Tak dí a onak – plané povídání.
Vím jiného cos: ironický Osud
nastrojí něco, by si moh jak Pilat
pak ruce umýt, ramenoma krčit:
Jsou sami vinni, sami tak si chtěli...
Svět začne býti malým lidstvu tomu.
Vzdor válkám krvavým i nekrvavým
mu bude malým. Také chladnout začne.
A myšlenek a plánů dobrodruzi
vykřiknou hlasně: K čemu máme hvězdy?
Hle, Mars! Hle, Merkur! – Komise se sejde,
a Yankeové dají miliony,
a práce začne: sestrojí se dělo
a náboj ohromný – to bude koule,
svět pro sebe, v němž posádka se schová,
– stát každý vojska spousty do ní pošle –
a zasvětí se pro výboje hvězdné.
Tak, jak to Jules Verne vybásnil nám kdysi,
a jak jsme čtli to v blahých dětských letech –
je vidno, že i v příštích lidstvo časech
ctít písemnictví v jistém smyslu bude –
a dělo třeskne, koule fičet bude
ve prostor hvězdný – – ale stará země,
jak nováček, jenž prvně vystřelil si,
se zapotácí na obvyklé dráze
a vyklouzne z ní – a to bude konec.
Neb bledý měsíc, strašidlo to hloupé,
jenž civíval k ní statisíce nocí,
teď uvidí, že opustila náhle
svou spořádanou dráhu na elipse,
a touhou hnán a tažen po zákonech
i fysiky i lásky, k ní se pustí
a vrazí do ní trochu nehorázně,
že ještě víc ji postraší a zmate.
A ona rozletí se do vesmíru
a vrážet bude v světy v levo v pravo,
nahoře, dole – dráhy jejich zruší
a vztahy zničí – strašné hospodářství –
až zbita, znavena a bez rozumu
se vrhne k útočišti poslednímu,
k matičce žhavé... Potom řekne Osud,
neb katastrofa bude přenesmírná
v prostorech věčných, tisíc světů zhyne
a na sta sluncí bude roztříštěno –
pak řekne Osud: Takoví jsou lidé...
Já nic... Já řadil pouze jako vždycky
následky k příčinám... A tak to přišlo.
A bude úžasný to, hrozný let,
jímž padne k Slunci vychladlý náš svět.
– Pojď, dítě, zhřej se! Pověz, jak ti bylo,
a jak tu chvilku na tobě se žilo? –
– Matičko, hrozně! Dítěti věř svému,
že rádo je, že už je konec všemu!
Já měla Kungfutse a Buddhu, Krista,
a na mém těle, matko, není místa,
jež čisto bylo by. Lží všecko bylo.
Sny, touhy nejkrasší, jež lidstvo snilo,
ničili lidé. Jsem dnes krve plna,
a vzduchu mého každičká ta vlna
je prosáknuta stony utrpení
a hymnou zla. Jsem plna zatracení
a kleteb žití – – Zřela jsem to, dítě,
a vídala tě trpět němě, skrytě –
leč to je život... Bylas pošetilá,
že o něčem jsi jiném stále snila –
jen to byl život... Pojď teď na mou hruď, –
jen oheň čist je. Čista zase buď! –