V PODSVĚTÍ 1915
V přitmělé říši těkajících stínů
jediný stojí nehnutě a zírá
cesarským zrakem, ruce založeny,
v dál, v boje živých.
Na světě tom nes jmeno Napoleon.
Kol umlkly už všechny vášně, kletby,
výčitky matek, dětí pláč, vztek mužů.
Hrozícím pěstím,
– jichž miliony k hlavě se mu zdvihlo,
když vystoupiv kdys z člunu Charonova
a odmít napíti se z proudů Lethe,
sem hrdě vstoupil –
už daly klesnout stíny unavené.
I víří neslyšně směs šerých mátoh
prostorem, v kterém není dna ni času.
On pouze stojí
a zírá na svět v reje milionů,
v kolony pěchot, jízdy trysk, děl pohyb,
v linie obran, útoků a srážek –
a chví se touhou
to všecko moci srovnat, vést a řídit,
vše jinak šlo by. Dějiny by stály
nad zdrcenými říšemi a státy,
v jichž metropole
16
On v čele maršalů a gard by vjížděl.
Vztek hořký nad předčasným skonem chvěje
mu vzdmutou hrudí. Dávné upomínky
mu vanou hlavou –
Jak rád by teprv nyní chtěl jít cestou
své mladé slávy! Teprv nyní žíti!
Teď, Smrt kdy lidskou vědou vyzbrojena
poletat může
v rozlehlých pláních, na zelených mořích,
v prostoru vzdušném, v hloubkách šumné vody –
teď chtěl by žíti!... Ale z říše stínů
návratu není...
17