JE PROSTOR BEZ MEZÍ.
Je prostor bez mezí, je nedozírný,
v něm provádějí let svůj věčný, vírný
hvězd miliony kolem sluncí svojích,
a slunce ta jdou ve vířivých rojích
kol jiných sluncí – nelze domysliti.
A zrnko písku se tam kdesi řítí –
to Země naše. Má svůj okruh malý,
jak Věčna zákony jí přikázaly
a tvory nese, okamžiků děti,
pomysly, jichž lze sotva uviděti.
Ty celý průběh žití na ní žijí,
rodí se, rostou, milují se, bijí
a zanikají. Vedou záznamy si,
jež nazývají svými dějepisy,
i vědy mají, pestrých uměn šperky,
i věčnou slávu. Vteřin efemerky.
I hloubají a hledají – zvlášť láká
jich duše výlet kamsi nad oblaka,
kde boha tuší, jenž prý vše to řídí,
prý zajímá se o osudy lidí,
223
prý nesmrtnou je duší obdařuje,
prý ten prach země trestá, odměňuje –
a proto touži nálevníček lidský
mít k němu vztah a žít s ním harmonicky.
Leč hledal marně. Za to církve daly
mu surogátek málo dokonalý,
jenž řemeslem se vydatným stal – pro ně,
a žije živnostenském po zákoně.
Však vyšším mozkům nijak nedostačí.
Ty hledají a za problémy kráčí,
vztah ku pomyslu boha chtějí míti
a takto ve věčnosti zakotviti.
Ty efemerky vteřin, na té zemi,
jež zrnko písku mezi světy všemi,
prostorem bezmezným a nedozírným
s hvězd milionů kolotáním vírným
se sluncí valných vířivými roji
mžiknutí nese existence svojí.
224