Návštěvou. Salon. Červencové slunce
jde přitlumeně záclonami v oknech
a mdle se leskne na nábytku černém.
Domácí paní vlídně roztomilá,
dvě slečny, zdrženlivé v řeči, gestech –
prý básníka dnes prvně v žití vidí.
U okna na sloupečku mahagonu
klec pozlacená, v kleci plachý stehlík
si poskakuje, řinčí drátky, cvrčí.
– Náš miláček to – usmívá se paní.
– Filínek – zašvitoří jedna z slečen.
– Tak přítulný je – vydychne si druhá.
– Dejte mu volnost! – – Ale, drahý mistře!
Filínka pustit! Zahynul by jistě,
už není zvyklý potravu si hledat! –
– Dejte mu volnost! – K užitku je někdy
básnická sláva – zde pomohla ptáku.
Záclony odhrnují – jaké slunce
se rozebíhá salonem tím temným!
A radostně se žene do všech koutů,
jak vynahradit chtělo by si doby,
kdy nesmělo sem. Otvírají okno
a váhají – snad mistr začtveračil –
básnický nápad – usměje se nyní –
a Filínek dál v kleci bydlit bude. –
– Dejte mu volnost! – Otevřely dvířka.
V třech párech očí čet jsem přesvědčení,
že ptáče neodejde z péče jejich,
že neopustí domeček svůj zlatý
a nepromění jisté blaho dneška
za život tulácký a nepořádný.
A Filínek si poskočí a letí
do svěžích proudů slunečního světla.
A letí přes ulici jakby honěn,
přes hřebeny střech – už jak malá tečka
se nese dál do výše prozlacené.
– Nezatík ani – řekne jedna z slečen.
– Ni s bohem nedal – vyčítá mu druhá.
– Vždyť pták je zvíře, zvíře není člověk,
těch pojmů nemá – vzdychá paní domu.
Já pevně věřím, že má přec těch pojmů:
A dojista si nyní na svobodě
vzpomene často na tu zlatou klícku,
kde drátky drnčíval, na gracie ty,
jež semenec mu dávaly a cukr
a něžná slova – vzpomene si s hrůzou.
Leč já mu ve vzpomínkách žíti budu
jak pohádkový strýček z Ameriky,
jenž přišel jednou, otevřel mu žalář
všemocným slovem, dal mu vzduch a slunce,
a jistě Filínek ten celý život
svým soudruhům všem ve stehličí řeči
vykládat bude – a já, básník, budu
mít u nich slávu, možná mnohem větší,
než u vlastenců domoviny svojí.