VÍDEŇ V OSMÉM MĚSÍCI VÁLKY.
I. Ringstrasse.
Vše jako jindy: koncert, kabarety,
divadla, obecenstvo na Ringstrasse;
románky splítají se; první květy
a dětské kočárky jsou v parcích zase.
A válka? Válka! Dost se o ní píše,
leč k tomu všemu nikde víry není –
vtip, anekdota odbyde to spíše.
A to je všecko. Celé zápolení
už zájmu nemá. Dávno sevšedněli
mrzáci, plížící se po ulicích,
a nedotknut je večer náklad celý
žurnálů s bubny vojů vítězících.
Nic. Páry očí líně v době této
se potkávají časujíce stále:
Eh, válka – nudí mě to, nudí tě to
a nudí nás to... A tak dál a dále.
23
II. Předměstí.
Kde nadšení to z minulého roku?
Kde bojovný žár srpnových je dní?
Marš Radetzkého na rtech, oheň v oku,
prapory ve vikýřích zánovní?
Předměstím chodím. Širé ulice ty
jsou šeré, vlhké. Světlo slunce sem
si nejde lehnout, jen jak rychloletý
se kmitne motýl sotva zábleskem.
A jako stíny jdou tu žluté ženy
a hledí v dál, zkad vidí letět hlad,
a děti smutny jsou a zamyšleny
a neběhají, nechce se jim hrát.
Muž v uniformě kráčí zvolna, dumá,
zrak upřen k zemi, hlavu schýlenou,
jde jako zvíře, které předtuchu má,
že zítra už je k jatkám poženou.
24
HRA SVĚTEL A STÍNŮ.
1.
Konec dne.
Tichý večer.
Stříbrná oblaka zhnědla a zastavila svou plavbu. Nebe potemnělo. Po zahradě křičí kosové výstražnými skřeky, zahlídli patrně zas tu pruhovanou kočku. Proud vody šumě bije do keřů a trávy, domovnice zalévá a hovoří při tom s kuchařkou z prvního poschodí. Má muže na vojně a stěžuje si, že už měsíc nedostala známky života od něho, kuchařka soucitně jí odpovídá: „Jo jo, to je tak“.
Po silnici běží kluk a ohlašuje zvláštní vydání novin s velkými vítězstvími v Haliči, z vedlejšího domu volá někdo: Počkej! Sem!
Ozval se klavír. O du mein Oesterreich! Ženská ruka, která vytlouká z nástroje Tyrtaiovy tony. Teď pochod prince Eugena. A zase tak nehorázně. Teď marš Radetzkého...
25
Před rokem hrávala Schubertovo Zastaveníčko a Schumannovu Loreley.
Vyskakují světla jakoby se otvíraly žluté oči. Lampář rozsvěcuje lucerny. Den dokonal.
2.
Věčnost.
– Víte, co je Věčnost? Takový okamžik:
Zavrčí nad hlavou šrapnel – třeskne v zem – do vzduchu vyletí dělo, lafeta, lidé, hlína, kámen – všechno v chumáči – vy cítíte, že někdo vší silou do vás vrazil – ale najednou je ticho – a vy si uvědomíte, že ani poraněn nejste. A honem řekněte něco, co má být vtipem a svědčit o kuráži vaší –
A zatím vás takový okamžik vyzpovídá z celého života. A jako v pohádce: vejdete do něho s dvacíti roky – vyjdete se šedesáti – –
vykládal v tramwayi vojáček – dělostřelec. Mladý hoch. Snad skutečně málo přes dvacet. Ale v očích měl vážnou hloubku dlouhého žití, na čele stín přeletlého mnohého času, na líce jakoby mu byl nadýchal listopad svůj našedlý smutek.
26
3.
Co je jisto.
Ať to všecko dopadne jakkoliv – a doufejme a věřme, že dobře – já myslím na děti, narozené v těchto časech. Eh, žádná metafysika, nezbude jim v dušičkách ohlas děl, odlesk krve – ale půjdou do školy, a ta jejich dnes nebesky modrá a pohádkově tmavá očka ponoří do knih, do učebnic země- a dějepisných, jež naše doba obohacuje o spousty a spousty jmen. A budou se musit učit a pamatovat si houfy míst v Belgii, Francii, Ruském Polsku, Srbsku, Turecku, Haliči, Italii a jmena arcivévodů, maršalů a generálů, Friedrich, Eugen, Hindenburg, Emmich, Auffenberg, Falkenhayn, Enver paša, Joffre, Kitchener, RadkoRadko, Dimitrijev, Putnik, Mackensen, Conrad von Hötzendorf, French, Dankl, Pflanzer-Baltin, Linsingen, Cadorna – a všecka ostatní, na něž nejblíže příští dny položí zvláštní důraz – vidím ta upocená čelíčka, ty rty, lapající andělíčky, ta ouška napjatá, zda ze zadu přiletí šeptmo napovězená spasná slabika – –
Nikdo nemyslí na ty bědné trpitele příští, Evropa válčí dál a dál, jen já, jenž kráčím parkem a dívám se do kočárků po očích jejich, vím, co jednou vytrpí a lituji jich už dneska.
27
4.
Klid.
Nic tak neuklidňuje v těchto neklidných časech, jejichž obzory jsou tajemně zataženy, jako listování ve všeobecných dějinách. Vzrůsty a pády říší a národů, bezpočetné války všech proti všem, vzniky a zániky vedoucích myšlenek, osudy jednotlivců, změny na mapách – a všecko to jakoby bylo vždy a stále řízeno velkou nesmrtelnou antickou Nemesí – –
Člověk listuje, listuje a najednou je mu, že je dalek všech těch dějů, že přehlíží vše a stojí kdesi vysoko nade vším, kde mu zjevna nutnost i všeho minulého a z ní i přítomného. Minulost mu dá klíč k záhadám časů našich a zbystří mu zrak, že pronikne i tajemné zatažené obrysy budoucna.
A klid z těch všech věcí srovnaných a spořádaných padne mu v duši. Klid jasný, jaký dává ještě jen věda matematická. Arci, že zapomene při tom i míry časové... v těch končinách platí život lidský jako mžik a století jako den jediný.
5.
Čísla.
Jakými ciframi rozhodovaly se osudy států kdysi a jakými dnes! Ty hrstky Řeků a Římanů,
28
boje ve středověku, válka třicetiletá, války Friedricha II., Revoluce, Napoleonovy – jaká směšná čísla proti těm milionovým armádám dnů našich!
Lidstvo pokračuje, rozhodně pokračuje. Ale výsledek bude stejný: zničení jedněch druhými, potom mír a v něm nové ještě úsilovnější zbrojení – –
a laudator temporis acti pokyvuje hlavou a míní: ba, ty staré časy, ty staré dobré časy! šlo to v každém ohledu v malých rozměrech, ale šlo to taky.
6.
Dny.
Nikdy neodnášely dny do Věčnosti tolik příšerných dějů, tolik krve, mrtvol, hrůzy a běd – a vzdor tomu nákladu neubíhaly nikdy tak rychle jako času tohoto. Den je mžik, týden chvilinka, měsíc okamžení – Kain nemohl prchat hbitěji z místa, kde chladlo tělo Abelovo.
Ale rozšafný občan odkládaje denně svůj ranní žurnál, vzdychá netrpělivě: Jak to jde pomalu! Jak se to všecko vleče! Eh! –
Nikdy nepracovaly Dějiny rychleji, než za času tohoto. Procesy, řadu věků nevyřízené, mají být dosouzeny, díla staletí rozmetána a zbudo-
29
vána jiná, historická epocha má být zavřena a nová začata.
Proto ten spěch dní, proto ten náklad, jejž vlekou!
7.
Otázka.
Vrátí se zase čas těch nyní rozehnaných světoobčanů?
Vzpamatují se k životu zase ti, kteří se zvali „dobrými Evropany“ a kteří se domnívali, že nesou náboženství budoucnosti v duších svojich? Přijde jednou zas nazpět to, co jsme znali kdysi a co je dnes „byvšími pojmy“ – Kultura, Civilisace, Lidství? Vrátí se? Vzpamatují se? Přijdou zase zpět ? Člověku se chce věřit, že ano.
Ale jak dlouho potom zůstanou, jak dlouho potrvají – těžko říci. Neboť nevíme, kdy přijde zas válka příští.
8.
Jaro.
Dlouho váhalo, má-li vtrhnout s barvami naděje a pestrými praporečky svými na zkrvavenou zem. Rozmýšlelo se, počítalo...
30
A vtrhlo. S takovou silou, tak bujaře a radostně, jak už mnoho let před tím ne. Rozlilo zeleň, květy, ptačí písně, blesky slunce a žár. Načež na bojištích nastal čilejší život. Útoky – protiútoky, letci vznesli se s bombami do výše, na moři se začalo pracovat čileji – jak na vodě, tak pod vodou.
Jaro zdvojnásobilo své úsilí. Rtuť v teploměru vyhání na 25° R ve stínu.
Jakoby chtělo mít přec jen poslední slovo to letošní jaro.
9.
V nemocnici.
Transport raněných. Sestry je svlekají, píší jmena, šarže, pluky, setniny. Jeden je v bezvědomí. Z přivřených řas svítí proužek bělma jeho v sloup obrácených očí. Nemá obvyklé cedulky s jmenem, nemá ničeho v kapsách, mluvit nemůže. Voják – syn člověka.
Leží bez hnutí den a noc. K ránu rozevře široce oči – má v nich ustrašení a úzkost – rozevře je na mžik – potom se oči ty zavrtí a ztrnou. Sestra mu položí na prsa kytici růží a dá se do pláče.
31
– Ale sestro, sestro – míní přicházející primář – co ty slzy? Kolik vojáků jste viděla už umírat! Ostatně: Kdo je to? –
– Člověk bez jmena. Nic – vzlykla sestra.
10.
A zdá se – – –
A zdá se, že takové zápolení občas všech proti všem je osudovou nutností, čili – se stanoviska theistů – že leží v plánu Prozřetelnosti. A že takové proorání, zpřeházení a zmrvení té materie, jež se zove lidstvem, jsou nutny, protože se dostavují pravidelně, jednou za století. Podívejme;
V století XV. – války husitské,
»» XVI. – války reformační a turecké,
» » XVII. – válka třicetiletá,
» » XVIII. – válka o dědictví španělské,
a že století tomu bylo ještě jaksi jednoho zorání potřebí, dostavily se na sklonku jeho války Friedricha II. a francouzská Revoluce. Ale potom nastal pořádek: veliké zápasy ty ustálily se časově pravidelně na prvé čtvrtině století a tak se dostavilo;
32
století XIX. – s válkami napoleonskými
století XX. – s válkou dnů našich.
Snad uvědomit si nutnost něčeho, značí nést to lehčeji a odevzdaněji – –
11.
Improvisováno v kavárně,
když jsem byl prolistoval veškeré obrázkové
a humoristické listy z týdne tohoto.
(7. února 1915.)
Poskakovaly vrány mladé
za humny polem; Život psí!
Červíčka nikde! Bída všade!
Hnus žít u lakotných těch vsí!
Tu přižene se kavka z dáli
a poděsí je na novo:
Ach, dcery vzduchu! Zlo se valí!
Jde oheň na nás! Olovo!
Jde člověk, vrah všech tvorů plachých!
Je lidí těch jak zlostných včel! –
Ztrnulé vrány vzdychnou: Achich!
Ach, člověk – zlý je nepřítel! –
33
Stoletý havran tohle slyší,
jenž mlsně zří k nim z povzdálí,
má zkušenosti, rozhled vyšší,
je žitím procestovalý.
Vy nemoudré! Vy slepé panny!
Jak mýlíte se velice!
Je pravda vůbec: naše vrány
jsou pitomy jak slepice!
Vždyť člověk, ano člověk právě
je tvorem veskrz humánním
a přímo – vyznám k jeho slávě –
je dobrodincem havraním!
Je pravda, časem nebezpečný
nám bývá v tiši samoty –
leč dobrodinec, moje slečny,
mít může jisté maroty!
Však teď ten oheň, olova ta,
ty shluky jejich v rovinu –
dobroty míra vrchovatá
nám, nám to strojí hostinu!
Tu koně leží, znám to, dámy,
krev ssedlá, hod to poctivý
i opatří nás zákuskami,
když maso se už protiví!
34
A neušetří sama sebe
a tak jich kupy leží tam –
no, dobrodinec, ví to nebe,
jak pánbů větších nedal nám!
Leč zbytečně vám žvaním! Věruť
nač čekáme tu? Čas je zlý!
Teď za mnou, prosím! – Roztáh peruť,
a všichni v půlnoc odletli.
12.
Křižácké války.
Kolik set roků? Zemi zaslíbenou,
zem Krista vyrvat pěsti nevěřících.
A tisíce a tisíce se ženou
a mrou pod sluncem bíle sálajícím.
(Snad do dnes leží v písku bílé kostry,
ostruha zrezavělá, špička meče.)
Ach, zápal vychlad, vládne rozum ostrý,
proud časů leccos do Věčnosti vleče...
Vojsk křesťanských dnes tisíce jdou v dáli
a nesou smrt zas na ty žluté pláně...
Jdou, aby zaslíbenou zem zas vzali,
zem Krista vyrvat chtějí z cizí dlaně.
35
Jsou smlouvy... Vojenská pak čest a pýchapýcha.
Přítelem Turek... Palestýna – jeho...
A ďáblům všem se třesou smíchem břicha
z grotesky dějin, z vtipu pekelného.....pekelného...
36