REQUIEM.

REQUIEM.
Vy, jichžto šíje přeťal kat, vy slepci svého bytí, již dovedli jste umírat, jak nedovedli žíti – my často odřekli se vás, jak otce svého zapře syn, když přinutí jej drsný čas, jíst hořké plody jeho vin. Leč v našich snech se blýskal meč, a na tom smutném rynku ved každý kámen živou řeč a vzbouzel upomínku, a na té věži mostecké, vbodány v čtyrhranu – to byly hlavy otecké, plen kavek, havranů. Lze falšovati dějiny i pravdy překrucovat, lze na ctnost měnit zločiny 92 a boha zkorumpovat – leč krve nelze umlčet, ten věčný slyšte zpěv: Já tekla – tři sta tomu let – tvá jeho, vás všech krev. – Vy bědné stíny, jdeme k vám a berem vaše viny, jste naši – Osud určil sám – my vašimi jsme syny. Ty ruce vaše nejisté, tma v očích – ano, děs – však děje země nesli jste, jak my je nesem dnes. Dnes – Osud volí spláceti své dluhy, naše věno, chce alespoň dát dítěti, co otcům odepřeno: jsme legitimní, přímo z vás, už ve vás prokleti, krev naši volá ten váš hlas už po tři století! Vás hroby kryjí neznámé, vy kosti našich předků, kde kleknout, ani nemáme 93 a volat vás co svědků, že vaše-naše neštěstí už míjí chvíle té a jak jste byli v bolesti, vždy naši budete! 94