V AVIONU.

V AVIONU.
Jsme tedy dva tisíce metrů nad zemí! Vítězně, hřmotně pracuje si motor, vzduch prorážený svistí, a mráz se snaží prolnout šatem, masem, kostmi až k morku! A zem je dole, hluboko dole. Čtverečky polí, černé skvrny lesů, pásky cest a přímky železničních tratí, kde kouře z lokomotiv se zdají hlavičkou být pampelišky, rybníky lesklé jako pohozené střepy rozbitých zrcadel, a řeka jako tenký provázek se bělá na roztrhaných cárech zeleného šátku luk – a to je ten náš svět! 143 Jak směšně maličký, jak nepatrné rozměry jsou jeho! Jak rozkopnuté mraveniště, kde v spoustě větviček a jehličí jsou kousky talířů a skla a hadrů, kde černé puntíčky si pobíhají za cíli svými – tak leží město dole, veliké město s minulostí slavnou a pýcha státu našeho. A tamo, kdybys kamenem chtěl hodit, do druhého bys mraveniště trefil a ještě jednou – mrštíš tamhle v třetí. A jsi-li dole, celý den jít musíš, hodiny jedeš vlakem nebo autem – zde vidíš, jak jsou úžasně si blízko – svět malý malých lidí... Hle, pestrá skvrna v obdélnících polí a černých louží zahrad, proťatých světlou stužkou řeky – toť rodiště tvé. A tamo druhá skvrnaskvrna, toť město, kde jsi rostl, vkročil do života a začal milovat, Ten čtverec v černi, 144 to je ten zámek se zahradou, kde vzdychalo a kde se milovalo – vy mladé lásky, sladce pošetilé, vždyť hoch ten nevěděl, zda miluje ji či parfum její – Kolikrát z míst těch k nebi jsem se díval, když divokých hus šiky nebo čápů si lehce pluly na rozpjatých křídlech – jak záviděl jsem jim, jak letět s nimi toužil! A dnes – v té výšce není ani ptáka, sem vítr ani motýla už nezanese. A jaké ticho! Jen motor duní, svistí vzduch, leč neohluší mlčení vážné toho ticha zde. Stříbrný oblak, jenž odloupl se od mohutné hradby, před tebou čnějící, lehounce vstříc ti pluje, zahalí tě – a již se za tebou v dál volně nese, sen pomíjivý prázdna prostoru. 145 A slunce zdá se stát v stejné výši s tebou či o málo jen výše. A zlaté světlo jeho je mrazivé a čisté, jak bývá dole za lednových dnů. Vítězně, hřmotně pracuje si motor, leč cosi zlostného je v dunění tom, hněv zatajený, že musí poslouchat a musí letět, jak pilot káže mu. Vzduch prorážený svistí, stín avionu po zemi se nese, a mráčky stříbrné mimo nás. Do výšin takových jsme kladli v dětském snění si nebe. Pána boha a pannu Marii a světice a svaté. Do výšin takových, do toho nebe, jsme kladli odměnu svých dobrých skutků dole 146 a náhradu za trýzně pozemského putování. A teď – zde letíš nad světem, ty, aparát a pilot a jinak není ničeho, ni nebe, života, ni lidí – jaký to pocit živelního blaha! A když i duší zakmitne, že by ses mohl náhle zřítit – los Ikarův a osud Faëtontův – jen tiše usměješ se, neb v této výši zmar lhostejen a smrt ti není ničím. 147