TEMPO ŽIVOTA

TEMPO ŽIVOTA
Kde jsou doby idylické s bezebouřným chodem svým! Prosté, klidné žití lidské jelo vozem formanským! Teď vše pádí v divém shonu tramem, autem, rychlíkem, křídly šumných avionů, leviatanem – parníkem! Díly světa spjaty dráty, dálky mizí, zkrácen čas – hvězdy údivem jsou jaty: kdy že spoutají i nás? Nervy lidstva utrýzněné touží po odpočinku – marně! Neklid dál je žene neztratit ni chvilinku! Mrtví klesají – lze dáti pohřeb jim, hrob nákladný – želet jich však, vzpomínati? Nelze, nelze, není kdy! Po spirále nekonečné dál se žene lidstvo – kam? v touze bolestné a věčné k jakým metám, končinám? 203 A ta touha zdá se míti účel jenom jediný: stlačit celé lidské žití do jediné hodiny – Do hodiny, do vteřiny, na jediný letmý mžik! Blesk, jejž porodil mrak siný, mih se, zasvítil a znik! Utéct všemu – žití – světu – svému já – být vehnánu po kratičkém rušném letu v bezvědomou nirvanu. Snad se cítí v podvědomí katastrofa jakási, jíž se vesmíru řád zlomí, zem i hvězdy pohasí. A to lidstvo žití bídu nese v temné naději odpočinku, ticha, klidu, rychlej k ní a rychleji. 204