Ten žlutý obr nevrle a zlostně
okovy třese. Věky tiše točil
mlýnskými koly, jak mu nakázáno
člověkem bílým, který připlul z dálky,
bral plody polí, stáda s pastvin, proryl
i půdu země, v níž prach otce jeho
byl uložen, jej v okovy pak skoval
a do tmy postavil si k mlýnským kolům.
V sluch jeho sypal slova náboženství
o lásce k bližním, o bratrství všechněch,
a zavlažuje rty mu voným jedem
pomalu duši jeho otravoval.
A časy šly, a obr kolem toče
v ztrnulém polospánku těžce dýchal
a myslil, že tak všecko býti musí,
že bozi jeho dali mu ten úděl.
Jed od bílého muže lokal chtivě,
leč náboženství jeho nechal zníti
jak vánku šumot pouze ve svých uších.
Až pronikly v tmu jeho z dálky zvěsti,
z domova mužů bílých divné zvěsti –
o dlouhých bojích bílých lidí spolu,
o hrůzách zápolení v moři, vzduchu,
na suché zemi, bílý bůh těch lidí
se mlčky díval, jak jsou vyhubeny
vsi klidné, města, poničena pole,
a bílí lidé olupují sebe,
jak dosud obírali jeho děti,
ty žluté děti... Zkazky přinesli mu
ti syni žlutí, jež muž bílý nutil
jít na loď, zbraň vzít, zabíjet a ničit
ve světě cizím cizí bílé lidi,
jichž neznal dosud, jimž byl sám i neznám,
a kteří nijak neublížili mu...
A žlutý obr naslouchal a dumal,
co je to „lidství“, „svoboda“, co „volnost“
a všecka jiná slova, jež tu slyší
od synů svých, jak slyšeli je oni
ve světě lidí bílých, jak je jemu
pak přinesli a vykládali. Slyší,
že bílý muž, jenž vládne jeho světem
i strach má, strach to z jiných bílých mužů,
strach z budoucna... strach vůbec... Slyší
a s duše střásá tupý polospánek,
svět jiný vidí, o němž bílí lidé
lhou sobě, jiným – svobody svět, lidství,
volnosti, míru, zlostná síla vzpíná
mu ujařmené ruce, třese kovem,
jenž tělo jeho poutá, nechce točit
proklatým kolem, na slunce chce vyjít
a říci, co to „svoboda“ a „volnost“,
co „lidství“ a ta všecka jiná slova.
Mlýn stojí. Bílý člověk v strachu čeká,
co bude nyní. Železo už puká
a kusy jeho na zem odhozeny
třaskají temně. Kroky obří slyšet
už z podzemí. A ohlas jejich mísí
se s kroky jinými – to přicházejí
Dějiny Světa v tato známá místa,
v ta místa, odkud kdysi vydaly se
jak herci potulní do dálek světa
předvádět drama, komedie, frašky,
jak vybásnil je Osud nevýzpytný.