V PODSVĚTÍ 1915

V PODSVĚTÍ 1915
V přitmělé říši těkajících stínů jediný stojí nehnutě a zírá cesarským zrakem, ruce založeny, v dál, v boje živých. Na světě tom nes jmeno Napoleon. Kol umlkly už všechny vášně, kletby, výčitky matek, dětí pláč, vztek mužů. Hrozícím pěstím, – jichž miliony k hlavě se mu zdvihlo, když vystoupiv kdys z člunu Charonova a odmít napíti se z proudů Lethe, sem hrdě vstoupil – už daly klesnout stíny unavené. I víří neslyšně směs šerých mátoh prostorem, v kterém není dna ni času. On pouze stojí a zírá na svět v reje milionů, v kolony pěchot, jízdy trysk, děl pohyb, v linie obran, útoků a srážek – a chví se touhou to všecko moci srovnat, vést a řídit, vše jinak šlo by. Dějiny by stály nad zdrcenými říšemi a státy, v jichž metropole 16 On v čele maršalů a gard by vjížděl. Vztek hořký nad předčasným skonem chvěje mu vzdmutou hrudí. Dávné upomínky mu vanou hlavou – Jak rád by teprv nyní chtěl jít cestou své mladé slávy! Teprv nyní žíti! Teď, Smrt kdy lidskou vědou vyzbrojena poletat může v rozlehlých pláních, na zelených mořích, v prostoru vzdušném, v hloubkách šumné vody – teď chtěl by žíti!... Ale z říše stínů návratu není... 17