LEGENDA.

LEGENDA.
Stál Atlas nohou opřen o bok skal a kouli světa držel na ramenou. A bylo klidno. Potok spěchal k řece a řeka k moři. Bozi snášeli se k lidem a lidé vystoupali v síně bohů a pili nektar jejich. Jedné chvíle muž jeden přišel tiše k Atlantovi, byl zkrvaven a dlaně rukou jeho i nohy jeho byly probodeny. Byl z Galileje. – Bratře můj – řek jemu – slož nesmírnou tu tíhu s beder svojich, ji marně držíš, sama unese se. – Zřel s nedůvěrou Atlas k muži tomu, ten však jen hlavou kynul, ruce pozdvih a pomáhal – i sesmekla se koule tohoto světa s beder Atlantových a zavířivši vzduchem odletěla do šíré dálky... 207 Zasmušil se Atlas: – Viz, muži cizí, země letí, pravda, však kde je síla, která bude bdíti, by na té dráze nenastal jí úraz? – – Já odlehčení ždal pro bedra tvoje, – řek Galilejský. – A co svět si počne? Hleď, bez kázně jak letí, jak se točí! Vše zmete se tam! Pořádek jsi zrušil určený bohy! – – Není více bohů! – děl člověk cizí. – Jakže, bohů není? – – Zhynuli všichni. – – Třikrát neblahý ty, proč vzals tu zemi pevné ruce mojí? Viz, letí, letí, rozrážejíc běsně stříbrné mráčky, spěje kamsi v dálku, kde věčné tmy jsou – pročs ji vzal s mých beder, když stálosti sám dáti jsi jí nemoh? Tam klesá v náruč tmám, a ty jsou věčné, když bozi mrtvi, měl jsi nechat stálost té zemi aspoň, cizí bledý muži! – 208 Už neměl odpovědi Galilejský. Stál chvíli, zíral do té tmavé dálky, jež zavřela se za pádící zemí – a odešel pak s hlavou nakloněnou. 209