EINE ANSTÄNDIGE FRAU

Josef Svatopluk Machar

EINE ANSTÄNDIGE FRAU
V těch dobách rostla, kdy se uznávalo, že jazyk německý je řečí vyších, a proto dána byla do kláštera, kde zbožné sestry zasely jí v duši i cnosti, které mají dívku krášlit, i věci, při nichž má se začervenat, i tvorbu klasiků, jež ovšem prošla tím cudným sítem opatrných sester, jak proset byl i celý soubor vědy – a tak se dosud v povznesených chvílích a k zdůraznění rozhodných svých soudů o běhu světa, příhodách a lidech vyjádří oním nepřeložitelným: Ich bin ja eine anständige Frau – A soudí vždycky – řeč je o člověku, ať literát to, politik, muž vědy – vždy nezdobu hned přilepí mu jakous, vždy něco ví, by význam jeho klesl, a neví-li, pak stejně vrazí špendlík do jmena jeho, neboť je to člověk, a všichni lidé špatní jsou a podlí až na dva, tři, jež bůhví z jakých příčin na přátele své duše povýšila, Těm – ne odpouští – ale nepřipouští, že hlupci jsou, že špatnost provést mohou, že špínu ruk svých nikdy neumyjí – jsou šlechtici, že přáteli jsou duše, jež zve se eine anständige Frau... Je zbožná formálně, je patriotkou, leč patriotismus i zbožnost její jsou studeny. Však soudí v jejich jmenech a odsuzuje, jinak neproniklo 154 nic z toho srdcem jejím – smutná kletba těch květů v duších, jež jsou bez ovoce. A srdce její pro tu Anständigkeit na kámen ztuhlo: měla dceru, syna, ti nezahřáli nikdy mladých duší na vlídných pohledech a pohlazeních, mateřské něze, pomoci a radách, jen soud a tresty znali v dobách dětství, pohrůžky v mládí, v letech nebezpečných reservu mraznou, hrozby tajuplné, narážky málo jasné. Syn teď bouřně čas probíjí i jmění – zle je často, a matka vypomáhá pokud možno, ne z lásky, ale pro decorum rodu a z obav před skandálem. Dcera rostla pod rukou guvernantek, nitro její se zavřelo, neb city nenalezly ohlasu nikdy v chladných očích matky. Pak života vír točiti jí začal – a přišly ortele a refrén jejich zněl vždycky: Styď se, tohle neprovádí, kdo chce být eine anständige Frau – Bez dětí matka, a bez matky děti. A za to byla paní dobročinou: v asylu jakéms dětí bez rodičů třímala žezlo. Přísná neústupná i tady byla. Dny tu protrávila a s nečasy i námahami vedla boj vítězný, když služba volala ji. (Však z posmrtných svých věcí nejraději by četla chválu nekrologů svojich o srdci ušlechtilém, štědré ruce a neúnavné péči v každém čase.) O sirotcích těch ráda řeči vedla 155 i rozplakat se znala, a ty chvíle parádní citlivosti působily vždy promptním dojmem u dam posluchaček, jež uznale jí přikývly a řekly všem lidem, kteří slyšeti to chtěli, že vidno, jak to dokonalá paní, že nechápou, proč není pochopena zvlášť dětmi vlastními, jež tak se zvrhly a mohly vymknout z rozšafné se ruky, jak má ji tato anständige Frau. 156

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Macharovy spisy, svazek 22):