KONEC SVĚTA.

Josef Svatopluk Machar

KONEC SVĚTA. I.
Tak dí a onak – plané povídání. Vím jiného cos: ironický Osud nastrojí něco, by si moh jak Pilat pak ruce umýt, ramenoma krčit: Jsou sami vinni, sami tak si chtěli... Svět začne býti malým lidstvu tomu. Vzdor válkám krvavým i nekrvavým mu bude malým. Také chladnout začne. A myšlenek a plánů dobrodruzi vykřiknou hlasně: K čemu máme hvězdy? Hle, Mars! Hle, Merkur! – Komise se sejde, a Yankeové dají miliony, a práce začne: sestrojí se dělo a náboj ohromný – to bude koule, svět pro sebe, v němž posádka se schová, – stát každý vojska spousty do ní pošle – a zasvětí se pro výboje hvězdné. Tak, jak to Jules Verne vybásnil nám kdysi, 234 a jak jsme čtli to v blahých dětských letech – je vidno, že i v příštích lidstvo časech ctít písemnictví v jistém smyslu bude – a dělo třeskne, koule fičet bude ve prostor hvězdný – – ale stará země, jak nováček, jenž prvně vystřelil si, se zapotácí na obvyklé dráze a vyklouzne z ní – a to bude konec. Neb bledý měsíc, strašidlo to hloupé, jenž civíval k ní statisíce nocí, teď uvidí, že opustila náhle svou spořádanou dráhu na elipse, a touhou hnán a tažen po zákonech i fysiky i lásky, k ní se pustí a vrazí do ní trochu nehorázně, že ještě víc ji postraší a zmate. A ona rozletí se do vesmíru a vrážet bude v světy v levo v pravo, nahoře, dole – dráhy jejich zruší a vztahy zničí – strašné hospodářství – až zbita, znavena a bez rozumu se vrhne k útočišti poslednímu, k matičce žhavé... Potom řekne Osud, 235 neb katastrofa bude přenesmírná v prostorech věčných, tisíc světů zhyne a na sta sluncí bude roztříštěno – pak řekne Osud: Takoví jsou lidé... Já nic... Já řadil pouze jako vždycky následky k příčinám... A tak to přišlo. II.
A bude úžasný to, hrozný let, jímž padne k Slunci vychladlý náš svět. – Pojď, dítě, zhřej se! Pověz, jak ti bylo, a jak tu chvilku na tobě se žilo? – – Matičko, hrozně! Dítěti věř svému, že rádo je, že už je konec všemu! Já měla Kungfutse a Buddhu, Krista, a na mém těle, matko, není místa, jež čisto bylo by. Lží všecko bylo. Sny, touhy nejkrasší, jež lidstvo snilo, ničili lidé. Jsem dnes krve plna, a vzduchu mého každičká ta vlna je prosáknuta stony utrpení a hymnou zla. Jsem plna zatracení a kleteb žití – – Zřela jsem to, dítě, a vídala tě trpět němě, skrytě – 236 leč to je život... Bylas pošetilá, že o něčem jsi jiném stále snila – jen to byl život... Pojď teď na mou hruď, – jen oheň čist je. Čista zase buď! – 237

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Básnické dílo J. S. Machara):