„NESMRTELNOST“.

„NESMRTELNOST“.
Básníku dneška, myslíš na vavříny, jež na tvém jmeně pro vždy ležet budou, až kosti tvoje skryje vrstva hlíny, a národu že knihy tvoje zbudou? Tak Ovid snil, tak Horatius kdysi, tak Byron, Puškin, Mickiewicz a jiní, Vrchlický u nás (sám též, bláhový, si já troufal tak – no, nevěřím už nyní). Je dosti už, že octne se tvé jmeno v čítankách, v literární historii, to ono bude suše pochváleno – leč žíti budou jenom ti, kdož žijí. Jak mrtvý brouk ve sbírce přišpendlený, jak suchý květ se do herbáře klade, jak krystal v školní skříni uložený – toť bude význam tvůj pro duše mladé. Žít budou pouze ti, kdož právě žijí. Kdož sešli s očí, ti se z duše ztrácí, 185 čas proudí dál, má svoji poesii a k těm, jež minul, už se nenavrací. Snad samotář jen, podivín, jenž skrytě v snech zavřen svojich žije všeho stranou, s gourmanda zvláštní chutí najde si tě a staneš se mu četbou milovanou – – tak zahloubával se kdys do Vergila mnich středověký, v cele osamělý, a nevěděl, čím vřava lidstva žila, neb Ihostejen mu svět byl tehdy celý. 186