ŽIVOT

ŽIVOT
Sestárne obraz na stěně a zvšední – vyprchá vůně z drahé melodie – vyvane ze slov básně plachá duše a slova něma leží tu jak kukly z nichž motýl vylít – panorama města s věžemi jako prsty vztyčenými k modrému nebi, s barevnými chrámy s plochami střech, jež leží nakupeny jak tříště rudých ledů, zvšední, mlčí, zrak nerozžhne ti, duši nepovznese jak jednou kdysi – krajina, jež vždycky mluvila k tobě drahou, sladkou řečí, jak znavena tím častým promlouváním, umlkla, hledí na tě cize, stroze i nepřátelsky – lidé, jichžto duše se zdála hráti v živých vzácných blescích, unudí vposled, nekonečnost duše se zúžila na dílnu, kam si chytrák z míst různých vypůjčenou kalafunu potají snáší a své blesky robí – i Příroda ti zšedne, znudí se a změlčí, má pět, šest zákonů, jež ukazuje v jakýchsi nestřežených okamžicích, ty prohlídneš je, vidíš, kterak platí 186 pro hmyzy, zvěře, rostliny i lidi: on – ona, sejdou tak se nebo onak, je z toho potomstvo, jež roste, sílí, a co ti původcové jeho ve zmar klesnou, dva články v řetězu; toť Žití – Smrti, vytvoří článek nový, při tom vraždí (by mohli žít ti silnější) ty slabší, a člověk povýšený na korunu jejího tvorstva, vraždí všechno druhé – a zde si Příroda šprým jakýs dovoluje hle malý, neviděný jakýs mikrob se na korunu tvorstva nyní vrhá a ničí ji – eh, všecko, všecko zvšední, vše konečno je, marno ohlížet se po něčem nekonečném, nesmrtelném – toť poučky, jež najdeš, ty, jenž hledáš života smysl – v posled porozumíš, vzdor odložíš a podvolíš se tiše – neb jinak nelze ti, i to jsi poznal, že šel by řád ten všeho živoucího přes protesty tvé železným svým krokem – ze všeho, co ti Život dal, tě svleká, než odevzdá tě Zmaru. Nah jsi přišel na svět, nah se světa jdeš. Chtěl ses obohatit to ono trhaje si s větví stromů, to ono zdvihnuv, nález v prachu cesty – i ukázáno tobě, že ten nález je bez ceny a ovoce to v ústech dá pocit chuti, ale nenasytí. „Být připraven.“ Tak. Správnější je říci: „hle, připravili tebe“... 187