ASIE

Josef Svatopluk Machar

ASIE
Ten žlutý obr nevrle a zlostně okovy třese. Věky tiše točil mlýnskými koly, jak mu nakázáno člověkem bílým, který připlul z dálky, bral plody polí, stáda s pastvin, proryl i půdu země, v níž prach otce jeho byl uložen, jej v okovy pak skoval a do tmy postavil si k mlýnským kolům. V sluch jeho sypal slova náboženství o lásce k bližním, o bratrství všechněch, a zavlažuje rty mu voným jedem pomalu duši jeho otravoval. A časy šly, a obr kolem toče v ztrnulém polospánku těžce dýchal a myslil, že tak všecko býti musí, že bozi jeho dali mu ten úděl. Jed od bílého muže lokal chtivě, leč náboženství jeho nechal zníti jak vánku šumot pouze ve svých uších. Až pronikly v tmu jeho z dálky zvěsti, z domova mužů bílých divné zvěsti – o dlouhých bojích bílých lidí spolu, o hrůzách zápolení v moři, vzduchu, na suché zemi, bílý bůh těch lidí se mlčky díval, jak jsou vyhubeny vsi klidné, města, poničena pole, a bílí lidé olupují sebe, jak dosud obírali jeho děti, ty žluté děti... Zkazky přinesli mu ti syni žlutí, jež muž bílý nutil jít na loď, zbraň vzít, zabíjet a ničit ve světě cizím cizí bílé lidi, 135 jichž neznal dosud, jimž byl sám i neznám, a kteří nijak neublížili mu... A žlutý obr naslouchal a dumal, co je to „lidství“, „svoboda“, co „volnost“ a všecka jiná slova, jež tu slyší od synů svých, jak slyšeli je oni ve světě lidí bílých, jak je jemu pak přinesli a vykládali. Slyší, že bílý muž, jenž vládne jeho světem i strach má, strach to z jiných bílých mužů, strach z budoucna... strach vůbec... Slyší a s duše střásá tupý polospánek, svět jiný vidí, o němž bílí lidé lhou sobě, jiným – svobody svět, lidství, volnosti, míru, zlostná síla vzpíná mu ujařmené ruce, třese kovem, jenž tělo jeho poutá, nechce točit proklatým kolem, na slunce chce vyjít a říci, co to „svoboda“ a „volnost“, co „lidství“ a ta všecka jiná slova. Mlýn stojí. Bílý člověk v strachu čeká, co bude nyní. Železo už puká a kusy jeho na zem odhozeny třaskají temně. Kroky obří slyšet už z podzemí. A ohlas jejich mísí se s kroky jinými – to přicházejí Dějiny Světa v tato známá místa, v ta místa, odkud kdysi vydaly se jak herci potulní do dálek světa předvádět drama, komedie, frašky, jak vybásnil je Osud nevýzpytný. 136

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Macharovy spisy, svazek 22):