SVOBODA

SVOBODA
Návštěvou. Salon. Červencové slunce jde přitlumeně záclonami v oknech a mdle se leskne na nábytku černém. Domácí paní vlídně roztomilá, dvě slečny, zdrženlivé v řeči, gestech – prý básníka dnes prvně v žití vidí. U okna na sloupečku mahagonu klec pozlacená, v kleci plachý stehlík si poskakuje, řinčí drátky, cvrčí. – Náš miláček to – usmívá se paní. – Filínek – zašvitoří jedna z slečen. – Tak přítulný je – vydychne si druhá. – Dejte mu volnost! – – Ale, drahý mistře! Filínka pustit! Zahynul by jistě, už není zvyklý potravu si hledat! – – Dejte mu volnost! – K užitku je někdy básnická sláva – zde pomohla ptáku. Záclony odhrnují – jaké slunce se rozebíhá salonem tím temným! A radostně se žene do všech koutů, jak vynahradit chtělo by si doby, kdy nesmělo sem. Otvírají okno a váhají – snad mistr začtveračil – básnický nápad – usměje se nyní – a Filínek dál v kleci bydlit bude. – – Dejte mu volnost! – Otevřely dvířka. 75 V třech párech očí čet jsem přesvědčení, že ptáče neodejteneodejde z péče jejich, že neopustí domeček svůj zlatý a nepromění jisté blaho dneška za život tulácký a nepořádný. A Filínek si poskočí a letí do svěžích proudů slunečního světla. A letí přes ulici jakby honěn, přes hřebeny střech – už jak malá tečka se nese dál do výše prozlacené. – Nezatík ani – řekne jedna z slečen. – Ni s bohem nedal – vyčítá mu druhá. – Vždyť pták je zvíře, zvíře není člověk, těch pojmů nemá – vzdychá paní domu. Já pevně věřím, že má přec těch pojmů: A dojista si nyní na svobodě vzpomene často na tu zlatou klícku, kde drátky drnčíval, na gracie ty, jež semenec mu dávaly a cukr a něžná slova – vzpomene si s hrůzou. Leč já mu ve vzpomínkách žíti budu jak pohádkový strýček z Ameriky, jenž přišel jednou, otevřel mu žalář všemocným slovem, dal mu vzduch a slunce, a jistě Filínek ten celý život svým soudruhům všem ve stehličí řeči vykládat bude – a já, básník, budu mít u nich slávu, možná mnohem větší, než u vlastenců domoviny svojí. 76