kůže zachce-li se komu hrstě chlupů, o tom, byť dal Osud zuby, sílu, touhu hladu po krvavém mase, *) Prusko – 1866 a 1870. Rakousko – 1849. **) Bulharsko pod Tureckem 1877. 70 že, tvor boží, máš se zříci všeho, ani odporovat nemáš zlému – –***) naslouchal jsi, přemítal jsi, strýčku, svařil všecko v medvědí své lebce.lebce, poplet jsi ji, divné věci, strýčku. K tomu přinesli ti z Germanie soudek oblých boků, soudek plný opojného elixíru Němců, (pro exporty, pro exporty pouze vyrábět jej znají v Germanii –) a ten vypils, bědný strýčku Míťo. Na to odešel jsi do svých lesů, kazatelem stal ses, strýčku Míťo, kazatelem, prorokem a vůdcem. Bestiím všem dal jsi vzácná slova, bestiím všem dals i dobrý příklad: drápy ukousal sis, strýče dobrý, zuby ulámal sis, přísahaje, že chceš žít jen travou, vodouvodou, vzduchem, bestiím pak odporoučels totéž, neb prý zvíře je přec tvorem božím. Teď tě zpořídili, strýčku Míťo. Běžíš, prcháš, za tebou je smečka, na krk skáčí, s boků rvou ti maso, ***) Tolstoj. 71 a ty běžíš, nechápaje, klna bestiím těm cti a bohaprázdným – inu, věci jsou, jež řvou a křičí, a tak bylo vždycky, strýčku Míťo. 72
MARŠAL PÉTAIN.
Jen očima se dívat na vojáka a stroj v něm chtít mít poslušný a přesný s určitou výkonností požadavků, jenž, když je časem porouchán neb zemdlen, dá doktorům se do správky a spraven se vřadí v počet a dál službu koná – toť chyba. – Srdcem musí býti viděn a srdcem chápán. Velitel znát musí kraj jeho rodný, zvláštnosti té země, domácí poměry a všecky sklony povahy jeho – a ne řemeslně, ne počtářsky – leč jako starší bratr. A podle nich s ním jednati pak musí. I najde, jednomu že slovo stačí, neb jemná výtka, zamračení v očích, co druhý zas jen trestati se musí. I v trestech odstíny jsou – první trest je prostředek povážlivý: než jej vložíš, uvažuj dlouho – jím se obyčejně ocitá voják v nakloněné ploše 73 a jeho morál jaksi v zoufalosti nad sebou sama – letí po ní k čertu. Je voják člověkem, a každý člověk – i nejhorší – má v duši živou jiskru svatého ohně: nalézt ji a dát jí rozhořet v plápol – toť věc velitele. Bít slabšího a trestat ty, kdož mlčky trest snášet musí, dovede i barbar. Je na vás, páni, účelně a moudře vládnouti mocí, jež vám propůjčena je šarží vaší. Francie jsme dětmi a bratry spolu. Zodpovědnost vaše postupem vaším množí se a roste. Čest, svoboda a sláva vlasti naší je v rukou našich, dělníky jsme dějin i tvořiteli jejich. Dny pak příští jsou dílem, ale také – soudcem naším. 74
AUSTRIA
čili
VÁLKY ZAČÁTEK A PRŮBĚH. 1917.
Do koní prásknout leckdo ovšem umí – leč řídit splašené pak spřežení! Teď necestou – kam? nikdo nerozumí – omnibus starý letí v zděšení. Už potraceny všechny kufry, vaky, bič, cylindr už ztratil postiljon, řvou pasažéři, prach se valí mraky, a děti piští, starých žen zní ston. A kde kdo křičí: Rány pána Krista! Zastavte! Zadrž koně, příteli! Vždyť tohle už je katastrofa jistá! A my svůj cíl už dávno přejeli! – 75 Vůz letí, letí, ať plá slunce, měsíc, necestou cestou v křiku, zmatení – ba, v koně prásknout leckdo dovede sic, však řídit potom divé spřežení! 76
MARŠÁL FOCH.
I voják musí, totě pravda jistá – jak sochař, malíř, básník, komponista svůj talent přinést na svět při zrození: toť schopnost intuice. V okamžení proniknout veskrz duši nepřítele a vůli své ji podříditi cele a kdy a kde a jak chci bojovati. Leč talent – nutno také vzdělávati, to značí, osvojit si vše to prací, co poznatkem je celých generací a set a tisíců těch mozků lidských, což vědou zveme uměn válečnických, či řemeslnou technikou – jak chcete. A ještě něco k tomu připočtěte: x, které nemá definice žádné, x, které talent, věda neovládne, x, mlha, která náhle terén skryje, x, světlo, které vojákům v zrak bije, x, liják, který cesty trup tvých strhá, 77 x, nemoc, která na lůžko tě vrhá, x, mátoha, jež v rozhodné té chvíli ti smysly zastře, výpočty tvé zmýlí, x, tajemné, x, nezbádané dosud, co nazval císař u Waterloo „osud“, x nedostupné, nevýzpytné zcela – „to bůh je“, Foch dí – a jde do kostela. 78
AŽ PŘIJDE MÍR...
Už slavná Věda lidská odpočívá po díle velkém na vavřínech skvělých a k novým žním se chystá, jež as divá přinese vlna časů rozkypělých. Evropa stará se zas v klidu tulí, děl není v prorvách ani na pohořích, otravné plyny k nebi vyvanuly, a obrněnci leží na dně v mořích. I ve vzduchu se míhají jen ptáci, již klidně zas si našli dávné cesty a s jarem v hnízda k severu se vrací nad vísek rumem, zbořenými městy. l život jde zas v drahách vykázaných a modré nebe nad světem se klene, kde žen sta těká hladem sexu štvaných, neb muži jsou jen stíny zmrzačené. 79
LISTOPAD 1918.
Tak pršívalo jindy v listopadu to žluté listí s unavených snětí, jak nyní v neslavném a tristním pádu koruny se hlav pomazaných letí. A majestáty stojí vysvlečené před zraky lhostejného světa nyní: zbabělí, podlí, loutky bezecenné, a člověk vidí: lidé míň, než jiní. Leč klidně jde se mimo tyto lidi – ať Osud diktuje trest nebo milost. To milé Lidstvo se tak trochu stydí za dlouhověkou vlastní pošetilost. Jen šmok, jen šmok se na trůn soudce vznesl a ortele své na jich hlavy lije, tak valach, když mu jezdec s hřbetu sklesl, statečně po něm kopytem svým bije. 80
NA OKRAJ DNÍ.
Půjde to zas všecko po způsobu starém: drobní dali krev, vy uzavřete mír, aby zas co nejdřív s některým tím jarem zaburácel světem nový krve vír? Či to lidstvo zmoudří přece v slední chvíli, k zelenému stolu zahřmí svoje: Ne! – ? Ach, vše jde tak zvolna k nějakému cíli, nejpomalej rozum duše zmučené... Kultura a vědy... Filosofů snění... Soudy básníků... A věk jde za věkem... K čemu bylo všecko? Přijde okamžení – člověku je stydno, že je člověkem. 81
NAŠE INTERMEZZO.
[83]
TRÉ MĚST. 1. Praha.
Je krásnou vdovou. Postoj její hlavy je královský a hrdý. Čeká chvíle, až oblekne zas roucho slavné, bílé, šat svatební svůj. Přijde-li ten pravý. 2. Budapešť. 2. Budapešť.
 Mongolská tanečnice. Našla pána, jenž peníze a klenoty jí sype. Sní o Paříži. Při tom vztekem štípe slováckou služku, že si zpívá z rána,rána. 3. Vídeň. 3. Vídeň.
 Třetí má palác, k obsluze sta lidí. Široké boky. Má ji, kdo ji platí. S Mongolkou se sic nechce pohněvati, leč vdovu okázale nenávidí. 85
EXORIARE... 1915.
A bude-li zas jednou po naději, a zřítí-li se v nic ten sen náš skvělý, – ach, dějiny jdou často pomaleji, než doufali jsme, věřili a chtěli – my vezmem sebou do věčného míru tu hořkost z žití v duši rozervané – leč necháme zde naději a víru, že nový mstitel z našich kostí vstane. 86
SVOBODA.
Návštěvou. Salon,Salon. Červencové slunce šlo přitlumeně záclonami v oknech a mdle se lesklo na nábytku černém. Domácí paní vlídně roztomilá, dvě slečny, zdrženlivé v řeči, gestech – prý básníka dnes prvně v žití vidí. U okna na sloupečku mahagonu klec pozlacená, v kleci plachý stehlík si poskakoval, řinčel drátky, cvrčel. – Náš miláček to – usmála se paní. – Filínek – švitořila jedna z slečen. – Tak přítulný je – vydychla si druhá. – Dejte mu volnost! – – Ale, drahý mistře! Filínka pustit! Zahynul by jistě, už není zvyklý potravu si hledat! – – Dejte mu volnost! – K užitku je někdy básnická sláva – zde pomohla ptáku. 87 Záclony odhrnuly – jaké slunce se rozlévalo salonem tím temným! A radostně se hnalo do všech koutů, jak vynahradit chtělo by si doby, kdy nesmělo sem. Otevřely okno a váhaly – snad mistr začtveračil – básnický nápad – usměje se nyní – a Filínek dál v kleci bydlit bude. – – Dejte mu volnost! – Otevřely dvířka. V třech párech očí čet jsem přesvědčení, že ptáče neodejde z péče jejich, že neopustí domeček svůj zlatý a nepromění jisté blaho dneška za život tulácký a nepořádný. A Filínek si poskočil a vylít do svěžích proudů slunečního světla. A letěl přes ulici jakby honěn, přes hřebeny střech – už jak malá tečka se nesl dál do výše prozlacené. – Nezatík ani – řekla jedna z slečen. – Ni s bohem nedal – vyčítala druhá. – Vždyť pták je zvíře, zvíře není člověk, těch pojmů nemá – vzdychla paní domu. 88 Já pevně věřím, že má přec těch pojmů: A dojista si nyní na svobodě vzpomene často na tu zlatou klícku, kde drátky drnčíval, na gracie ty, jež semenec mu dávaly a cukr i něžná slova – vzpomene si s hrůzou. Leč já mu ve vzpomínkách žíti budu jak pohádkový strýček z Ameriky, jenž přišel jednou, otevřel mu žalář všemocným slovem, dal mu vzduch a slunce, a jistě Filínek ten celý život svým soudruhům všem ve stehličí řeči vykládat bude – a já, básník, budu mít u nich slávu, možná mnohem větší, než u vlastenců domoviny svojí. 89
300.
Tři sta let – jisto, hodina se blíží, jež tři sta přelomených roků sklíží. Na hodinu tu čeká tři sta roků a tři sta let pak urazí se v kroku. Ke stavům sednem, bychom přízi tkali – před třemi sty let nám ji přestříhali. Tři – číslo tajemné. Jen tak to není, že Osud náš v něm našel zalíbení. 90
TRAKTÁT O NENÁVISTI.
Národní nenávisti u nás není, a jaký smysl: nenávidět národ? My přejem jiným, čeho sami chceme a s nikým o to rvát se nebudeme, co dát nám musí spravedlnost dějin. Nám lhostejni jsou ti, kdož v sobě lidství dovedli zradit, lhostejně zřít budem, až Osud s nimi bude účtovati. Ty milujeme, kteří zaštítili pokojné, slabé před železnou pěstí, a budoucnosti lidstva cesty strojí. Leč nenávidět? Národ nenávidět? Chcem nenávidět jenom všechen útisk, bezpráví podlá, tvrdé zotročení – vše, co jsme zakusili na svých duších, čin nenávidět a ne pachatele. Ó bílá duše kostnická, já věřím, že nelze katem být svých mučitelů, byť je i Osud k nohoum našim složil. 91
REQUIEM.
Vy, jichžto šíje přeťal kat, vy slepci svého bytí, již dovedli jste umírat, jak nedovedli žíti – my často odřekli se vás, jak otce svého zapře syn, když přinutí jej drsný čas, jíst hořké plody jeho vin. Leč v našich snech se blýskal meč, a na tom smutném rynku ved každý kámen živou řeč a vzbouzel upomínku, a na té věži mostecké, vbodány v čtyrhranu – to byly hlavy otecké, plen kavek, havranů. Lze falšovati dějiny i pravdy překrucovat, lze na ctnost měnit zločiny 92 a boha zkorumpovat – leč krve nelze umlčet, ten věčný slyšte zpěv: Já tekla – tři sta tomu let – tvá jeho, vás všech krev. – Vy bědné stíny, jdeme k vám a berem vaše viny, jste naši – Osud určil sám – my vašimi jsme syny. Ty ruce vaše nejisté, tma v očích – ano, děs – však děje země nesli jste, jak my je nesem dnes. Dnes – Osud volí spláceti své dluhy, naše věno, chce alespoň dát dítěti, co otcům odepřeno: jsme legitimní, přímo z vás, už ve vás prokleti, krev naši volá ten váš hlas už po tři století! Vás hroby kryjí neznámé, vy kosti našich předků, kde kleknout, ani nemáme 93 a volat vás co svědků, že vaše-naše neštěstí už míjí chvíle té a jak jste byli v bolesti, vždy naši budete! 94
NEZNÁMÝ VOJÍN.
– a jmeno, domov, stáří – všecko v jednom: neznámý vojín. Jedna drobná snítka té třistaleté lípy. Dostavil se v hodinu osudovou, že hlas krve mu jíti kázal, pociťovalť prostě, že stát se musí něco, což je nyní tím nejpřednějším. Nevěděl snad ani, co značí Marathon a Thermopyly, co Morgarten, co Bastilla, co Marna, – a Bílá Hora žila mu jen v krvi, jak všem nám druhým: přirozený pocit strašlivé křivdy, urážky a pomsty. Než padl, viděl Zborov: bílé domky, věž kostelní a vlnu stromů v sadech, a mezmi zprotínané plochy polí, jak u nás doma. 95 Do ztrhaných očí se dívalo mu červencové nebe tak modrošedé, rozpjaté a žhoucí, jak u nás doma. Vydech naposledy a nevěděl, že ve chvíli té klade, prostičký člověk, vše, co má zde svého, oddaně za duši své domoviny. 96
T. G. MASARYKOVI 21. prosince 1918.
Jako psanec šel jsi v dál pochopy všech mocných štvaný, vracíš se k nám jako král národem svým milovaný; proputovals křížem krážem světa moře, pevniny, holou rukou dobývaje volnost naší otčiny. Starý svět se shroutil juž, koruny se v blátě válí, súčtoval jsi, prostý muž, s císaři a generály; slavné dílo dokonáno, dnes tam jmeno tvé se stkví, kde Komenský, Hus a Žižka, září v bílém souhvězdí. Věky budou vděčně stát před tvým jmenem, vůdce drahý, 97 zázrakem se budou zdát tvoje činy, vůle, snahy – jako král se vracíš dneska, sluncem plá tvůj čistý štít – dals nám přiklad smyslu žití, uč svůj národ ještě žít! 98
GENERÁL MAURICE PELLÉ.
Byl chlapcem, jemuž místo bájí hřměla do dětských snů od Sedanu, Met, děla. V horečné bázni srdce jeho bilo, tesknila duše, neb šlo o Francii a otce jeho. – Hrůzyplné dílo se dokonalo. Vlasti v bílou šíji vrh hrubý provaz vítěz rozjařený. A potom navrátil se tiše domů i otec. Voják skleslý, poražený. Je šťastný los to, dá-li Osud komu se dočkat oprav v dějích domoviny. A třikrát šťasten, jenž moh přiložiti v dob nových základ mužných sil svých činy. Na Marně Pellé směl si slavně vzíti odvetu za dny hořké svého otce, za náplň hrůz v sedmdesátém roce, za Francii svou, tenkrát poníženou – ba, Osud odplatil mu velkou cenou, 99 neb jemu právě určil místo čelné při práci Nemese své nesmrtelné! A potom přišel k nám, v zem, jež vždy ctila Francii Jeho. V zem, jež dočkala se též oprav dějin, když tři věky nyla jen čekáním. Teď volna byla zase. Byl rázem náš. I pro vlast svou i sebe. Zrak jeho barvu letního měl nebe, sil důvěru a sdílnost všem a všady. Byl člověk vyšší, aristokrat ladný přednostmi ducha. Spartan v hodech světa, leč gourmand v uměních všech bezpříkladný. Své já dal přátelům vždy bez výhrady a práci bez mezí. Já v práci žil s ním leta a svědčit mohu. Odpouštěl nám vady a cenil přednosti, což slove tady: měl rád nás. Velkým básníkem byl v žití, ač verše nenapsal. – Jenž je tu píše, já musil aspoň hrstku dnes jich svíti pro hrobku vzdálenou, kde dřímá tiše. 100
PŘÍŠTÍMI VĚKY...
A budou ztrhány mosty, a budou rozbity cesty, a budou zvráceny stromy, z polí všech bude jen pláň, a budou letat jen vrány nad spálenými městy – ty spěšný poutníče pozdní, Osud tě laskavě chraň! Tak, jak tě zachránil vždycky, když přišlo zničení žití, a tys žil kořínky, mechy, zásobou divokých včel... Oh, dobrý tovaryš mínil, že vše tak musí už býti, jen trochu pohodil hlavou a zlou tou necestou šel. Na holi uzlíček nese, v něm chrání plod práce čilé, chuť, vůli k životu s vírou, že projde zdráv i živ vším – Kéž dojde bezpečně v kraje, kde jsou zas silnice bílé, kéž dojde zdráv a živ šťastně s tím modrým uzlíčkem svým! 101
PŘED NAŠIMI ZRAKY.
[103]
PO VÁLCE. O navis, referent in mare te novi fluctus? – – Horatius.
Dohřměly boje. Na zpěněném moři se lodi zmítají, jim v boky, přídě vztek vln se opírá, nic nepomáhá kormidlo, plachty. Do podpalubí siný živel vniká ranami v těle: pracují tu pumpy i paže unavené. Na slámě tam leží Naděje choré. A hlásnicemi – lidí křik a vlny přehlušujíce – kapitáni lodí se dohovořit snaží o pomoci a příštích plavbách. – Leč i v té chvíli měří nebezpečí a možnost zániku těch druhých lodí a počítají, jaký prospěch může jim vzejít z toho. – 105 Na vodě zmítají se trosečníci úzkostně držíce, co zachránili při pádu z palub, k lidem řvou a k nebi o pomoc rychlou. Co čilí piráti se jako střely vrhají na ně, vrhají se k lodím a loupí, co se dá vzít, zpívajíce cynické písně. 106
GEORGES CLÉMENCEAU.
Mít pěst jak kladivo, být zvyklý vrhat pravd nahých nepříjemnost lidem v oči, hlupáků nedbat, mediokrit nectít a být jak ocel, o níž pořeže se, kdo na ostří jí sáhne – vlastnosti ty jsou přednostmi, když přijdou těžké chvíle na národ bezradný. – A to jsou zjevy, jichž ceny jednou dějepisy školské hlásati budou, řkouce, že si našla pohnutá doba velikého muže. Leč přejdou časy úzkosti a bázně a národ začne žít po starých zvycích v obvyklých pletkách, intrikách a sporech a hle, muž, jenž byl nesl osud jeho, stal nemožným se, vlastnosti má drsné, jež každou spolupráci znemožňují, a soužití s ním útrapou se stává: pěsť jako kladivo – je zvyklý vrhat pravd nahých nepříjemnost lidem v oči, 107 hlupáků nedbá, mediokrit nectí a jest jak ocel, o níž pořeže se, a kdo na ostří jí sáhne – jedním slovem: nemožný člověk v jejich společnosti. 108
KAISER CARL I.
Jak v pimprlové komedii když vyjde na jeviště panáček dobrák – tak se plete v děj velký, jemuž nerozumí, hoch ne zlý, s dobrou slabou vůlí, a chystá se svou roli zahrát. A ruka vládychtivé ženy, a plány skrytých politiků mu pozdvihují ruce k gestům a mluví za něj velká slova a oznamují velké činy – leč jemu úzko je a strašno: chtěl klid by míti idylický, chtěl být by láskou poddaných svých, jak praotcové jeho kdysi, a je tu strkán, zbit a srážen i pěstmi mocných silných figur i ději, kterých řídit nezná. A v posled vypískán a vysmán je vystrčen kams za kulisy. 109 Potomek prastarého rodu, pod jehož rukou kdys se chvěla Evropa celá, odhozen je teď davem bezjmenným a lidmi, již šťastní byli kdys, když padl úsměvný pohled jeho z auta na obnažené hlavy jejich. Smrt jediná snad pocítila lítosti trochu s jeho losem, šla v rekvisitář historie a bědnou figurku tu vzala, v zem vložila a přivalila na hlínu milosrdný kámen. 110
WILHELM II. I. R.
Z dílny přírody se dodávají takoví a tací muži, ženy, s takými a těmi dary ducha, vášněmi a ctnostmi, zálibami, sklony, dědictvím a zatížením – Osud-loutkář sesbírá je moudře, postaví je na jeviště světa, nechá jim tu zaimprovisovat tragedii, komedii, frašku podle povah duševního fondu. Seřetězí činy k článkům příčin, přesným důsledkům dá vyplynout z nich – což se potom zove historií národů a států toho světa. Příroda však – kdo ví – nemá síly – nemá invence dost – nemá touhy – nebo nechce ani – také možno, že už zlenivěla – či se zdá ji, že dnům našim postačiti mohou šablony a klišé byvších časů – 111 vidno pouze, že už pranic nedbá, aby každý výplod dílny její na jevišti dějin vystupoval jako čistý, svěží originál – Wilhelm II., rex a imperator, takto do dějin všel: vzala formu, z níž byl Julian kdys, svatý plamen, vyšel, když se antický den chýlil k soumraku – již potom formovala Karla Dvanáctého, krále Švédů s duší vojáckého puritána stále dychtivého laurů bitev; také v jeho nitru hořel oheň, který – jako u všech z této formy – zžíhal v zárodku hned každý nárok na to obyčejné lidské štěsríštěstí, lásku, ženy, dětí – za pár roků Josef Druhý vyšel z téže formy neklidný ten Habsburg, hrůza rodu, neboť tak se vymkl řádům jeho, že byl člověkem – a touto formou vytvořila v posled Hohenzollra. 112 Byl kaz v kadlubu? Či byl už příliš opotřebován? Či Příroda máť zvykem žen se něčím zabírala pozor nedávajíc, že se hatí pod prsty jí práce neforemná? Nebo chtěla k rozmaru a žertu stvořit parodii synů ohně? Jak se ušklíb starý Osud nad ním – ale nevrátil ho. jehoJeho věcí není výběr ani korektura. Vzal jej, postavil do středu dějin, díval se k těm proměnám pos jeho, slyšel mluvit jej a viděl jezdit, blýskat helmou, velikými slovy, pozoroval tiše jeho činy, plané plody těkavosti duše, viděl vzrůstat jeho já až v nebe, viděl je tam nabízet se bohu za oprávce zkaženého světa, viděl národ vším tím zanícený, pastory a vojsko, profesory, junkry, básníky i demokraty, muže, starce, ženy, panny, děti, jak mu leží před trůnem a hledí ke rtům jeho v zbožném vytržení – 113 a když chtělo se mu v žhavé touze šavli tasit, zkrvaveným laurem po příkladech slavných zkrášlit čelo – Osud dívající se, kam dojde smělost jeho, pošetilost jejich – nechal ovšem vytasit jej šavli. Potom díval se, jak miliony řvali nadšením a pušky brali, na hranice šli a pěli písně, krev jak dali za fantasma jeho, jak se zpustošila města, pole, jak se svět stal rozbouřeným mořem, živobytí utrpením, trýzní – tu vzal Osud blánu zápisníčku, jako počtář táhl pevnou čáru, srovnal příčiny i výslednici – načež sundal s koně Hohenzollra, vzal mu šavli, strhl bílou přilbu, vystrčil jej prudce v zákulisí, kde se ocit na střízlivém světle v očích spoluherců. Stál tu rázem jako proklatý hráč, bědný tlachal, prázdný diletant a břídil dějin, jenž se hrůzou chví o živobytí. Vzduté vlny lidstva bouřily se, 114 pěny krve nesly na hřebenech, díval se k nim vytřeštěným zrakem – až měl jistotu, že nedostříknou v jeho ústraní – tu uklidnil se, zapálil si tiše cigaretu, začal z kulis jako prostý divák pozorovat běh her na jevišti – divil se – a velice se divil, že se dále hraje – vůbec hraje – bez něho – a že se přece hraje.....hraje... 115
GENERÁL GOURAUD.
My pili po obědě černou kávu v tom kabinetě, plném upomínek na Afriku a Asii. Tož šavle, jichž pochvy blýskají se drahokamy, a štíhlé dýky, pestré koberečky, čabraky rudé, okovaná sedla, skla, skvosty, šálky, turbany a šály – toť museum, jež mluví k návštěvníku jak cenností, tak uměleckou prací, co generálu jest as vypravěčem i činů rekovných i těžkých chvilek. My kouřili a pili vřelou kávu, a generál se zabral v upomínky té hrozné války. Vím, měl valnou účast ve slavných bitvách, Francie jej zove svým Bayardem – leč neřek jedné věty, jež kolem jeho „já“ by točila se. O české brigádě se rozhovořil, jak nádherně se u Vouziers bila, 116 jak u Terronu – inu, řádní hoši, ti znali, že má život velkou cenu, když člověk něco má, zač dát jej může, a k chvíli žije, kdy jej může dáti. Vše ostatní – já planý mihot jepic při slunci západním. Oh, smysl žití – to pochopit jen kdyby lidé znali! To pochopili vaši čeští hoši, to pochopil i francouzský náš voják. Mám reliquii, nejcennější z všeho, co vidíte tu – snímá se zdi obraz či skizu jakous – podává mi, vidím: cár papíru, je popsán písmenami, jež potácí se – psala je as ruka buď neumělá nebo oslabená, – a dole v konci neforemných písmen je hnědá skvrna – vyčetl jsem toto: „Má drahá maminko, váš syn je šťasten, že může umřít za Francii naši. Vám dává sbohem Váš –“ a podpis skryla ta velká skvrna... Snad že přitisk k hrudi sil zbytkem list ten – snad proud krve vytrysk mu z úst, když políbit chtěl tyto řádky. Teď skvrna skrývá podpis. – Bezejmenný dal život za Francii. Políbil jsem 117 ten smysl žití... Gouraud stál tu tiše odvrácen, šátek na očích, když vracel jsem nejdražší mu jeho reliquii. 118
CO TEĎ?
Poslední výstřel rozlehl se hluše, a voják odstoup. Čilí diplomati mír ujednali. Národové stojí nad chaosem a spoustou, jako lidé, jimž vyhořela ves a zoufají si, že všechny zásoby v plen padly ohni, že není peřin, nábytku a peněz, že zima táhne, není kde skrýt hlavy a kdo as ten byl, zločinnou jenž rukou založil požár. Mudrcové radí i znalci národního hospodářství to, ono. Prou se ostře mezi sebou. A národové čekají a trpí. Pár chytrých šibalů se chytlo bídy jak obchodního artiklu – neb dá se,se i bídou obchodovat – mnou si ruce a přejí si, by dlouho trval čas ten; kdy hausse a baisse se staly hlasateli pěkného počasí. 119 A politici na schůzích straníků se rozohňují a žurnály všech barev soptí, bouří a klnou válce. Spousty memoárů těch, kteří při tom byli, povýšeně svou byvší předvídavost akcentují a prsním tonem odsuzují přísně přežitek zaniklého středověku. A ti, kdož píší dějiny dnů našich, dí slavně k potěše všech postižených, že tato válka poslední je válkou, již lidstvo zažilo. Zatím doutná tutu, onde oheň ještě pod popelem, jak zlaté jazyky to prohlašují, jež brzy tu a brzy tam se kmitnou z pod trosek ohořelých. Zatím pálí tu onde horká žízeň lidské duše, dny čítají se, kalkulují roky, a pušky schraňují se, kulomety, ponorky, děla, aviony, plyny pro svatou chvíli odvety a pomsty. Neb válka nevymírá. Každá nechá, když skončí svoje žití, malou dcerku – ta rychle roste v kulturních snech lidstva, 120 až jednoho dne kdos ji vtiskne v ruce meč s pochodní a do světa ji vyšle za řevu národů a hudeb hřmění, by prováděla po okrsku země žeň krvavou. Snad potřebna je světu, jak bouřky letním dnům. V nich vybíjí se úmorná trýzeň zžhaveného vzduchu, žár dusivý se zchladí, prach se smyjí – a blesk že zapálí a kroupy sbijí úrodu kraje – toť už úděl bouřek. 121
BĚLEHRAD.
Po táhlém chlumu bílé domky hbitě otáčet zdají se své mladé hlavy k starému hradu, jenž zří vzdorovitě přes vody Dunaje a siné Sávy. A chrámu věž jak prst se k bohu zvedá, by lidu svému nedopustil škody – že on svou krev už nikdy do jha nedá, že spíš jí zrudnou zase ty dvě vody. 122
POLSCE. I.
Vstaň, Niobo, a svolej svoje děti, děl hřmění všechny ujařmené budí – kde Tvoji vrazi? Již jich neviděti! Vstaň, tiskni děti k mateřské své hrudi! Prach těch, již cizinou šli s Tvojí duší a slzami a vírou živili ji, se tiše chvěje – oni, šťastni, tuší, že smyslu muk svých došli v historii. Že třikrát zbitá, třikrát křižována, Ty vstavíš trůn svůj v posled na Golgathu za velikého sobotního rána na troskách trůnů všech tří Svojích katů. II.
Což, matko Polsko, dějinné to gesto se konečně dá snadno udělat, vždyť šťastný osud obyčejně jest to, jenž pomohl tak v pravý čas a rád. 123 Leč potom přijde všední žití denní se svými starostmi a problémy, jsou strany, frakce, jejich zápolení, máš hraboše své, sobce, ničemy – tak jako u nás. Cizina se dívá v ty reje naše s trpkou přísností – leč pocit studu s námi nezachvívá a není obav z odpovědnosti. A jsme jak dítě, jemuž hračka dána jak nám ta volnost: bylo v nadšení – teď pošpiněna je a polámánapolámána, neb dítě neznalo, co počít s ní. 124
ŠPANĚLSKO.
Z dob slavných zbyla jedině ta skříň, skvost umění to. Kování i řezby jsou velké ceny, zámek s klíčem – věci, jichž nelze dnes už zrobit. Takto stojí na očích národů. Ji okukuje zvědavý cestovatel, jenž jda světem s červenou knížkou, vážně zchmuří tahy svých lící, když dvě hvězdičky mu hlásí, že divit má se. Časem přijde znatel, skříň otvírá a oprašuje věci, jež skryty leží. Stává se, že potom zvěst letí o zázraku uměleckém po šírém světě. Goya kdys, dnes Greco, tak nalezeni byli. Nikdo neví, co ostatně ta skříně všecko tají a vydá ještě. Zdá se, že i Věky jdou mimo tajuplně s prstem na rtech a zvědavě jen hledí, zda ti lidé vše najdou, o čem oni vědí pouze. 125
IN MARGINE.
Je řada lidí: čtenář buď je zná, má rád a míní, že by portret jejich měl zachycen být v stránkách této knihy, či nezná jich, leč dle mínění jiných mní, že má kniha bez nich kusá bude. Tak bylo vždycky. Perikla mít chtěli v Helladě slunné, v Římě chybil jiný, i pozděj prý jsem nedbal nejen lidí i národy a státy opomněl jsem. Ba, horšího cos: zdá se, že mi ušly i proudy myšlenek i hybné síly kvasících vření, tuze důležité pro dráhu lidstva. Čtenáři můj, pravda. Svědomí věků pitvám samovolně a pořádám svůj výbor bezohledně k systémům, jimiž dějepis se řídí. Vím jedno. Vždycky ve zákonech Věčna jsem snažíval se najít míry, váhy, 126 a jimi potom měřil jsem a vážil pod jeho zorným úhlem čas i lidi. A tak jsem stoupal od těch, kteří stáli na slunných výškách moci, slávy, štěstí do tmavých roklí k bědným bezejmenným a zpovídal je všecky. Mrtvým stínům jsem krev svou dával, aby ožívali, své duše zotvírali – potom klesli v tmu Věčnosti zas. Pohřešíš-li něco, můj čtenáři, vem příručku si Dějin a doplň kusé vědomosti svoje. 127
RUS. I.
Až srdce stiskne to, když vzpomíná si na všeliké ty Pavly Petroviče, na Věročky, na Anny Andrejevny, – a jak ti milí dál se jmenovali. Šum jejich hovorů zní ještě v hlavě, tys svědkem býval jejich milování, nes s nimi jejich bezejmenná hoře – a kde jsou všichni? Neměls bližších duší v své dráze žití nad ty drahé zjevy, ne dražších přátel – kde jsou oni nyní? Ach, srdce se ti sevře při otázce.... Den soudu přišel. Zváženi jsou všichni a našlo se, že žíti neuměli. A byli vyvražděni jako trubci na sklonku leta. Nebo zdařilo se jim přes hranice přenést holé žití a nyní hosty u stolů jsou cizích a zírajíce teskně k domovině 128 zas debatují, proč že noc je nocí a den proč dnem – a čekají, že zázrak snad s nebes spadne, otčinu jim vrátí a dá jim žíti po způsobu starém. A člověk ví, jak zas by dokázali, že žíti neumějí, že dny soudu kol hlav jim přeletěly jako vítr, jenž zašuměl a bez následků přešel. OhOh, hořce vzpomíná se na ně všechny a pro bolest dnes nelze číst ty knihy, jež vypráví o bězích jejich žití, romancích srdcí, nadějích a touhách – neb milí byli nám ti Oblomovci, Levini, Myškini a Rudinové, a jak se zovou. My tak milovali ty snivé dívky, odhodlané ženy, hrdinky bez činů a bez úspěchů – soud krvavý pad na ně neúprosně a shlazeni jsou. Není Rusi naší. II.
Pod knutou kozáků a v kriminálech, ve stínu šibenic a na Sibíři 129 myšlenka rostla o životě novém a sytila se chybami a bludy, odkazy otců, zločiny a hříchy těch, již se mocnými zvou světa toho. Kolikrát způsobem svým zabušila na stoly hodovní jim. Kolikráte své Mene tekel psala na tapety jich zlatem blýskajících velkých sálů! Kolikrát zvonů hlasy burcovaly, z podzemí hřmíce, svědomí i duše! A všecko marně. Hluší neslyšeli a žilo se, jak nebylo by smrti, a hřešilo, jak nebylo by konců. A zatím sny o novém žití rychle se tělem stávaly, a tělo rostlo a čekalo dne neúprosných soudů. III.
Jak řek jsem jinde: strůjci sudby svojí jsme v jistém smyslu. Dáme předpoklady, a Osud, věčný dohlížitel, srovná a přeřadí k nim následky. 130 Jen takto své sudby strůjci národy jsou, říše i společnost i člověk. IV.
Do palácůpaláců, do starých domů, na venkovské ďáče teď noví lidé vnesli zkrvavené evangelium nastalého žití. A nové ženy lehají si v lůžka těch Taťan, Irin, Nataší a Sonjí. Kde pyšný trůn stál samovládných carů, tam stolici si postavil teď člověk s kalmyckým zrakem v žlutém obličeji. Na místa generálů, činovníků nastoupli bosáci a filosofi z cest, krčem, Sibíře a kriminálů. Za svaté Anny, Jiří, Vladimíry zavedli pěticípou hvězdu. Pro prapory zvolena barva rudá. Pro tituly na místě Excellencí – továryši. Co dole bylo, nahoře se octlo. A soudili. Vztek v ortele se vléval a hoře staleté se vybouřilo krvavou pěnou. Běsi hřměli Rusí a poráželi pšenici i koukol, 131 i zlé i dobré – nebylo tu chuti a času snad, brát síta na tříbení. Rus čpěla krví. Řítící se řády Evropu celou naplnily hrůzou – i začla rychle prohlížet své domy a nacházela trhliny-li v stěnách a shnilé trámy v krovech, pod parketou pak houbu místy, zvala odborníky a do správek se dala. V.
Rusi, Rusi, co nyní? Kam teď? Co má přijít potom? Dva sny jsme znali, který vyplní se? Rus, Dostojevského sen, byla hrdá a mocná panovnice. Její jmeno svět vyslovoval uctivě a s bázní. Kříž její pravoslavný lesk se pyšně na báni svaté Sofie, jak tužbou už dávno práchnivících srdcí bylo, Rus svatá dala světu mír a pokoj a lidství lidem, svobodu všem duším. A jak ji Tolstoj vysnil – je tak možna? Že není vlasti, není vlády, státu a cara není, není činovníků, kanonů není, neboť není vojska, 132 a není soudců, neboť není soudů, bůh z rukou popských vrácen na nebesa a v lidské duše. Duše ty jsou volny, neb setřeny s map barvy, které chtěly hranice tvořit dětem pánaboha – – – A oba sny se sváří, bijí, škrtí a oba ženou sebe v spáry SmrtiSmrti, boj úžasný a strašné zápolení! Slovanská sfinga ve strnulé křeči zří v neznámo – sta Oidipů ji léčí – a nezná sama svého rozluštění. A nám se v dáli hrdlo hořem svírá, zrak zapálený k tobě, Rusi, zírá, a srdce bolí – jediná ty v světě, my srdcem viděli a vidíme tě. 133
VZPOMÍNKA.
Na Krymu kdysi..,kdysi... Kraj byl osamělý, jen tesy místy ze zeleně čněly, jež hýřila tu odstínů všech sborem a jediným se zdála živým tvorem. Pták nepřeletěl, motýl nekmit vzduchem, pár kosti leželo tu v písku suchém, as zbytky hodů vzdušných loupežníků. Pod piniemi, jež tu stály v šiku, do modra nebes zdvihajíce témě, dva bosáci na klínu matky země si hověli. Šat barvami hrál stáří a voda dávno netkla se jich tváří a hřeben vlasů. Mhouřícími zraky do dálky dívali se za oblaky a hovořili; když nás uviděli, tu zvědavě jen oči rozevřeli a měříce nás od paty až k hlavě s posměškem drzým křičí pronikavě: Hej, barini! Hej, vizte, bídy synu almužny dejte! Dáš ji graždaninu, 134 jenž lepší časy viděl! Otevř duši a měšec, pane! Člověk nevytuší, co přijít může! Možná, splatíme ti i s úroky! A možno naše děti, jež na svět přivést pevnou vůli máme, a ne-li my, ne oni, přísaháme, že kavent našich směnek všecko splatí, tož starý pámbů v nebi, lidé zlatí! – – – – – – – – – – – – – – – Dnes vzpomínám si bizarní té scény. Jsou kulisy, jsou role proměněny a herci také. Možná, v dálné Rusi že bosáci ti hráli velké kusy, snad pokyn ruky jich odmítavý se šíjí srážel urozené hlavy, snad na jich slova rudý kohout sedal na panská sídla, kde jim nikdo nedal kdys ani pohled. Snad teď, továryši, si hoví kdesi na zarudlém plyši co hodnostáři nových řádů věcí. A z číše štěstí nepřestává téci jim radost života. Jim, jejich dětem, jež vyrobili na své pouti světem. A myslím-li dnes na ten koutek Krymu, pod piniemi v tabákovém dýmu zřím starce – Osud: sedí, pokuřuje 135 a usmívá se... V hlavě se mu snuje týž obraz, jak se mně teď jeví tady; dva bosáci a všecko dohromady, co z nich se stalo. Šibalsky se směje, má radost z komického toho děje a směje se tím smíchem spokojeným nad vtipem nenovým, však podařeným. 136
HELVETIA.
Ty ženy nejlepší jsou – vy to znáte – o nichž se venku nejmíň povídává; jsou domu svého spokojenost, sláva, pro zvěř i čeleď štěstí vrchovaté. I o tobě to, Helvetie, platí. V skalnatém stavení svém žiješ tiše a hrdě hledíš se své bílé výše na sousedy, jak bouří se a katí. Máš ticho, klid a upomínky zlaté – viď, k svému střelci zíráš stále v pýše, Tell Wilhelm... mládí tvého láska žhavá... Leč sousedů škleb jaksi tebe mate; prý nežil ani, prý to z bajek klišé – – – Eh, tak se všem těm starším paním stává. 137
EVROPA A AMERIKA.
Zde stojí nahá. Úzkostlivý zrak se dívá k moři, odkud On k ní zeje... Bok její halí světlých vlasů mrak a dlaněmi si bílá ňadra kreje. A On se blíží. Bankéř, obchodník, či farmář tlustý. Zchytrale ji měří – až v duši jí ten divný pohled vnik, tak hafan hledí k dostižené zvěři. A ona ví: to vášeň nebude, jež stiskla by jí svítící to tělo – ach, to by byla trefa, Osude, nic není, čeho víc by se jí chtělo! On jí však tuhost žití ukáže a bude tupým bezohledným pánem a bude hnát ji k pracím plantáže a na konec bít uzlovitým lanem. 138
KONĚ.
Angličan – solidní a pevný, silný, kdo jede na něm, je s ním nerozdílný, lež ostruhou a bičem netkni se ho, neb on zná dobře shodit pána svého. A Francouz, ten je vznětlivý a hravý a kdo jej vede za fantomem slávy, je nesen jím, byť kůň se v kříži lámal. Kůň závodní – jak potah by jen zklamal. A za to Němec těžkopádný k tahu je přímo zrozen. Klidně měří dráhu a vleče náklad. Mlčí, je-li praný, neb ví, že pán je od boha mu daný. A Slovan – kdo ví? Táhne trpělivý i bít se nechá. K pánu tupě civí. A víru má, že vzpne se přede všemi a letět bude větru perutěmi. 139
JEDINÁ PEVNÁ PRAVDA.
Mění se touhy, záliby i mody i milovat ti mladí jinak umí, i rostou nové nemoci jak z vody a staří mladým stále nerozumí. I umění i soudy o umění i pravdy věčné – vše se zvrací denně i vědy se i politika mění, a všecko podléhá tu stálé změně. Vítáme každou novost, nedůslední, neb pokrokem být proti staré zdá se – a každá za den zlhostejní a zvšední a s touhou na novou se čeká zase. Jen lidský rod – ten rodí se a hyne, to nevezme už asi formu jinou – tak starý život plný změn si plyne jak voda řeky s měst svých celou špínou. 140
ČLOVĚK OPTIMISTA.
I jasné stránky má ten život lidský. Za bránu vyjít, cítit harmonický klid nebes, země... nad hlavou ti plynou oblaka v dálku, plují nad krajinou, jež v slunci leží veselá a svěží, stín jediný, stín jejich, chvilkou běží jí po zeleni. Stromy, keře, trávy se oděly do májové své slávy a kvetou, kvetou. Kdesi pták si pěje, brouk kamsi za svým zástojem zde spěje, ve vzduchu vůně, tajuplné chvění, a v šíř i v dáli člověka tu není. A tobě volně tak, ba cítíš, že jsi i lepším stal se, chmury, jež se věsí ve hluku města k myšlenkám a citu, že zmizely, ba, přistihneš se i tu, že písnička ti jakás táhne hlavou, 141 písnička z mládí – po mezi jdeš travou a notuješ si nápěv melodický – i jasné stránky má ten živodživot lidský. 142
V AVIONU.
Jsme tedy dva tisíce metrů nad zemí! Vítězně, hřmotně pracuje si motor, vzduch prorážený svistí, a mráz se snaží prolnout šatem, masem, kostmi až k morku! A zem je dole, hluboko dole. Čtverečky polí, černé skvrny lesů, pásky cest a přímky železničních tratí, kde kouře z lokomotiv se zdají hlavičkou být pampelišky, rybníky lesklé jako pohozené střepy rozbitých zrcadel, a řeka jako tenký provázek se bělá na roztrhaných cárech zeleného šátku luk – a to je ten náš svět! 143 Jak směšně maličký, jak nepatrné rozměry jsou jeho! Jak rozkopnuté mraveniště, kde v spoustě větviček a jehličí jsou kousky talířů a skla a hadrů, kde černé puntíčky si pobíhají za cíli svými – tak leží město dole, veliké město s minulostí slavnou a pýcha státu našeho. A tamo, kdybys kamenem chtěl hodit, do druhého bys mraveniště trefil a ještě jednou – mrštíš tamhle v třetí. A jsi-li dole, celý den jít musíš, hodiny jedeš vlakem nebo autem – zde vidíš, jak jsou úžasně si blízko – svět malý malých lidí... Hle, pestrá skvrna v obdélnících polí a černých louží zahrad, proťatých světlou stužkou řeky – toť rodiště tvé. A tamo druhá skvrnaskvrna, toť město, kde jsi rostl, vkročil do života a začal milovat, Ten čtverec v černi, 144 to je ten zámek se zahradou, kde vzdychalo a kde se milovalo – vy mladé lásky, sladce pošetilé, vždyť hoch ten nevěděl, zda miluje ji či parfum její – Kolikrát z míst těch k nebi jsem se díval, když divokých hus šiky nebo čápů si lehce pluly na rozpjatých křídlech – jak záviděl jsem jim, jak letět s nimi toužil! A dnes – v té výšce není ani ptáka, sem vítr ani motýla už nezanese. A jaké ticho! Jen motor duní, svistí vzduch, leč neohluší mlčení vážné toho ticha zde. Stříbrný oblak, jenž odloupl se od mohutné hradby, před tebou čnějící, lehounce vstříc ti pluje, zahalí tě – a již se za tebou v dál volně nese, sen pomíjivý prázdna prostoru. 145 A slunce zdá se stát v stejné výši s tebou či o málo jen výše. A zlaté světlo jeho je mrazivé a čisté, jak bývá dole za lednových dnů. Vítězně, hřmotně pracuje si motor, leč cosi zlostného je v dunění tom, hněv zatajený, že musí poslouchat a musí letět, jak pilot káže mu. Vzduch prorážený svistí, stín avionu po zemi se nese, a mráčky stříbrné mimo nás. Do výšin takových jsme kladli v dětském snění si nebe. Pána boha a pannu Marii a světice a svaté. Do výšin takových, do toho nebe, jsme kladli odměnu svých dobrých skutků dole 146 a náhradu za trýzně pozemského putování. A teď – zde letíš nad světem, ty, aparát a pilot a jinak není ničeho, ni nebe, života, ni lidí – jaký to pocit živelního blaha! A když i duší zakmitne, že by ses mohl náhle zřítit – los Ikarův a osud Faëtontův – jen tiše usměješ se, neb v této výši zmar lhostejen a smrt ti není ničím. 147
ČLOVĚK PESIMISTA.
Co platno? Snad se musí otročiti... snad už to celé člověkovo žití tak zařízeno. Otročeno vždycky a vždy a nad vším byl kdos despotický, bůh nad lidmi a člověk nad člověkem. Tak bylo kdysi v čase dávnověkém a tak je dneska. Císaři a králi se otročilo, lidé život dali, když obět byla nějak oslazena, buď poctou rodu nebo slávou jmena. I demokracii dnes otročí se i jiným chimérám. Vždy chytrák míse veliká slova od leva i s prava ve jmenu pokroku si sloužit dává. To proto, že ta vábná třpytná hesla, k nimž duše deptaných se vždycky nesla, ať bratrství to, rovnost, volnost – byla vždy přeludem a vždy jen přivábila ubohé mozky tam, kde někdo sková pro duše jejich pouta pevná nová. 148 I revoluce, ta či ona, není nic nového, než nové zotročení, a hesla jejich pompesně tak znící bludiček světlo, bahnem tancující a v bahno vábící. Šíj otrok zvedne a prvním pohledem se poohlédne po někom, koho jal by v otročinu. Tak státy kdys, tak nyní děti stínu jdou na ty, kteří na výsluní stojí. A vineme se zápasy a boji – a to je život. Peníze, moc, ženy, pohodlí, rozkoš – toť cíl vytoužený, a maskován vždy perutnými slovy, by omámila oči hlupáčkovi – pak chytrák jde s ním do hodovní síně a hlupáček zří, jak při dobrém víně se veselí – co na tom, sám je šťasten, že hodů těchto třeba neúčasten, smí aspoň hudbu slyšet, jež tam hraje – ach, jak ta maškaráda ošklivá je, jak nízká... ale... snad tak musí býti... snad smysl života to... otročiti... 149
LENIN – ULJANOV.
Zjev jeho kráčí k dějinnému soudu. Jde troskami té staré carské říše, po trupech umučených klidně stoupá a v popel po včerejšku dohořelém bot svojích hrubých vytiskuje stopy. Krev s rukou umyl, s úsměvem jde klidnýmklidným, neb ví, že osudu byl exekutor a nástroj mimovolný moci vyšší. Dá lhostejně si v sluch znít tisíc kleteb a obžalob všech zbylých trosečníků. A s druhé strany hřmící stádní obdiv též nepohne jím. I ten ortel dějin, jenž vyřčen bude, nebude mu ničím. On ví, jak ortel taký měnívá se. Dnes Ukřižuj – a za pár roků chrámy a zbožnění. Neb vším je zdar a úspěch. A Spartakus je proto v stínu dějin, že při svou prohrál. Petr car je Velkým, že dílo zdařilo se. Danton, Roberspierre vzdor ztracenému žití slavně žijí. 150 A ví on, tam že věčně žíti bude, kde místo jejich. Zlo a dobro denní že mírou nejsou velkosti a viny, jen schopnost života a síly platí, že každý nový útvar lidských dějin je roben tvrdě, bez citlivůstkářství. Že dělník jejich jde k té práci spěšně a nehledí, zda šlépěj jeho nese zmar hmyzům v cestě a zda rozbořuje plod dlouhé píle – mraveniště umná. 151
TEN KŘÍŽ.
Už devatenáct set roků při každém kroku to bědné lidstvo cítí jeho tíž. Ten kříž – ten kříž – je příliš těžký pro ta záda jehojeho, už zcela ohnul páteř ubohého ten kříž, ten kříž – což chce se ti zas hledět v nebes výš? A slunce, blankyt vidět, ucítit? A bezbolestně cestou svojí jít? Ten kříž, ten kříž zkus odhodit! A rychle již! 152
VÍDEŇ. I.
Jdem po Ringstrasse. Moje společnice, žulový člověk český, notuje si: Du brauchst mich nicht grüssen – efemerku, jež sladkým smutkem dýchá, vlní duše pod měkkým nebem, v bezstarostném vzduchu a líné nečinnosti. Neodoláš i vzdáváš se jí. Zítra sesazena i zatlačena bude novou písní – a to jsou vlády jediné, jimž Vídeň se svorně podá, bez reptu je uzná a nezatruchlí, když je zase ztrácí, jak všechny jiné, které v jiných formách tím městem šly. Du brauchst mich nicht zu grüssen – má společnice pěje. Chápu, že pět musí. II.
Jak šel bych polem, odkud vyletají koroptví roje – tak z těch ulic, domů, a z prožitých zde roků vznášejí se 153 vzpomínek houfy, bijí v moji duši a já si opakuji verše svoje: Vždyť jsem tu prožil tolik těžkých roků, let tolik zápasů, let tolik nouze. III.
A jak je dlouho tomu? Byla válka, já viděl denně táhnout zpité davy s prapory, řevem vlasteneckých písní po této třídě. Nahodilý řečník zde onde vystoup, chrlil svatý zápal do žhavých duší, sliboval jich jmenem dát za císaře statky své i život – a množství řvalo. – Jak tu nyní klidno, pryč císař je i zápal, pryč je řečník, pryč vše, co bylo tenkrát. Drobné kapky do listí stromů nad hlavou nám bijí a společnice moje notuje si: Du brauchst mich nicht zu grüssen... IV.
Vlhnou stěny paláců pyšných – ach, ty smutná pýcho! Jsou oprýskány, špinavá jich okna se tupě dívají do kalných ulic, 154 jak oči slepců blánou potažené. A po ulicích pádí hlučně auta ubohá, sešlá, stroje anno kdysi, a lidé chodí: všecko ustaráno, vše jakby mělo v hlavě těžký problém: co dnes, co zítra? Žebráků tu plno a mrzáků – ti prodávají květy.květy, pitvorné hračky, zápalky. A jiní vzít program nutí do jakéhos baru. A dívky, ženy zpytujícím hledem každého muže rychle oceňují – Du brauchst mich nicht zu grüssen – tiše šumí z rtů mojí společnice. V.
Jdeme, jdeme a máme jeden dojem: na návštěvě jsme u mondéní dámy. Její salon už mluví jen o krásné minulosti, plyš vyrudlý a záclony jsou sešlé, skříň, kde se šperky skvěly, dnes je prázdná, koberec špinav, vyšlapán a sešlý a paní domu, pověstná kdys krásou a přístupností, hledí tupě na nás, zrak nestydí se víc už za tu bídu, 155 líčidla není na odkvetlých lících, šat teskně mluví o pěknějších časech a všecko hlásá tupou resignaci a beznaděj. – Du brauchst mich nicht zu grüssen ševelí – zbytek pýchy – s retů svadlých, jak echo písně mojí společnice. VI.
Jsme v kavárně. Dešť vzrost a sem nás zahnal. Stoh žurnálů před námi rázem leží, my listujeme. Duše toho města k nám hovoří z nich. Zatajené hněvy, bezmocné pěstě, zakalená závist – oh, znám ty hlasy! Dřív k nám mluvívaly jen povzneseným despektem. K nám, sluhům, bezmocným rabům, bědným domovníkům a odstrčeným pastorkům. Dnes takto. Od vedlejšího stolu zaletají k nám trosky hovoru: Ja, Gaunerbande... die Czechen... Parvenüs... Ah, man wird sehen. Má každý Hackenkreuz na statné hrudi – naděje vlasti, studenti to řízní. Má společnice notuje dál maně: Du brauchst mich nicht zu grüssen... 156 VII.
Dva dobrodušní čížci každým rokem kukačku mladou měli ve svém hnízdě. A živili ji, starali se o ní od prvních svitů rána k pozdní noci, neb její hlad byl bezměrný, křik valný. A čížci sháněli a přinášeli, a nenasyta polykal a křičel. I drobné plémě vlastní zanedbali.zanedbali, a němě dívali se, když ten hltoun je tiskl, klofal, vyhazoval z hnízda. Až přišla chvíle zmoudření, a čížci se odebrali náhle v jiné kraje, kde nové hnízdo sobě vystavěli a po svém žíti začli. V starém hnízdě kukačka opuštěná křičí dále a zlobí se a otvírajíc zobák, těm čížkům klne... Probíráme listy a společnice moje tiše pěje: Du brauchst mich nicht zu grüssen... 157
NAUČNÝ SLOVNÍK. Není vyššího zvířete, které by bylo tak nemilosrdné a ukrutné k sobě rov- ným jako člověk. Angelo Vaccaro.
Je příjemno v těch svazcích listovati, tu článek přečíst, tam zas data suchá, bilance práce lidského to ducha, již od pravěku ráčil vykonati. Zem probádal a rozetřídil nebe s hvězdami, slunci – v cifrách všecko pevno, a vůbec vše mu ve všemíru zjevno, co bylo, jest – už nedá klamat sebe. Vzduch rozložil i vodu k další práci a našel kapalin a plynů vztahy i moře prozkoumal a větrů dráhy, jak z příloh vidno je a z ilustrací. Říš rostlin, zvířat, pestíky i kostry i descendence jejich, čím dřív byly, i k němým nerostům se vrhl s pílí a všecko pronikl um jeho ostrý. 158 Oh, lidstvo stoupá – proč to nepřiznati? ovoce snah svých sklízí humanita, zákonnou cestou dělnictvu se skýtá už tolik, že můž bez starosti spáti. I zdravotnictví dobývá si věnce! Diagram zprávy o vítězstvích hlásá, jak věda ta se na bacily kasá, jak roste péč o matky, o kojence. I válka s řeznickými methodami už vzbouzí odpor – umná strategie teď ničí vojska, načež chirurgie hned je tu s amputací, prothesami. Ponorky mořem, vzduchem aviony už samozřejmě nyní plovou, letí, a chceš-li, radio dá uslyšeti na tisíc kilometrů z dálky tony. Na školách podle nejnovějších plánů se mládež vzdělá. V soudnictví též jdeme humánní cestou. I to zvíře němé už nesmí trpět rozmarem zlých pánů. Sny fantastů jsou tělem učiněny, zázraky, metafysika se ztrácí – takový Slovník záslužnou je prací a člověku dá pocit povznesený. 159 Oh, lidstvo stoupá na té pouti zdejší – – Jen člověk konservativní je velmi: má stále duši bezohledné šelmy leč – pravda – trochu rafinovanější. 160
SOUMRAK BURŽOASIE.
[161]
BÝK ČILI DEMOKRACIE.
Jdeš, siláku, máš čelo skloněné, máš rohy k strašné ráně stavené, máš podezřívavý a rudý zrak, máš vůli řídit se tak a tak – leč, pošetilče, výhost dej svým snům: ty musíš míti vládce svojich dum, ty řetěz musíš vzít, jimž svážou tě, ty hlavu musíš nésti v chomoutě a jíti tam, kam oni káži ti, na rozkaz tich, na rozkaz bouřiti a hrozit rohem tam, kde libo jim – ne, nebudeš a nejsi pánem svým! Tys králů, šlechty otrokem byl kdysi, teď taškářů a lotrů poddaný jsi, když namluvili ti, že přáno ti je, být strůjcem sudby své a historie. Pak na hřbet sedli ti a tebe vedou, a nalhali, že po tvém přání jedou, a tebe štvou, na koho jim se ráčí, a ty hned na rohy – vždyť tobě stačí, 163 když přisáhnou ti, že jsi v nebezpečí, že zde je velký vrah tvůj, onde větší, a tam pár hlav je proto pohromadě, by úklad strojili tvé lidovládě! A máš-li hlad a staneš u svých jeslí, pak nakrmí tě poťouchlými hesly, vší chválu nasypou tam tvému klidu i rozvaze, jak snáší doby bídu – a sami v šenk jdou, kde se hraje, zpívá, při láhvích vína, při sklenicích piva, zveselí duši, načerpají síly na cestu další k velikému cíli, jež ovšem vede přes útrapy mnohé – bůh s tebou, zvíře bědné, přeubohé! 164
MANŽELSTVÍ.
Jde scenou lásky drama, jež srdce svírá, rve – zív on a zívla dáma si v loži plyšové. Rek z prorady se vině svůj život utrácí – dvé hlav se k sobě líně v té loži obrací. Dva páry očí sklenných manželsky unuděných si daly pohled mdlý – a zas se rozešly. 165
CYNIK.
Jen víru nebrat! – Člověk mít ji musí a kdyby věřil v třináctku, či mloka neb v peklo, nebe, ďábla, pánaboha – jen víru nechat! Dojdem sice všichni i s ní i bez ní k cíli, kde nás srovná Smrt, demokratka jediná a správná, ty tak, ty onak, jedny beze jmena a druhé pod kamenem s písmem zlatým – což lhostejno je, to už pouhý doklad, že na světě jsou různé míry, váhy, leč ty se do zásvětí nedostanou, tam vejdeš nah, jaks do života přišel. A s vírou se ti putuje zde lehčej: jsi hlupák pověrčivý – pak dáš řídit si činy svoje jeptiškou, již potkáš, či zajícem, jenž přeběhne ti cestu, či kominíkem, jehož jsi se dotkl; – jsi zbožný člověk – pak si vychytrale kupuješ milost boží modlitbami, mší zaplacenou, obílením kaple 166 a věříš, že se jednou zaraduješ ve slastech věčných s milým pánembohem (leč ať to „jednou“ přijde hodně pozdě, vždyť kdo ví, při té nejsilnější víře víš, že jsou slasti světa toho jisté, a z onoho se nikdo nenavrátil, by pověděl, co tam a jak je všecko). Tak suma sumárum – je víra dobré a moudré zařízení toho světa (jen jednu vyjímám, jež sporadicky též přichází: toť víra v jisté lidi, a že se věří v ně, pak věřívá se v myšlenky jejich, v podniky a činy – ta víra končívá vždy kotrmelcem a nikam nevede – tu nečítám sem)sem), o víře mluvím podpůrné a nosné, té kdyby nebylo – vy lidé dobří zde plagiát mi odpusťte, jejž spášu na rčení čelných filosofů vašich: – já musil bych ji vynalézti pro vás, já cynik, pohan, nevěřící sobě a natož vašim pověrám, jež zvete čarami, kouzly nebo pánembohem! A proč bych musil? Že byste se báli jít jako lidé se vztýčenou hlavou, úzkostí plni, s obavami, hrůzou, 167 a netroufale, po čtyřech jak žáby po světě lezli byste – – – – – – Což by bylo divadlem pro mě málo estetickým. 168
DOBROČINNÝ PLES.
Sál hoří světly – šumí vznešeně – jeť vrchních deset tisíc pohromadě – protektor přibyl – vítán nadšeně – a již se řadí páry k promenádě. Frak leskne se jak peří havrana, bezvadné prádlo bělostí svou svítí, i každá pleš je jako vypraná, že zrcadlem by věru mohla býti. Pod pudrem svítí ženské maso mdle, frizury bezvadně se vzhůru týčí, šperk blýská v uších, plane na hrdle, a zrak má naivitu holubičí. Už prvotřídní hudba vábně zní, po lesklých parketách se páry šinou – toť pohodlné tance moderní, kde těla intimně a měkce splynou. A tančí se. Led rychle roztává, líc rdí se, vlas se zmítá nepořádně, 169 v hluk roste diskretní dřív zábava a oči žen v ní koketují vnadně. Už čich si hledá opojivý rmut, jímž prosytil se parfum jemně chvící: žen zápach z podpaždí i odjinud, pot mužů, výdech vášně hladovící. – – – – Jde k ránu. Ale než se rozední, hrnou se muži k šatnám v hbitém klusu, neb zůstat v sále jako poslední bylo by znakem plebejského vkusu. Muž svléká se a zívá: Ku třetí už zase táhne... Karneval je... inu, je časem nutno přinést oběti... dnes vyneslo to pár set pro chudinu. – A žena obleká svou nahotu v šat noční: Viděls ženu pana rady?! Háv ke krku až! Smíchu bylo tu z té starosvětské cudné maškarády! 170
MORÁLKA.
Dvě dobročinné paní setkaly se (stopadesát let, pravých zubů sedm, dva hbité jazyky a jednu míru pro všeliké ty zkaženosti světa a jeho tvorstva mají dohromady) s košíky kuchyňskými v ohbí rukou – neb čile pomáhají v domácnostech, nechtíce zdarma chléb jíst dětí svojích – stanuly v rozhovoru na chodníku. Ta jedna – blesky nevybité v očích a v hlase třesoucí se rozhorlení – tak děla řkouc: – Teď u drogisty zase já viděla ji! Tu X! Pozdravila a tuze slušně – já však změřila ji a dala znát jí, co si o ní myslím! – A druhá vážně potakala hlavou: – Já viděla je oba na ulici v poledne pravé, šli tak beze studu, sta lidí vidělo to! – 171 – A co chcete? My byli s dětmi tuhle ve Stromovce a v restauraci na kávu si zašli, a oni tam! A před tisíci lidmi u stolku seděli a bavili se! Nic do toho mi – ale přiznám se vám: já místo nich jsem zahořela studem! Jo, mravy dneška! Za našich dob, paní – – Ba, za našich dob! – – Jednomu se divím, proč nenajmou si někde pokojíček pro schůzky svoje! Načpak takhle dávat jen pohoršení počestným všem lidem! – I má řeč to je. Ano, pokojíček. Za našich časů – – – Dobročinné paní tak rozsoudily s přísným rozhorlením a s lehčím svědomím (neb vykonalo svou lidskou povinnost) se braly vážně k svým domovům, kde morálka a slušnost svá žezla drží v tklivé harmonii. 172
SLOUP SPOLEČNOSTI.
Má gesto, kterým slušně nahražuje kulturu srdce. Úsměv blahovolný tkví na lících mu, úsměv lhoucí zájem pro všecky otázky, jež chodí světem – umění, vědy, zájmy obce, státu, problémy doby, bolest jednotlivců. Dá rady prosícím – jich kořen není v úvaze pevné, náhodný to nápad a touha zbýt se trapné situace. I podporu dá, neb zná cenu peněz z těch časů, kdy jich nazbyt nemívával a nyní ví, že penězi se získá i gloriola dobroty i pověst šlechtice duše, nad to že jsou poutem, jímž řadu lidských já si k službám připne. Jen těch rád nemá, kterým tak či onak ublížil jednou – výčitkou jsou jemu a výčitek on sobě nepřipouští. Zná vše a nic. Má duši vypálenou, studené srdce žije egoismem, 173 jím vášeň neotřese, ani bolest nezvíří chladnou, počtářskou tu duši. Styk s žurnalisty čile udržuje, má pro ně vždy stisk ruky kordiální, neb žurnalisté – Homery jsou slávy dnů našich. V hlubokosti duše jeho dlí zhrda lidmi. Boha neuznává, však toleruje. Dcerám připravuje rozumné sňatky, synům dává volnost, by vybouřili oheň svého mládí, neb ví, že v posled vynesou si z všeho led v srdci, duši studenou, jak kdysi sám vynesl je. Zemře hlučně želen frázemi celé slušné veřejnosti, rodina pomník dá mu, dílo drahé se zlatým nápisem. Že pak jednou časy poruší písmo, vyleptají v lidech zjev jeho, pověst, upomínky všechny – toť světa běh: tak on znal zapomínat v dnech života, tak budou zapomněni i všichni ti, kdož jeho zapomněli. 174
EINE ANSTÄNDIGE FRAU.
V těch dobách rostla, kdy se uznávalo, že jazyk německý je řečí vyšších, a proto dána byla do kláštera, kde zbožné sestry zasely jí v duši i cnosti, které mají krášlit dívku, i věci, při nichž má se začervenat, i tvorbu klasiků, jež ovšem prošla tím cudným sítem opatrných sester, jak proset byl i celý soubor vědy – a tak se dosud v povznesených chvílích a k zdůraznění rozhodných svých soudů o běhu světa, příhodách a lidech vyjádří oním nepřeložitelným: Ich bin ja eine einständige Frau – A soudí vždycky – řeč je o člověku, ať literát to, politik, muž vědy – vždy nezdobu hned přilepí mu jakous, vždy něco ví, by význam jeho klesl, a neví-li, pak stejně vrazí špendlík do jmena jeho, neboť je to člověk, 175 a všichni lidé špatní jsou a podlí až na dva, tři, jež bůhví z jakých příčin na přátele své duše povýšila, jímž – ne odpouští – ale nepřipouští, že hlupci jsou, že špatnost provést mohou, že špínu ruk svých nikdy neumyjí – jsou šlechtici, že přáteli jsou duše, jež zve se eine anständige Frau... Je zbožná formálně, je patriotkou, leč patriotismus i zbožnost její jsou studeny. Však soudí v jejich jmenech a odsuzuje, jinak neproniklo nic z toho srdcem jejím – smutná kletba těch květů v duších, jež jsou bez ovoce. A srdce její pro tu Anständigkeit na kámen ztuhlo: měla dceru, syna, ti nezahřáli nikdy mladých duší na vlídných pohledech, na pohlazeních, mateřské něze, pomoci a radách, jen soud a tresty znali v dobách dětství, pohrůžky v mládí, v letech nebezpečných reservu mraznou, hrozby tajuplné, narážky málo jasné. Syn teď bouřně čas probíjí i jmění – zle je často, a matka vypomáhá pokud možno, ne z lásky, ale pro decorum rodu 176 a z obav před skandálem. Dcera rostla pod rukou guvernantek, nitro její se zavřelo, neb city nenalezly ohlasu nikdy v chladných očích matky. Pak života vír točiti jí začal – a přišly ortele a refrén jejich zněl vždycky: Styď se, tohle neprovádí, kdo chce být eine anständige Frau – Bez dětí matka, a bez matky děti. A za to byla paní dobročinnou: v asylu jakéms dětí bez rodičů třímala žezlo. Přísná neústupná i tady byla. Dny tu protrávila a s nečasy i námahami vedla boj vítězný, když služba volala ji. (Však z posmrtných svých věcí nejraději by četla chválu nekrologů svojich o srdci ušlechtilém, štědré ruce a neúnavné péči v každém čase.) O sirotcích těch ráda řeči vedla i rozplakat se znala, a ty chvíle parádní citlivosti působily vždy promptním dojmem u dam posluchaček, jež uznale jí přikývly a řekly všem lidem, kteří slyšeti to chtěli, že vidno, jak to dokonalá paní, 177 že nechápou, proč není pochopena zvlášť dětmi vlastními, jež tak se zvrhly a mohly vymknout z rozšafné se ruky, jak má ji tato anständige Frau. 178
TRAKTÁT O CNOSTECH.
A já vám pravím, třikrát opakuji, že všecky vaše cnosti jsou jen hadrem, když duši neproniknou, nezlepší ji a neposvětí šlechtictvím ji vyšším. Když nejsou pavezou vám, ochránkyní před podlostmi, jež útok činí z venku a smysly vašimi vám vnikat chtějí do skrytu duše. Ať to vlastenectví, či náboženství, soucit, humanita a jak je čítanky vám zovou ještě – vám třikrát běda, máte-li je v ústech a bez kořenů v hloubi duší svojich! A jsou-li vám jen draperie cetkou, ozdobou pro ulici, kde je máte jak herečka své brilianty ze skla, když hraje královnu; a jsou-li heslem, v jehožto jmenu soudit chcete jiné a – pokrytci – znak vpálíte jim v čela, když – podle konjunktury – vám se hodí tu onu oběť hnáti ku pranýři; 179 a jsou-li jedinou tou zdobou vaší – pak běda bohu, zemi, vašim bližním, když falešnou tou mincí podvádíte i jejich důvěru i víru v sebe; a třikrát běda vám, že míníte tím nahradit kulturu i hlav i srdcí, vy hroby obílené. Líp by bylo, když zvěří jste, žít bez všech pseudonymů, a jako zvíře nemusili byste se rdíti hnusem nad svou komedií, když pohlednouce časem do zrcadla si řeknete snad: Ejhle, taky člověk! – Když setkáte se s druhem na ulici a rukou třepouce si, podíváte se v oči sobě, auguři dva bídní – a v společnosti, v shromážděních valných, když fráze jiných polykáte hlučně a s citem vyrábíte fráze vlastní – a v žurnálech je čtete, básních, prose a míníte, že zásad těchto silou jsou poháněny děje doby vaší... Oh, marno všecko: nikdy nezdaří se vám ošálit soud dějin, sudbu příští, již strojíte si. Šalbami a klamem jste živi byli, neslavný skon bude 180 údělem vaším, dutá nitra vaše nic nebudou mít, čím by zaplatila si v sálu dějin místo nejskromnější. 181
KUS ŽENSKÉ OTÁZKY.
Když vpustili jste je do kancelářů nitra a květiny a motýly jste k nudě šedivé od nastalého jitra s přísností šéfů přibili, kdy psací stroj a telefon a kasy se staly smyslem žití jich – teď mníte, že jste rozřešili asi z otázek jednu nejtěžších. Jak dobře rozumíte duchu doby, vy plantážníci prohnaní! Ty bědné, zakřiknuté lidské roby se cifrám vašim nebrání: Za směšný žold vy máte dobré síly, jsouť úzkostlivě pozorny, a chce-li se vám zažít sladkou chvíli – zde předmět vášně pokorný! Jak jubiluje mužská humanita! Hle, dívčí hřbety ohnuté, 182 zrak ustaraný, ručka jen se kmitá, a nervy stále napnuté – květ umačkán a křídla přistřižena, tvor bědný v ubohosti své, toť tedy věku našeho je žena, hle, humanito, dílo tvé! Sny v hlavě ubohé se marně tlukou, vše bolestně je vzdáleno, co ženě kdysi osudovou rukou jak úděl bylo souzeno: být chotí, matkou, strážcem domácnosti, mít úctu všech, čest ženskou svou, být mimovolným tvůrcem budoucnosti, jímž v národě svém matky jsou. Tož bere, co jí podá život její: chvilkových lásek zápaly, jichž plody s krví její odnášejí měst mlčenlivé kanály, kus v divadle o lásce napínavý a v biografech řady scen, jež oči její aspoň chvíli baví, co údělem jest jiných žen. Ba, v biografu, divadelní sceně i v starodávném romaně, 183 tam vládne dosud něžná úcta k ženě, tam miluje se oddaně, tam lidé jsou, již ženu vznáší vzhůru ke klenbě nebes zářící, by její zrak zřel jenom do azuru a špína nešla ani k střevíci! 184
„NESMRTELNOST“.
Básníku dneška, myslíš na vavříny, jež na tvém jmeně pro vždy ležet budou, až kosti tvoje skryje vrstva hlíny, a národu že knihy tvoje zbudou? Tak Ovid snil, tak Horatius kdysi, tak Byron, Puškin, Mickiewicz a jiní, Vrchlický u nás (sám též, bláhový, si já troufal tak – no, nevěřím už nyní). Je dosti už, že octne se tvé jmeno v čítankách, v literární historii, to ono bude suše pochváleno – leč žíti budou jenom ti, kdož žijí. Jak mrtvý brouk ve sbírce přišpendlený, jak suchý květ se do herbáře klade, jak krystal v školní skříni uložený – toť bude význam tvůj pro duše mladé. Žít budou pouze ti, kdož právě žijí. Kdož sešli s očí, ti se z duše ztrácí, 185 čas proudí dál, má svoji poesii a k těm, jež minul, už se nenavrací. Snad samotář jen, podivín, jenž skrytě v snech zavřen svojich žije všeho stranou, s gourmanda zvláštní chutí najde si tě a staneš se mu četbou milovanou – – tak zahloubával se kdys do Vergila mnich středověký, v cele osamělý, a nevěděl, čím vřava lidstva žila, neb Ihostejen mu svět byl tehdy celý. 186
JARNÍ OSEV.
Jde otec s hochem. Tichý, letní večer. Jdou kolem parku, odkud duní hudba, zní výskavý smích, hlučné hovoření žen nastrojených, vyfintěných dětí a dvorných mužů. Slavnost jakás asi, jak ti, kdož sluní v pozemském se štěstí, je pořádávají. A ti dva hledí na pestrý rej. Hoch s hněvnou zvědavostí a otec očima, z nichž bída žití vypila světlo. V továrně den skončen, hoch naproti mu přišel. Stojí chvíli. A otec myslí, jak je pěkně v světě, kam osud přístup nedovolil jemu a míní, že by roky žít moh z toho, co slavnost tahle dnes ty pány stojí, a dlouhé roky. Nereptá, je ubit, a cítí, že je to tak samozřejmé. Hoch dívá se, jak pěkně vystrojeny jsou děti tyto. Vidí v stáncích jídla, 187 jichž jmena nezná ani. Vidí dámy a pány, všichni zdraví tak a svěží – jen letmo hledne na sešlého otce a vzteklá zuřivost mu prochví duší a zpění krev. V té krvi zůstane mu pro příští čas a pro životní zápas... 188
KONEC ROMÁNKU.
Den v dubnu, mrazné odpoledne, ač slunce svítí. Šla do toho parku, kde scházeli se. On tu ještě nebyl. Šla pěšinami, chladný vítr rval jí i plášť i vlasy. Přišel, omlouval se, měl v očích jakous neznámou jí záři a z duše jeho cizota k ní vála. Hovořil spěšně, časem chytla pohled a cítila, jak chladně znamená si, že její líc je zažloutlá a vpadlá. A mluvil v pracně nastavených větách o lidech, věcech lhostejných a cizích, o příhodách, jež zatím seběhly se, v té době dlouhé, kdy se neviděli. A ona cítila, že mluví toto, by zakryl jakés ono. Zasteskla si, by vůbec také něco promluvila, na chladný den a na studený vítr. – 189 Chodili chvíli. Pohled jeho těkal kams v neznámo, kams v dál a do minula. Jí chvěly se úst koutky, nejraději by zaplakala. Mimochodem o řadě příštích odpůldní se zmínil, že nutné věci brání mu, by přišel. Nic neřekla, jen plášť přitáhla těsněj. Pak zaměřila k štaci městské dráhy, že půjde domů. Řek jí starostlivě, by šetřila se. V odpověď mu dala zmučený pohled, chladný dotyk prstů a odjížděla. V duši řeklo cosi: a to je konec. – Ještě zachytila zářivý pohled jeho – ne jí platil, leč tomu, že už odjíždí, že nastal čas svobody a konec. – 190
VÝSEK ŽIVOTA.
Tak, sestřičko, ach, jak se to teď leží, ty zlaté ručky vaše dovedou to tak upravit, že tělo není cítit! A vidíte, já bál se nemocnice a operace, teď mi zrovna rájem tak ležet v čisté postýlce, hlad nemít a tělo necítit! Po padesát roků já dřel se, sestřičko, a nevyspal se, já, víte, ve dne dělám truhlařinu tam na vesnici u nás, běžnou práci, tu nohu k židli dát, stůl natřít barvou a práce podobné, jak na venkově už bývá. V noci hlídám v pivovaře a víte, tu se musí hezky chodit a oči všude, hodiny tam máme, to pro kontrolu, do těch musím píchat a – to je služba! Na chalupě visí nám pěkný dloužek, splácíme, jak můžem. A tu si člověk nemůže přát na stůl snad pečeni či husu neb jak tady 191 vy krmíte ty nemocné své. Káva a zase káva s bramborem či chlebem, tak jde to denně. Víte, když ten hřebík mi zajel v ruku a ta ruka silně mi otekla a řekli mi, že musím sem do Prahy – mně uďálo se horko po celé hlavě u kořínků vlasů: tak do Prahy? Co bude zatím doma? Co žena počne? Inu našincovi ty věci chodí hlavou jako kolo, jež zastavit se nedá. Zatím jsem tu už celý týden, doma jde to dobře, a já se mám jak měl bych se jen v ráji. Tu ruku propíchl pan doktor pěkně, že nebolela, teď je na ní obvaz a já si holedbám jak náš pan správec. Tak někdy přec člověka štěstí potká a potká ho, když nanejmíň se nadá! Jen, víte, sestřičko, jen jedno chtěl bych, jen jedno; kdyby takhle moje žena si odpočinout jak já tady mohla! Je chudák sedřena, jak bývá vidět, když komedianti k nám do vsi přijdou, koníka jejich. Neví, co to značí si odpočinout, najíst se a vyspat – 192 čtyřicet roků v červenci jí bylo a jest jak věchet... kdyby ji tak mohlo to štěstí trefit, jako mně se stalo, a čtrnáct dní jen tady ležet mohla! Má stará kůže... vím, že mi to přeje a myslí si, ať jen že pohovím si... Na sebe nikdy nedovedla myslit, o sebe nikdy neznala se starat... Já přál bych jí to... sestřičko... nic z toho... to člověk brečí, že je mu tak dobře... však když si vzpomenu na její oči... jak dívala se před dvacíti roky... a co z nich dneska... Jak rád bych jí dopřál to pohodlí a poležení tady... 193
UPOZORNĚNÍ.
Ty vaše Myšlenky... Hle, jen se zrodí, již její rodiče a pěstounové hledají pro ni rodokmeny předků v dějinách dávných. Zfalšují je často, a často násilím ty předky nutí se přiznat k legitimním potomkům svým, ač dětí neměli. Tak dávný Hellen i přísný Říman, Kungfutse a Mojžíš, i Buddha, Kristus, Muhamed a řady církevních otců, temných filosofů, Husité naši s Žižkou, Čeští Bratři – Čím starší praděd, tím si nadutěji Myšlenka dnešní všude vystupuje. Tu touhu po prastarých rodokmenech má ona s nyní odstraněnou šlechtou – a naposled – ó pozor, demokrati! – ty vaše Myšlenky a Myšlenečky jsou zakuklenou aristokracií, jedinci silnými, jež jinak vesměs jste v klatbu dali. Buďte důslednými 194 a netrpte tu jejich maškarádu a odstraňte tu šlechtu pseudonymní a nejlíp tak, že zakážete přísně i porod Myšlenek i existenci. Sestrojte řadu ostrých paragrafů, – toť nejjistější ochrana je vždycky – a je-li chráněn stát i náboženství i prestýž slavné vlády – možno chránit i demokracii před poťouchlíky, a nutno chránit, má-li zůstat čista. 195
V CRÈMU SPOLEČNOSTI.
Z počestných harémů jen jen je vypustili, už na lovy se chystají: ty oči hladové roj opojných střel střílí a těla vůní opájí. A výstrah morálních ty známky, jež jste kdysi jim ku postrachu vztýčili – jsou směšní strašáci, z nichž posměch dělají si jak vrabci z hadrů v obilí. Jde za obětí svou ta duše jejich chtivá v bál, diner, five-o-clock, jich úbor lovecký, vše odkrývá, co skrývá i výboj hlásá zrak i krok. A chvátí výdechem i slovem prostřed tance a oběť – ráda se jim vzdá, co doma dítě jich, svěřené guvernantce, se po mamince teskně ptá. I to se přihází, že loveny jsou samy – tu rády nesou oběti, 196 ať bílou silnicí, ať jenom pěšinkami, jen když k cíli doletí. Jen když je naposled a vždycky konec jeden, to rozjásané halali a v průběh šedých dnů se vsadí chvilka-eden a smysly horkem zahalí. Plod věd a kultury jim dává pomoc cennou: háv duchaplné floskule pro nahý smyslů hlad, pro vášeň obnaženou, pro líc morálky ztrnulé. – A to je Nemesis, kdy strašným písmem píše své mene, tekel, ufarsin pro lidskou společnost, pro k pádu zralé říše, pro vše, co klesne tíhou vin: z počestných harémů ty ženy vypuštěné se dostavují s hladem svým – tak roje komárů šíleně rozvířené se honí v slunci podzimním. 197
NÁHROBNÍ NÁPIS BURŽOASIE.
Do dějin vešla slavně: s malou slávou z nich byla vystrčena. Žila hlavou a nikdy srdcem. Zhasla naposledy, že žíti neuměla. Její sledy jsou v dějinách: pár válek bitých těžce a hloupá pýcha, panování měšce, morálka dutá, páteř rákosová, koketnost s bohem, frázovitá slova o cti osobní, o patriotismu, o lásce k vědě, zvláště k historismu, jak podplatit by soudy jeho chtěla pro příští časy, jinak rozuměla mu velmi málo. Rozum její chabý tak miloval jen horizont svůj žabí, že nezatoužil do výše ni v dáli. Nad dědictvím se trpce pousmáli, kdož přišli po ní. Velkých pasiv řada je svědkyní, že užívala ráda, a požitky své zvala pěkným stilem jen rozkoší nad uměleckým dílem, 198 což značilo vše možné: od nudity jak v knize, obrazu až po nabitý kabaret s ženským nahým personálem. Svět její krátký; konec přišel cvalem a z úlevy, že pryč je, račte tleskat. Teď kámen na ni. A jen: requiescat. 199
1926–...
[201]
JINDŘICHU VODÁKOVI.
Když člověk končí dlouholetou práci, jež úkolem se životním mu stala, tu maně ohlíží se, jako chodec s temene hory na spirálu cesty a vzpomíná si... Kurážná ta mladost jak plála silou! Jak si zatroufala! Cíl vytyčila pro celičké žití, jak mnozí snažili se dojít k němu, a nikdo nedostih ho. – Dokonáno je dílo moje – a je dokonalé? Odsudky příkré sklízel jsem už cestou – a nezmaten šel vytrvale k předu. Úštěpky uslyšel jsem různých mozků – a provedl svou práci do posledka. Je dokonalá? Není. Já vím prvý. Leč odvážil jsem se a provedl ji – je dokonána. Na tebe teď myslím a vděčně myslím; v zrak tvůj pronikavý já tázavě se bezpočtukrát díval 203 a bylo-li mi posilou čí slovo, tvé slovo bývalo to. Je tu chvíle, kdy vyznat nutno po svědomí hlase, co zapřít nesmí se. Je dokonáno. Pryč je ta mladost, z dávných přátel sotva mi tolik zbylo, co má ruka prstů, a život jaksi překotně se chýlí též k svojí metě. Dílo zůstane tu a budou vážit je a posuzovat a dařit ortely či pochvalami. Jak lhostejno to... Nikdo nevezme mi to povznesení šťastných tvůrčích hodin a bolest práce. Nikdo nepřipraví mě o rozhledy s temene té hory, kam vystoupil jsem. Tobě pak jsem vděčen, že šel jsi se mnou tiše trpělivě, a co já k věků svědomí jsem klonil sluch bedlivý – ty přátelsky a vroucně jsi doved zpovídat – mě zpovědníka. 204
ŽENA.
I kdyby řekla vše a vyzpovídala se ze všech hříšků a hříchů – desetkrát horší je, než by ti přiznala zkrušena v půlnočním tichu: půl pravdy, celá lež – tak mluví zásadně ten rozčísnutý jazyk hadí; půl světa sneseš jí – a ona příkladně tě prodá, zahodí, zradí; klam jest jí potřebou a dýše šalbou, lstí, lhouc dětsky naivitu, jde pudem samičky za každou podlostí bez rozvahy a citu; že bílá křídla má – mníš, milý příteli? Věz, že je nejraděj plouží po cestě blátivé, v prachu je popelí, a smáčí v špinavé louži – a při tom, pokrytec, ví, že má masku nést čestnosti, studu, bontonu – tož soudem nejkrutším ty stíhá, jejichž čest octne se v lidských hub shonu... 205 Desetkrát lepší je, nežli si myslíš pak, když mníš, žes poznal ji cele – za hlasem nitra jdouc vzletí až do oblak bílá a zářící skvěle, a není bolesti, muk, trýzně, odsudků, jichž neznala by nésti za trochu světlých chvil bez mračných zármutků, na zákmit plachého štěstí, a potom světa soud, bohatství, rodina i společenské postavení, vše, k čemu touha žen se ráda připíná – jí rázem ničím není, tak prostě všeho se a samozřejmě vzdá a diví se, když kdo se tomu diví: je tichou hrdinkou, jež pro své činy má jen úsměv shovívavý, tklivý – desetkrát horší je, než vše, co přizná ti, jak přistižené děcko – desetkrát lepší je, než můžeš přiznati, chtě soudit ji za to všecko. 206
LEGENDA.
Stál Atlas nohou opřen o bok skal a kouli světa držel na ramenou. A bylo klidno. Potok spěchal k řece a řeka k moři. Bozi snášeli se k lidem a lidé vystoupali v síně bohů a pili nektar jejich. Jedné chvíle muž jeden přišel tiše k Atlantovi, byl zkrvaven a dlaně rukou jeho i nohy jeho byly probodeny. Byl z Galileje. – Bratře můj – řek jemu – slož nesmírnou tu tíhu s beder svojich, ji marně držíš, sama unese se. – Zřel s nedůvěrou Atlas k muži tomu, ten však jen hlavou kynul, ruce pozdvih a pomáhal – i sesmekla se koule tohoto světa s beder Atlantových a zavířivši vzduchem odletěla do šíré dálky... 207 Zasmušil se Atlas: – Viz, muži cizí, země letí, pravda, však kde je síla, která bude bdíti, by na té dráze nenastal jí úraz? – – Já odlehčení ždal pro bedra tvoje, – řek Galilejský. – A co svět si počne? Hleď, bez kázně jak letí, jak se točí! Vše zmete se tam! Pořádek jsi zrušil určený bohy! – – Není více bohů! – děl člověk cizí. – Jakže, bohů není? – – Zhynuli všichni. – – Třikrát neblahý ty, proč vzals tu zemi pevné ruce mojí? Viz, letí, letí, rozrážejíc běsně stříbrné mráčky, spěje kamsi v dálku, kde věčné tmy jsou – pročs ji vzal s mých beder, když stálosti sám dáti jsi jí nemoh? Tam klesá v náruč tmám, a ty jsou věčné, když bozi mrtvi, měl jsi nechat stálost té zemi aspoň, cizí bledý muži! – 208 Už neměl odpovědi Galilejský. Stál chvíli, zíral do té tmavé dálky, jež zavřela se za pádící zemí – a odešel pak s hlavou nakloněnou. 209
V SOUMRAKU BOHŮ.
Z Minula tůně, kam proud Věků padá, kde v zničení a zapomnění leží oběti všecko ničícího Času, zdvihly se stíny. Zdvihly se stíny sesazených bohů, Baal, Astarte i Ariman a Ormuzd, Osiris, Isis, Brahma, Višnu, Šiva, a patří v dálku: Olympských stíny zdvihly svoje hlavy, Zeus, Hera, Hermes, Apollo i Pallas, Artemis, Pluto – černé prázdné stíny zírají v dálku: Tuisto, Odin, Wodan, Donar, Frija, Svantovít, Perun, Dažbog, Volos, Triglav, zástupy božstev pozdvihly se z temna a hledí v dálku: Na vlnách Času stoupá starý Hebrej, šedivá hlava věkem se mu třese, a jenom oči, zlé a mstivé oči zdají se hořet. 210 A za ním kráčí zbičovaný člověk kříž hrubý vleka na svých slabých bedrech, a nad ním třepotá se chorým letem sestárlý holub. A vojska svatých, andělů a ďáblů v blednoucích barvách za nimi se berou. Je ticho všude. Neslyšeně plynou k propastem Věků... K propastem věků, do císařství Smrti, kde stíny dávných sesazených božstev úděsem ztuhlé začly žalovati hlubokou bolest: – Hle, umíráme znovu ve svém rodě, neb ti, kdož zdáli se mít život věčný, trojice divná, nástupcové naši, v říš Smrti vešli! Stanou se bájí, jako my se stali a prázdným jmenem, lidstva pouhým sněním! My vymřeli, a jen Smrt nesmrtelná přetrvá všecko! – Tak lkala božstva nářkem usedavým. Smrt přísná usmála se shovívavě: – Ne, nezhynete. Rod váš žíti bude a vládnout světem. 211 Neb žije vás všech roditelka velká, máť plodná bohů od Věků až k Věkům, jež silnější mne přetrvá mou vládu, ta Lidská Hloupost. – 212
ODA POHANSKÁ.
Erote usmívavý, ty nejmenší všech olympických, po tobě nejvíc bili galilejští, když ranami svých kladiv, motyk, rýčů řádili v jasných olympických síních a krvavěli nesmrtelné hlavy těch luzných bohů a rozbíjeli vztekle svěží ňadra zděšených bohyň! Erote usmívavý, zhynuli všichni, a rozbořen byl šírý skvělý palác – jen tebe nezhubili galilejští! Se slzou hoře v dlouhých černých řasách a blesky pomsty v temněmodrých očích tys odpovědným loupežníčkem stal se ve smutné říši Toho z Nazareta. A ty jsi stíhal jeho galilejské strašlivým mstěním: Nic nebylo jim platno, 213 že zpotvořili bílé tělo tvoje ohavnou srstí, hnusnými rohy a satanem tě zvali, pekelníkem – tys vnikal v skrýše jejich, v klášterní kobky, jeskyně a chrámy, v paláce kněží, do královských síní, mučivým ohněm zapalovals duše a stápěls těla ve vařících touhách a bičovals jich mozky k šílenosti – a smál se tak vítěznou jizlivostí, že nad hroby tvých obětí všech dávných se smích ten echem chvěje! I dneska loupežíš si dále bujně v království galilejském! A není moci, jíž bys nevzdoroval; do domů vnikáš, v paláce, síně, residence mocných, v chatrče chudáků – kříž nezleká tě, na zdi pověšený, ni voda v kropence – a trháš svazky, které v chrámích byly sepnuty svátostně před tváří Jeho – tož nepřítele tvého z Nazareta – a srdci pohráváš si jako míči – 214 a mozky zmítáš jako prškou lístků těch růží rozervaných – a duším nedáš odpočinku, míru – a osudy si pohráváš jak děcko, jež písek rozhazuje kolem sebe a zrnky jeho do všech koutů metá! Erote usmívavý, lupiči hrozný, božstvo sesazené, chtěls, by byl s trůnu sehnán Galilejský? Sám nastolen chceš být v dálné slávě? Ach, sám víš: příliš dlouho loupežničils a příliš dlouho chodils jako zloděj, než abys mohl najednou se zjevit pod hrdou velebností Majestátu! – Však nebudu si nijak lámat hlavu starostmi o tvé právní postavení – ty víš, můj bože, že ctil jsem tebe vždycky a nezapřel tě, před lidmi tě vyznal, že nemáš důvodů, bys mstil se na mně. Já nikdy nezřel loupežníka v tobě, mně byls vždy usmívavým mocným božstvem a nepříteli tvému opověděl jsem boj už dávno 215 a vedu jej, jak hotovost má stačí – buď vlídný ke mně a vlídný k té, jež hodin mých jest světlem, Erote nesmrtelný! 216
VĚČNÁ MELODIE.
A tetřev bude vždy tokat a kohout spouštěti křídlo – a člověk spůsob své lásky vede dle mod svých a vkusů. Antičtí bozi šli rychle: pohled a plamen a vzetí – antický člověk šel v lásce za světlým vzorem svých bohů. Rytíři bili se v půtkách jak statní jeleni v říjnu – slečny pak padaly v náruč vítězi oddaně, něžně. Básníci vzdychali veršem: krásky ať daly jim sluchu, či měly pro ně jen výsměch – básníci žaloby vedli. Počestní občané za to rozšafně zvážili všecky hodnoty tohoto světa, pak v parádě k oltářům šli. 217 Proletář býval jak vrabec: vyjádřil ve svém se slohu, pak přišla hromada mláďat, Bída jim strojila hody. Dohazovač leckdys pomoh, inserát uplatnit znal se, na místě k oltářům začlo se chodit na radnici. Miluje dneska se ještě? Ti staří se skepsí hledí k podivným zvykům svých mladých se steskem po dávných časech. A mladí vedou si svoji, berou se, jak se jim líbí, způsobem antických lidí, po vzorech rytířů dávných vzdychají jako ti pěvci, jenomže uliční prosou, tokají, neb jak ten kohout šlapou si v spuštěná křídla. 218
PATHOLOGIE DĚJEPISNÁ.
Má každý život dobu svého vzrůstu i květů, plodů – každý má své strasti, své hoře, nemoc, chvíli svého skonu – strom, zvíře, kámen, člověk, národové, i společenské útvary i státy. A zákony jsou, kterým podlehají ty všechny druhy životů zde v světě, i mimo svět – i ve vesmíru hvězdném i v říši myšlenek – a z nich je tento tím nejprvnějším. Historií kráčí nemocné státystáty, jako ulicemi jdou choří lidé. Nemoc, zjevná někdy a někdy utajená, dá se léčit a často marně, smrti znak je v očích i v barvě lící. Dutý dub se často za teplých jarních vánků zazelená i kvete ještě, ba i plody nese – leč prudká vichřice když v něj se opře, on zlomen klesá. Vrstvy společnosti, 219 když zobraceny byly pluhem dějin, jejž revolucí zveme, leží v slunci, pak onemocní: pohodou a teplem stonati začnou, rodí plevel, blíny i hníti začnou – čas, by pluh zas zasáh a vrstvy změnil. Nejsilnější státy svou nemoc mají – vědí o ni, cítí, leč zřídka správně léčí – proto hynou v dějinných bouřích jak ty duté duby. A z mrtvých organismů vzchází záhy zas nový život rozdílný i jiný a zas tak málo chápající sebe jak zničeného svého předchodníka. A žije, zkvete – až zas přijde nemoc a jistý skon. Tak celé dějiny jsou hřbitovem nekonečným, kudy chodí kol hrobů mrtvých ti, již zhynout mají, čtou z nápisů i průběh žití jejich i příčiny, jež přivedly je pod zem, leč nenaučí ničemu se z toho a nemohou též, neboť nelze změnit řád věčný o zániku všeho žití. Ten průběh cesty, jíž šli mrtví, vidí a neodvratně musí jíti po ní. 220
SKÁLA PETROVA.
Vždy nehybný a ničím nezměněný tes dávný trčí pyšně do příboje, ať vlny časů do boku mu bijí, ať země otřásá se. Místy kámen pod žárem slunce zvětrav, odloupne se a jako drobný štěrk se valí dolů, leč to je všecko. Je v něm cit? Je život? Trhliny dávné zarostly už mechem, kleč zakryla je. Život bují na něm; hmyz nesčíslný, hnízda ptáků skrývá, i květy efemerní na něm rostou a starý tes se hrdě chlubí jimi. Čas plyne mimo, oblaka jdou nad ním, on nezměněn se v pohyb všeho dívá, vším pohrdaje. Když proud doby mění se v bouřný příboj, když se větry zvednou a nesou v černých mračnech křivé blesky, a z příští chvíle hrůza padá na zem – tu k skále té se hrne, děsem hnáno, vše, co se bojí. Bludný racek z vody 221 i káně, ostříž z mračen sem se snesou i vrány z ornic, chocholouš i skřivan i hmyzy, planinou se toulající, a skála všem je záštitou i krytem. Je spokojena, že k ní utíkají, že její jsou a ona jim že dává cit bezpečnosti. – Hrůza z věcí příštích snad trvá ještě, ale chce se žíti, i žijí tedy. Obživu si najde na šedé skále každý podle svého: brouk rostlinku a muška medný kvítek, pták drobný brouka zas i mušku lapá a káně ptáčka uchvátí – tak vládne tu harmonie života a smrti. A věky míjí nad skalnatým tesem se svými strastmi, problémy a touhou, leč on své chmurné témě k výši zvedá jsa vším tím sotva dotčen víc, než stínem oblaků nad ním kamsi putujících. 222
JE PROSTOR BEZ MEZÍ.
Je prostor bez mezí, je nedozírný, v něm provádějí let svůj věčný, vírný hvězd miliony kolem sluncí svojích, a slunce ta jdou ve vířivých rojích kol jiných sluncí – nelze domysliti. A zrnko písku se tam kdesi řítí – to Země naše. Má svůj okruh malý, jak Věčna zákony jí přikázaly a tvory nese, okamžiků děti, pomysly, jichž lze sotva uviděti. Ty celý průběh žití na ní žijí, rodí se, rostou, milují se, bijí a zanikají. Vedou záznamy si, jež nazývají svými dějepisy, i vědy mají, pestrých uměn šperky, i věčnou slávu. Vteřin efemerky. I hloubají a hledají – zvlášť láká jich duše výlet kamsi nad oblaka, kde boha tuší, jenž prý vše to řídí, prý zajímá se o osudy lidí, 223 prý nesmrtnou je duší obdařuje, prý ten prach země trestá, odměňuje – a proto touži nálevníček lidský mít k němu vztah a žít s ním harmonicky. Leč hledal marně. Za to církve daly mu surogátek málo dokonalý, jenž řemeslem se vydatným stal – pro ně, a žije živnostenském po zákoně. Však vyšším mozkům nijak nedostačí. Ty hledají a za problémy kráčí, vztah ku pomyslu boha chtějí míti a takto ve věčnosti zakotviti. Ty efemerky vteřin, na té zemi, jež zrnko písku mezi světy všemi, prostorem bezmezným a nedozírným s hvězd milionů kolotáním vírným se sluncí valných vířivými roji mžiknutí nese existence svojí. 224
TEMPO ŽIVOTA.
Kde jsou doby idylické s bezebouřným chodem svým! Prosté klidné žití lidské jelo vozem formanským! Teď vše pádí v divém shonu tramem, autem, rychlíkem, křídly šumných avionů, leviatanem – parníkem! Díly světa spjaty dráty, dálky mizí, zkrácen čas – hvězdy údivem jsou jaty: kdy že spoutají i nás? Nervy lidstva utrýzněné touží po odpočinku – marně! Neklid dál je žene neztratit ni chvilinku! Mrtví klesají – lze dáti pohřeb jim, hrob nákladný – 225 želet jich však, vzpomínati? Nelze, nelze, není kdy! Po spirále nekonečné dál se žene lidstvo – kam? v touze bolestné a věčné k jakým metám, končinám? A ta touha zdá se míti účel jenom jediný: stlačit celé lidské žití do jediné hodiny – Do hodiny, do vteřiny, na jediný letmý mžik! Blesk, jejž porodil mrak siný, mih se, zasvítil a znik! Utéct všemu – žití – světu – svému já – být vehnánu po kratičkém rušném letu v bezvědomou nirvanu. Snad se cítí v podvědomí katastrofa jakási, jíž se vesmíru řád zlomí, zem i hvězdy pohasí. 226 A to lidstvo žití bídu nese v temné naději odpočinku, ticha, klidu, rychlej k ní a rychleji. 227
JÁDRO PROBLÉMŮ.
A konec konců: jaké že je jádro v dnů našich shonu? Jaký smysl všeho? A jaký vývoj? Vrstvy orné půdy pluh přehazuje, spodní přijde vzhůruvzhůru, chce slunce mít, dešť živný z plné ruky a zrna z klínu rozsévače dostat, co vrstva vyžilá se vmete dolů na místo její. U mis plných, láhví si jedni libují a sytí břicha za zvuku hudby, při plápolu světel a vůni parfumů a ženských ňader – co druzí hladově k nim pozírají, mozolnou rukou hrozí, zrakem chtivým hod žití hltají a místa jejich vší vzteklou silou zaujmouti touží. A že je člověk tvorem rozumovým, tož argumenty rozumu se snaží ti jedni vysvětlit, že pokrokem to, 228 když k mísám bude zasednout jim možno, ti druzí že to v zájmu vlasti, státu, pořádku, pokoje a jiných zásad, když oni budou u těch stolů stále. Toť vůdčí motivy jsou obou sborů. Ty hrajou první housle tam i tady v průvodu klarinetů vřeskných satir a bombardonů věd a fleten veršů, cel žurnalistů, činel politiků a basy náboženství. Bubny z ulic v to chvilkou zahřmí, jimž se odpovídá od strany druhé často třeskem pušek. A děti plodí se, neb v zájmu státu a člověčenstva jest pud zachovat se – tam u hladových jaksi bez myšlenky, tam u těch stolů často boj se vede i proti řádu přírody; ty ženy svou leposť nerušenu míti chtějí, ty muže rušily by vůbec děti – tak splítají se těla v horkých vášních jen pro ty vášně. Umění jim sype na lože květy, novela i roman, 229 hry na divadlech, proudy vlažných tonů ty vřelé chvíle oslavují, sytí, i k potěše těch plně hodujících i děvušky a hochy připravují pro smysl žití. Život společnosti má osu svoji tuze jednoduchou a kratičkou. Vždyť od polu jde k polu, jež žaludkem a genitaliemi zde prostě slovou. 230
A SMYSL ŽIVOTA?
A smysl života? Má řeka smysl jiný, než vésti vory, poháněti mlýny, z měst odplavovat špínu, ulic smetí, továren odtok, houpat loďky dětí, být snílkům podíváním, pro malíře být modelem a zdrojem pro básníře metafor vděčných? – Ne, ta řeka plyne a věcí podružnou je všecko jiné, co náhodně se k proudům jejím víže – Hle, vítr vane – v obilí se hříže po klasech válí se, pak mračna honí, v komínech hvízdá, hlavy stromů kloní – ne proto, aby dusnou atmosferu očistil lidem, aby k podvečeru jim chladil čela, otáčel dle zvyku klátivá kola starých větrníků a houpal vrány v únorovém jasu – on vane, aby vál. Co během časů 231 mu za úkoly dávají a dají, je lhostejno. Hle, ohně plápolají a vaří jídla, zahánějí zimu, v továrnách slouží umu člověčímu a proměňují všechny hmotné tvary, ty pevné v tekutost a tuto v páry, i po železných pásech vlaky ženou i duší stávají se nezmoženou bizarním stvůrám z oceli a plátů; z děl blýskají a mění mapy států, před nimi vše je malé trpasličí, jsou životem, jenž všechno žití ničí – leč lhostejno je, jaký smysl dali jim lidé. Plají, aby plápolaly. A smysl žití? Peklo ani nebe, pozemské pocty, jimiž věnčí tebe, ortele hlupců, efemerní sláva, pochvala novin, čest, již lid ti vzdává, sklad cností, jež se do čítanek hodí, i vlastenectví, úroky jež plodí, i na pokroku lživém spolupráce i starost o budoucí generace i všecky mety, které vytyčují 232 nápady mudrců a jež zde slují, i ethika, i zbožnost, mravnost chlubná, jež mění se zde jako počas dubna – vše maska jen, jež tomu živobytí se dává zde... A přec to celé žití má jednu náplň, jeden smysl, metu: žít, prostě žít. A vůči lidem, světu jen jeden zákon: věren sobě být a před svědomím nemusil se rdít. 233
KONEC SVĚTA. I.
Tak dí a onak – plané povídání. Vím jiného cos: ironický Osud nastrojí něco, by si moh jak Pilat pak ruce umýt, ramenoma krčit: Jsou sami vinni, sami tak si chtěli... Svět začne býti malým lidstvu tomu. Vzdor válkám krvavým i nekrvavým mu bude malým. Také chladnout začne. A myšlenek a plánů dobrodruzi vykřiknou hlasně: K čemu máme hvězdy? Hle, Mars! Hle, Merkur! – Komise se sejde, a Yankeové dají miliony, a práce začne: sestrojí se dělo a náboj ohromný – to bude koule, svět pro sebe, v němž posádka se schová, – stát každý vojska spousty do ní pošle – a zasvětí se pro výboje hvězdné. Tak, jak to Jules Verne vybásnil nám kdysi, 234 a jak jsme čtli to v blahých dětských letech – je vidno, že i v příštích lidstvo časech ctít písemnictví v jistém smyslu bude – a dělo třeskne, koule fičet bude ve prostor hvězdný – – ale stará země, jak nováček, jenž prvně vystřelil si, se zapotácí na obvyklé dráze a vyklouzne z ní – a to bude konec. Neb bledý měsíc, strašidlo to hloupé, jenž civíval k ní statisíce nocí, teď uvidí, že opustila náhle svou spořádanou dráhu na elipse, a touhou hnán a tažen po zákonech i fysiky i lásky, k ní se pustí a vrazí do ní trochu nehorázně, že ještě víc ji postraší a zmate. A ona rozletí se do vesmíru a vrážet bude v světy v levo v pravo, nahoře, dole – dráhy jejich zruší a vztahy zničí – strašné hospodářství – až zbita, znavena a bez rozumu se vrhne k útočišti poslednímu, k matičce žhavé... Potom řekne Osud, 235 neb katastrofa bude přenesmírná v prostorech věčných, tisíc světů zhyne a na sta sluncí bude roztříštěno – pak řekne Osud: Takoví jsou lidé... Já nic... Já řadil pouze jako vždycky následky k příčinám... A tak to přišlo. II.
A bude úžasný to, hrozný let, jímž padne k Slunci vychladlý náš svět. – Pojď, dítě, zhřej se! Pověz, jak ti bylo, a jak tu chvilku na tobě se žilo? – – Matičko, hrozně! Dítěti věř svému, že rádo je, že už je konec všemu! Já měla Kungfutse a Buddhu, Krista, a na mém těle, matko, není místa, jež čisto bylo by. Lží všecko bylo. Sny, touhy nejkrasší, jež lidstvo snilo, ničili lidé. Jsem dnes krve plna, a vzduchu mého každičká ta vlna je prosáknuta stony utrpení a hymnou zla. Jsem plna zatracení a kleteb žití – – Zřela jsem to, dítě, a vídala tě trpět němě, skrytě – 236 leč to je život... Bylas pošetilá, že o něčem jsi jiném stále snila – jen to byl život... Pojď teď na mou hruď, – jen oheň čist je. Čista zase buď! – 237
* * *
Jen Věčnost byla, jež se Nic též zove, A Času nebylo a Prostoru ne, jen hluché prázdno. – Zasnila si Věčnost, jež Nic též slove, a sen stal se tělem. Čas okřídlený vznik a letěl, letěl, a Prostor objevil se, a v něm světy, jež, jakby uniknouti chtěly ohni v jich nitrech planoucímu, kroužit začly kol sebe, kolem jiných – dál a dále, jak žhoucí bolest hnala je. Dvě děti vysnila Věčnost, jež se Nic též zove: Smrt s Životem jí z lůna vyskočily a za ruce se vzavše putovaly dle příkazu své Máti. Ve spirále se Život začal rozvinovat, hýře ve formách měňavých a bujných, pestrých, tu k hvězdám vzpínaje se tvořil bohy, 238 tu pod zem zapadaje sklenul peklo. Atomky jeho, vírem vysílené, Smrt sbírala a kladla v hlínu země – leč on dal vznikat žhavým milováním zas jiným, novým – atomky ty žily způsoby svými: požíraly sebe v zápase o chléb, ženy, kusy půdy, o hroudu zlata – kupily se v obce a válčily. A kupily se v státy a válčily – tu o přeludy slávy, tu o čest, hranice a panování – o hlouposti, k nimž zřela máti Věčnost, jež Nic též slove, shovívavým zrakem, neb bojem musilo být jejich žití a lhostejno pak, oč se boj ten vede. A dráhy spirála se roztáčela vířivým proudem. Vědy svítily v něm jak pochodně, jež jedni, klesajíce, do rukou mladších věrně předávali, a jiskry modré, zelené i rudé v něm blýskaly – to plody uměn byly, jak dumní umělci je vypouštěli k potěše snivých duší. Život plynul – kam? sotva věděl, ač mu kněz i vědec 239 cíl vytyčoval, ač mu mudrcové svých zpytů výsledky před oči kladli. Dál valil se – ne k lepšímu či k výši – jen ku předu, jen dále – dále – dále – což bylo jediné, co jisto bylo. Svou cestu uběhlou zval dějinami, což značí slávy síň, soud, popraviště a Smrti zahradu – ta sestra jeho vše milosrdně sbírala a kladla v klín černé země. Tak se valil, valil a vzpínal se a klesal na své dráze, plál pochodněmi, pršky jisker metal – až přišla chvíle, kdy se skončiti měl sen matky Věčnosti, jež Nic též slove, sen kratičký, jak zamžiknutí očí. Žár vnitřní vybuch z niter všech těch světů a ztrávil je ve strašném autodafé na bílý popel. Života let stanul jak avion, když zasažen je bleskem a rázem pak se zřítil se své dráhy v pýr proměněný, k té, jež vysnila jej, jež Věčnost je a také Nic se zove. Smrt padla s ním, neb byla sourozenkou 240 s ním bytím spjatou – v tmu se rozplynula, Čas, Prostor přestaly. A bylo hlucho a prázdno. Věčnost jenom zase byla, jež Nic též slove. – 241
POSLEDNÍ KOSMICKÁ PÍSEŇ.
Světy krouží po svých drahách od pravěku do věkůvěků, jak je vedou slunce bílá, matky jejich, v daleku. Ve prostoru bezhraničném v zamodralém etheru čeká Věčnost. Jednou hrobka pro tu rušnost veškeru. Kde je země? Byla vůbec? Její život, sláva, pych? Nikdo jí tu nepohřeší, sudba všech to zemřelých. Boje, vítězství i muka – bez sledu odvanuty, myšlenky i velká jmena – navždy zapomenuty. 242 Naše verše, naše láska, naše trýzně, radost, žal – Hlucho. Jenom světy šumí na svých drahách dál a dál. 243 OBSAH:
1914–1918. Kain9 Válka10 Maršal Joffre13 Rhapsodie15 V podsvětí 191519 Pius X.21 Nad mapou22 Vídeň v osmém měsíci války23 Hra světel a stínů25 Moltke a Hindenburg37 Dějiny38 Z východní Haliče r. 191539 Estetika války40 Bulhaři41 Verdun42 Rule Britannia!44 Kůň45 Žena vojákova45 Červnový den50 Dva vrchy53 Episodka57 Říjnové ráno60 Pokračuje se61 Válečné sny63 Stáří Franze Josepha65
[245] Pěkné zpořízen jsi69 Maršál Pétain73 Austria75 Maršal Foch77 Až přijde mír79 Listopad 191880 Na okraj dní81
NAŠE INTERMEZO. Tré měst83 Exoriare86 Svoboda87 30090 Traktát o nenávisti91 Requiem92 Neznámý vojín95 T. G. Masarykovi97 General Maurice Pellé99 Příštími věky101
PŘED NAŠIMI ZRAKY. Po válce105 Georges Clemenceau107 Kaiser Carl I.109 Wilhelm II. l R.111 General Gouraud116 Co teď?119 Bělehrad122 Polsce123 Španělsko125 In margine126
[246] Rus128 Vzpomínka134 Helvetia137 Evropa a Amerika138 Koně139 Jediná pevná pravda140 Člověk optimista141 V avionu143 Člověk pesimista148 Lenin – Uljanov150 Ten kříž152 Vídeň153 Naučný slovník158
SOUMRAK BURŽOASIE. Býk163 Manželství165 Cynik166 Dobročinný ples169 Morálka171 Sloup společnosti173 Eine anständige Frau175 Traktát o ctnostech179 Kus ženské otázky182 „Nesmrtelnost"185 Jarní osev187 Konec románku189 Výsek života191 Upozornění193 V crému společnosti198 Náhrobní nápis buržoasie198
[247] 1926– .... Jindřichu Vodákovi203 Žena205 Legenda207 V soumraku bohů210 Óda pohanská213 Věčná melodie217 Pathologie dějepisná219 Skála Petrova221 Je prostor bez mezí223 Tempo života225 Jádro problémů228 A smysl života231 Konec světa234 * * *238 Poslední kosmická píseň241
E: tb; 2004 [248]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šolc, Karel; Šimáček, František; Grafické závody Neuber, Pour a spol.
(Nakladatelství Šolc a Šimáček, společnost s r. o. v Praze. Tiskem Grafických závodů Neuber, Pour a spol., Plzeň Solní ul.)

Místo: Praha

Vydání: 2.

Počet stran: 248

Věnování: Engliš, Karel
(Drahému příteli prof. Dr. K. Englišovi.)

Autor motta: Goethe, Johann Wolfgang
(Goethe: Egmont)

Motto: Goethe, Johann Wolfgang
(Goethe: Egmont)