TEMPO ŽIVOTA
Kde jsou doby idylické
s bezebouřným chodem svým!
Prosté, klidné žití lidské
jelo vozem formanským!
Teď vše pádí v divém shonu
tramem, autem, rychlíkem,
křídly šumných avionů,
leviatanem – parníkem!
Díly světa spjaty dráty,
dálky mizí, zkrácen čas –
hvězdy údivem jsou jaty:
kdy že spoutají i nás?
Nervy lidstva utrýzněné
touží po odpočinku –
marně! Neklid dál je žene
neztratit ni chvilinku!
Mrtví klesají – lze dáti
pohřeb jim, hrob nákladný –
želet jich však, vzpomínati?
Nelze, nelze, není kdy!
Po spirále nekonečné
dál se žene lidstvo – kam?
v touze bolestné a věčné
k jakým metám, končinám?
203
A ta touha zdá se míti
účel jenom jediný:
stlačit celé lidské žití
do jediné hodiny –
Do hodiny, do vteřiny,
na jediný letmý mžik!
Blesk, jejž porodil mrak siný,
mih se, zasvítil a znik!
Utéct všemu – žití – světu –
svému já – být vehnánu
po kratičkém rušném letu
v bezvědomou nirvanu.
Snad se cítí v podvědomí
katastrofa jakási,
jíž se vesmíru řád zlomí,
zem i hvězdy pohasí.
A to lidstvo žití bídu
nese v temné naději
odpočinku, ticha, klidu,
rychlej k ní a rychleji.
204