STÁŘÍ FRANZE JOSEPHA.

STÁŘÍ FRANZE JOSEPHA.
Možno-li života běh znázorniti si geometricky – a možno je to, neb všechno tady, děje zemí, států, útvary umění i společnosti, myšlenek cesty, osudové dráhy – vždy geometrickou tu kostru mají, tak život lidský, který na počátku zdá se mít dosti na jediném bodu, pak rušně rozbíhá se širým světem, kruh opisuje. Když tu večer jeho, on k témuž bodu vrací se a hasne. A stáří – truchlým údělem být zdá se, dozvukem matným rozjásané písně, či sledním aktem, který tragedii strh k frašce nechutné – tak zdá se často. Leč stáří – pouze cenitelem je tu celého žití. Přichází a chví se, má kalné oči, třesavé má ruce – 65 a přece přesně najde vše, co duše si během letu světem přisvojila a neztrávila. Člověk v plné síle i duši strojí: instinkty zlé, pudy, zavírá kdesi v temném koutě jejím a posílá ji, kulturního tvora, s líčidlem v tváři, v rouše nejpěknějším v střed duší kulturních. A je-li zvláště nad jiné strojena a nalíčena – i dějinnou se osobností stává. Je ovšem kultura i, která prolne do koutku posledního lidskou duši a přetvořujíc, šlechticem ji činí – leč nevyznáš se. Byly jednou chvíle, kdy zdálo se, že mladý císař trhá ztrnulé formy staré etikety, a s hrůzou šeptali si strážci její, že Josef Druhý v něm se opět vrátil do šerých komnat habsburského sídla. A byly chvíle, kdy se z něho lila radostná tucha velikého žití národům ujařmeným. Byly chvíle, kdy zdálo se, že v těle sešlé říše krev svěží proudí, duše že se zvedla 66 z lenosti tupé k rušným velkým činům a vedena jsouc pevnou rukou jeho dospěje záhy slavně na výsluní. A byly chvíle, kdy se jevil lidem, co první kavalír své velké říše, vzor rytířů a gentleman. Stisk ruky a pohled jeho byly velkým darem a nemilost – tím nejstrašnějším trestem. A že zde byl houf hlasatelů čilých ať zaplacených nebo dobrovolných – pak všecko bylo přesně připraveno, by zjev ten vešel do dějinné slávy. Než – přijde nevlídné a chladné stáří a zkoumá bez milosti, svlekne duši a líčidlo jí seškrabe i pudr, zotvírá všechny kabinety její, a vystoupit dá instinktům a pudům. Pak hádankou se stává člověk jdoucí mátožným krokem k bodu, z něhož vyšel: je potměšilý, svéhlavý a lhavý, je egoistou, pletichářem lstivým, je rádobychytrákem v kompromisech. – Kde vznešené ty sliby, které házel věk jeho mladý v řad svých souputníků? Kde ducha noblesa, kde ryzost mysli, 67 kde zodpovědnost před dějinným soudem kde je to všechno? Ano, přišlo Stáří. Ten mimovolný soudce minulosti a lidské ceny prubíř nepodkupný. – Vy, básníci, vy na dál neklňte mu! Je neveselý, nedružný to patron, jenž při západu slunce přidruží se k člověku cestovníku, prozkoumá jej a obere – jen proto, by jej doved tam, odkud vyšel kdysi, bez přítěže, jež jeho nebyla a bez potravin, jichž ztrávit nedovedla duše jeho. K onomu bodu počátku a konce, jenž Nic se zve v geometrii věcí. A odchod jeho provázelo lidstvo lhostejným chladem, tupou netečností. 68