ŽENA VOJÁKOVA.

Josef Svatopluk Machar

ŽENA VOJÁKOVA.
V kavárně žhavo. K vedlejšímu stolu se přihrnula rozjařená četa hlučících lidí. Už je po půlnoci, a černá káva bude epilogem scén veselých, jež improvisovali ti lidé při víně kdes v kabaretu. A ženy mají rozpálené tváře, vlas uvolněný, blýskající oči, a muži, zmožení už pitím, kouřem, sil napětím jen tak tak napodobí veselí divokého smích a gesta. Ta jedna černá bakchantka je zvláště v rozmaru bujném, pohledy i slovy burcuje sežloutlé a zmdlelé samce i po ženách se rozhlíží a zkoumá, zda která z nich jí vyrovná se ještě. – My polovdovy – naši muži v poli – – – dost peněz – žijme, dokud žíti můžem, – proč nevyvádět – kdo ví kde a jak si muž oslazuje svoje polovdovství – – – 48 – jsem jeptiškou snad? Může přijít nemoc, a máme po všem – – – oči jí jen hoří a přitemnělé líce broskví planou a zoubky vykukují z rudých retů, jak hledaly by, kam se vpít a zatknout. Já zatím čtu zde zprávy z mrazných Karpat, o tuhých strázních, metelicích, srážkách, a vidím vojáka, jak s puškou šplhá se po úbočí, po němž koule prší, a na svou ženu myslí v dálné Vídni, na černou žhavou krasavici svoji – – – a neví, Život že řve po životě, že předjarní noc vlevá v nervy touhy, že tělo ženské hladoví a smyslem jejího žití muž je, ne muž-voják, jenž po Karpatech do vrchu se škrábe, muž vůbec, muž, jenž chtivě po ní sáhne, kus pomíjejitelné krásy urve, kus Věčnosti dá cítit její duši, té duši bědné, povrchní a mělké, v níž za bílého dne ve všedním žití prázdnota pláče, chví se nejistota a straší pocit studeného zmaru. 49

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Básnické dílo J. S. Machara):