V CRÈMU SPOLEČNOSTI.

V CRÈMU SPOLEČNOSTI.
Z počestných harémů jen jen je vypustili, už na lovy se chystají: ty oči hladové roj opojných střel střílí a těla vůní opájí. A výstrah morálních ty známky, jež jste kdysi jim ku postrachu vztýčili – jsou směšní strašáci, z nichž posměch dělají si jak vrabci z hadrů v obilí. Jde za obětí svou ta duše jejich chtivá v bál, diner, five-o-clock, jich úbor lovecký, vše odkrývá, co skrývá i výboj hlásá zrak i krok. A chvátí výdechem i slovem prostřed tance a oběť – ráda se jim vzdá, co doma dítě jich, svěřené guvernantce, se po mamince teskně ptá. I to se přihází, že loveny jsou samy – tu rády nesou oběti, 196 ať bílou silnicí, ať jenom pěšinkami, jen když k cíli doletí. Jen když je naposled a vždycky konec jeden, to rozjásané halali a v průběh šedých dnů se vsadí chvilka-eden a smysly horkem zahalí. Plod věd a kultury jim dává pomoc cennou: háv duchaplné floskule pro nahý smyslů hlad, pro vášeň obnaženou, pro líc morálky ztrnulé. – A to je Nemesis, kdy strašným písmem píše své mene, tekel, ufarsin pro lidskou společnost, pro k pádu zralé říše, pro vše, co klesne tíhou vin: z počestných harémů ty ženy vypuštěné se dostavují s hladem svým – tak roje komárů šíleně rozvířené se honí v slunci podzimním. 197