RUS.

Josef Svatopluk Machar

RUS. I.
Až srdce stiskne to, když vzpomíná si na všeliké ty Pavly Petroviče, na Věročky, na Anny Andrejevny, – a jak ti milí dál se jmenovali. Šum jejich hovorů zní ještě v hlavě, tys svědkem býval jejich milování, nes s nimi jejich bezejmenná hoře – a kde jsou všichni? Neměls bližších duší v své dráze žití nad ty drahé zjevy, ne dražších přátel – kde jsou oni nyní? Ach, srdce se ti sevře při otázce.... Den soudu přišel. Zváženi jsou všichni a našlo se, že žíti neuměli. A byli vyvražděni jako trubci na sklonku leta. Nebo zdařilo se jim přes hranice přenést holé žití a nyní hosty u stolů jsou cizích a zírajíce teskně k domovině 128 zas debatují, proč že noc je nocí a den proč dnem – a čekají, že zázrak snad s nebes spadne, otčinu jim vrátí a dá jim žíti po způsobu starém. A člověk ví, jak zas by dokázali, že žíti neumějí, že dny soudu kol hlav jim přeletěly jako vítr, jenž zašuměl a bez následků přešel. OhOh, hořce vzpomíná se na ně všechny a pro bolest dnes nelze číst ty knihy, jež vypráví o bězích jejich žití, romancích srdcí, nadějích a touhách – neb milí byli nám ti Oblomovci, Levini, Myškini a Rudinové, a jak se zovou. My tak milovali ty snivé dívky, odhodlané ženy, hrdinky bez činů a bez úspěchů – soud krvavý pad na ně neúprosně a shlazeni jsou. Není Rusi naší. II.
Pod knutou kozáků a v kriminálech, ve stínu šibenic a na Sibíři 129 myšlenka rostla o životě novém a sytila se chybami a bludy, odkazy otců, zločiny a hříchy těch, již se mocnými zvou světa toho. Kolikrát způsobem svým zabušila na stoly hodovní jim. Kolikráte své Mene tekel psala na tapety jich zlatem blýskajících velkých sálů! Kolikrát zvonů hlasy burcovaly, z podzemí hřmíce, svědomí i duše! A všecko marně. Hluší neslyšeli a žilo se, jak nebylo by smrti, a hřešilo, jak nebylo by konců. A zatím sny o novém žití rychle se tělem stávaly, a tělo rostlo a čekalo dne neúprosných soudů. III.
Jak řek jsem jinde: strůjci sudby svojí jsme v jistém smyslu. Dáme předpoklady, a Osud, věčný dohlížitel, srovná a přeřadí k nim následky. 130 Jen takto své sudby strůjci národy jsou, říše i společnost i člověk. IV.
Do palácůpaláců, do starých domů, na venkovské ďáče teď noví lidé vnesli zkrvavené evangelium nastalého žití. A nové ženy lehají si v lůžka těch Taťan, Irin, Nataší a Sonjí. Kde pyšný trůn stál samovládných carů, tam stolici si postavil teď člověk s kalmyckým zrakem v žlutém obličeji. Na místa generálů, činovníků nastoupli bosáci a filosofi z cest, krčem, Sibíře a kriminálů. Za svaté Anny, Jiří, Vladimíry zavedli pěticípou hvězdu. Pro prapory zvolena barva rudá. Pro tituly na místě Excellencí – továryši. Co dole bylo, nahoře se octlo. A soudili. Vztek v ortele se vléval a hoře staleté se vybouřilo krvavou pěnou. Běsi hřměli Rusí a poráželi pšenici i koukol, 131 i zlé i dobré – nebylo tu chuti a času snad, brát síta na tříbení. Rus čpěla krví. Řítící se řády Evropu celou naplnily hrůzou – i začla rychle prohlížet své domy a nacházela trhliny-li v stěnách a shnilé trámy v krovech, pod parketou pak houbu místy, zvala odborníky a do správek se dala. V.
Rusi, Rusi, co nyní? Kam teď? Co má přijít potom? Dva sny jsme znali, který vyplní se? Rus, Dostojevského sen, byla hrdá a mocná panovnice. Její jmeno svět vyslovoval uctivě a s bázní. Kříž její pravoslavný lesk se pyšně na báni svaté Sofie, jak tužbou už dávno práchnivících srdcí bylo, Rus svatá dala světu mír a pokoj a lidství lidem, svobodu všem duším. A jak ji Tolstoj vysnil – je tak možna? Že není vlasti, není vlády, státu a cara není, není činovníků, kanonů není, neboť není vojska, 132 a není soudců, neboť není soudů, bůh z rukou popských vrácen na nebesa a v lidské duše. Duše ty jsou volny, neb setřeny s map barvy, které chtěly hranice tvořit dětem pánaboha – – – A oba sny se sváří, bijí, škrtí a oba ženou sebe v spáry SmrtiSmrti, boj úžasný a strašné zápolení! Slovanská sfinga ve strnulé křeči zří v neznámo – sta Oidipů ji léčí – a nezná sama svého rozluštění. A nám se v dáli hrdlo hořem svírá, zrak zapálený k tobě, Rusi, zírá, a srdce bolí – jediná ty v světě, my srdcem viděli a vidíme tě. 133

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Básnické dílo J. S. Machara):