SKÁLA PETROVA.
Vždy nehybný a ničím nezměněný
tes dávný trčí pyšně do příboje,
ať vlny časů do boku mu bijí,
ať země otřásá se. Místy kámen
pod žárem slunce zvětrav, odloupne se
a jako drobný štěrk se valí dolů,
leč to je všecko. Je v něm cit? Je život?
Trhliny dávné zarostly už mechem,
kleč zakryla je. Život bují na něm;
hmyz nesčíslný, hnízda ptáků skrývá,
i květy efemerní na něm rostou
a starý tes se hrdě chlubí jimi.
Čas plyne mimo, oblaka jdou nad ním,
on nezměněn se v pohyb všeho dívá,
vším pohrdaje. Když proud doby mění
se v bouřný příboj, když se větry zvednou
a nesou v černých mračnech křivé blesky,
a z příští chvíle hrůza padá na zem –
tu k skále té se hrne, děsem hnáno,
vše, co se bojí. Bludný racek z vody
221
i káně, ostříž z mračen sem se snesou
i vrány z ornic, chocholouš i skřivan
i hmyzy, planinou se toulající,
a skála všem je záštitou i krytem.
Je spokojena, že k ní utíkají,
že její jsou a ona jim že dává
cit bezpečnosti. – Hrůza z věcí příštích
snad trvá ještě, ale chce se žíti,
i žijí tedy. Obživu si najde
na šedé skále každý podle svého:
brouk rostlinku a muška medný kvítek,
pták drobný brouka zas i mušku lapá
a káně ptáčka uchvátí – tak vládne
tu harmonie života a smrti.
A věky míjí nad skalnatým tesem
se svými strastmi, problémy a touhou,
leč on své chmurné témě k výši zvedá
jsa vším tím sotva dotčen víc, než stínem
oblaků nad ním kamsi putujících.
222