Dva vrchy.

Dva vrchy.
Hořela noc ve hvězd šperku, Kahlenberg zře do kraje, zahovoří k Bisambergu přes černou pláň Dunaje: Hej ty starý! Ticho jesti, nechce se mi nějak spát – máš ty jakés nové zvěsti od Bezkyd a od Karpat? Lysou hlavou nehnuv ani mlčí starý Bisamberg. Znova nutě k povídání zahovořil Kahlenberg: 53 Povídá se, velké slávy dostalo se Karpatám – máš ty o tom jaké zprávy? Sousedíš jim skoro tam! – Sláva, sláva! Ondy vrány chválily si letíce, že tam z té i oné strany mrtvol leží tisíce – mrzutě skrz zuby bruče odpovídá Bisamberg. Ale hned se toho ruče chápe dále Kahlenberg: Co pak mohou také zažít takovéhle Karpaty? Dá se to s tím nějak zvážit, co jsem zažil já a ty? Ty ses totiž tenkrát díval, jak s mých boků v nadšení křesťanských vojsk duněl příval na turecké ležení, 54 jak pak zbitý pohan chvatem do svých dálných Turek táh, v paměti to psáno zlatem, v dějinách i čítankách – – Starý, ani slova více, dost těch řečí rouhavých! Dneska stojí půlměsíce vedle orlů dvojhlavých! Dobré lidstvo sklene mosty přes propasti dějin svých, čehož chápat nemůž prostý mozek vrchů zvětralých – Kahlenberg si hlavou kývne hluboce se zamysle: Divné věci, tuze divné, přišly na nás časy zlé. Bisamberg už beze zmínky poslouchá, jak vzdychá děd – má on také upomínky, moh by také vyprávět... 55 Sto a málo roků tomu, u pat jeho na šíji vstoupil v děl a pušek hromu Francouz bledé Austrii, na něm pak stál Napoleon, v šedých očích žádný vzruch, vítěz v slavném zápole on, osud říší, bitev bůh – Kde i tohle? Sláva světa čím je věků v pohledu? Plevel s novým jarem zkvetá – ta však pryč je, bez sledu... Mlčí, v lehkou mhu se halí, hvězdy hoří nad hlavou, Dunaj tichým šumem valí proud svůj v dálku modravou. 56