STÁŘÍ FRANZE JOSEPHA.
Možno-li života běh znázorniti
si geometricky – a možno je to,
neb všechno tady, děje zemí, států,
útvary umění i společnosti,
myšlenek cesty, osudové dráhy –
vždy geometrickou tu kostru mají,
tak život lidský, který na počátku
zdá se mít dosti na jediném bodu,
pak rušně rozbíhá se širým světem,
kruh opisuje. Když tu večer jeho,
on k témuž bodu vrací se a hasne.
A stáří – truchlým údělem být zdá se,
dozvukem matným rozjásané písně,
či sledním aktem, který tragedii
strh k frašce nechutné –
tak zdá se často.
Leč stáří – pouze cenitelem je tu
celého žití. Přichází a chví se,
má kalné oči, třesavé má ruce –
65
a přece přesně najde vše, co duše
si během letu světem přisvojila
a neztrávila. Člověk v plné síle
i duši strojí: instinkty zlé, pudy,
zavírá kdesi v temném koutě jejím
a posílá ji, kulturního tvora,
s líčidlem v tváři, v rouše nejpěknějším
v střed duší kulturních. A je-li zvláště
nad jiné strojena a nalíčena –
i dějinnou se osobností stává.
Je ovšem kultura i, která prolne
do koutku posledního lidskou duši
a přetvořujíc, šlechticem ji činí –
leč nevyznáš se.
Byly jednou chvíle,
kdy zdálo se, že mladý císař trhá
ztrnulé formy staré etikety,
a s hrůzou šeptali si strážci její,
že Josef Druhý v něm se opět vrátil
do šerých komnat habsburského sídla.
A byly chvíle, kdy se z něho lila
radostná tucha velikého žití
národům ujařmeným. Byly chvíle,
kdy zdálo se, že v těle sešlé říše
krev svěží proudí, duše že se zvedla
66
z lenosti tupé k rušným velkým činům
a vedena jsouc pevnou rukou jeho
dospěje záhy slavně na výsluní.
A byly chvíle, kdy se jevil lidem,
co první kavalír své velké říše,
vzor rytířů a gentleman. Stisk ruky
a pohled jeho byly velkým darem
a nemilost – tím nejstrašnějším trestem.
A že zde byl houf hlasatelů čilých
ať zaplacených nebo dobrovolných –
pak všecko bylo přesně připraveno,
by zjev ten vešel do dějinné slávy.
Než – přijde nevlídné a chladné stáří
a zkoumá bez milosti, svlekne duši
a líčidlo jí seškrabe i pudr,
zotvírá všechny kabinety její,
a vystoupit dá instinktům a pudům.
Pak hádankou se stává člověk jdoucí
mátožným krokem k bodu, z něhož vyšel:
je potměšilý, svéhlavý a lhavý,
je egoistou, pletichářem lstivým,
je rádobychytrákem v kompromisech. –
Kde vznešené ty sliby, které házel
věk jeho mladý v řad svých souputníků?
Kde ducha noblesa, kde ryzost mysli,
67
kde zodpovědnost před dějinným soudem
kde je to všechno?
Ano, přišlo Stáří.
Ten mimovolný soudce minulosti
a lidské ceny prubíř nepodkupný. –
Vy, básníci, vy na dál neklňte mu!
Je neveselý, nedružný to patron,
jenž při západu slunce přidruží se
k člověku cestovníku, prozkoumá jej
a obere – jen proto, by jej doved
tam, odkud vyšel kdysi, bez přítěže,
jež jeho nebyla a bez potravin,
jichž ztrávit nedovedla duše jeho.
K onomu bodu počátku a konce,
jenž Nic se zve v geometrii věcí.
A odchod jeho provázelo lidstvo
lhostejným chladem, tupou netečností.
68