CO TEĎ?

Josef Svatopluk Machar

CO TEĎ?
Poslední výstřel rozlehl se hluše, a voják odstoup. Čilí diplomati mír ujednali. Národové stojí nad chaosem a spoustou, jako lidé, jimž vyhořela ves a zoufají si, že všechny zásoby v plen padly ohni, že není peřin, nábytku a peněz, že zima táhne, není kde skrýt hlavy a kdo as ten byl, zločinou jenž rukou založil požár. Mudrcové radí i znalci národního hospodářství to, ono. Prou se ostře mezi sebou. A národové čekají a trpí. Pár chytrých šibalů se chytlo bídy jak obchodního artiklu – neb dá se, i bídou obchodovat – mnou si ruce a přejí si, by dlouho trval čas ten; kdy hausse a baisse se staly hlasateli pěkného počasí. A politici na schůzích straníků se rozohňují a žurnály všech barev soptí, bouří a klnou válce. Spousty memoárů těch, kteří při tom byli, povýšeně svou byvší předvídavost akcentují a prsním tonem odsuzují přísně přežitek zaniklého středověku. A ti, kdož píší dějiny dnů našich, dí slavně k potěše všech postižených, 104 že tato válka poslední je válkou, již lidstvo zažilo. Zatím doutná tu onde oheň ještě pod popelem, jak zlaté jazyky to prohlašují, jež brzy tu a brzy tam se kmitnou z pod trosek ohořelých. Zatím pálí tu onde horká žízeň lidské duše, dny čítají se, kalkulují roky, a pušky schraňují se, kulomety, ponorky, děla, aviony, plyny pro svatou chvíli odvety a pomsty. Neb válka nevymírá. Každá nechá, když skončí svoje žití, malou dcerku – ta rychle roste v kulturních snech lidstva, až jednoho dne kdos ji vtiskne v ruce meč s pochodní a do světa ji vyšle za řevu národů a hudeb hřmění, by prováděla po okrsku země žeň krvavou. Snad potřebna je světu, jak bouřky letním dnům. V nich vybíjí se úmorná trýzeň zžhaveného vzduchu, žár dusivý se zchladí, prach se smyjí – a blesk že zapálí a kroupy sbijí úrodu kraje – toť už úděl bouřek. 105

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Macharovy spisy, svazek 22):