A SMYSL ŽIVOTA?

Josef Svatopluk Machar

A SMYSL ŽIVOTA?
A smysl života? Má řeka smysl jiný, než vésti vory, poháněti mlýny, z měst odplavovat špínu, ulic smetí, továren odtok, houpat loďky dětí, být snílkům podíváním, pro malíře být modelem a zdrojem pro básníře metafor vděčných? – Ne, ta řeka plyne a věcí podružnou je všecko jiné, co náhodně se k proudům jejím víže – Hle, vítr vane – v obilí se hříže po klasech válí se, pak mračna honí, v komínech hvízdá, hlavy stromů kloní – ne proto, aby dusnou atmosferu očistil lidem, aby k podvečeru jim chladil čela, otáčel dle zvyku klátivá kola starých větrníků a houpal vrány v únorovém jasu – on vane, aby vál. Co během časů mu za úkoly dávají a dají, je lhostejno. Hle, ohně plápolají a vaří jídla, zahánějí zimu, v továrnách slouží umu člověčímu a proměňují všechny hmotné tvary, ty pevné v tekutost a tuto v páry, i po železných pásech vlaky ženou i duší stávají se nezmoženou bizarním stvůrám z oceli a plátů; z děl blýskají a mění mapy států, 207 před nimi vše je malé trpasličí, jsou životem, jenž všechno žití ničí – leč lhostejno je, jaký smysl dali jim lidé. Plají, aby plápolaly. A smysl žití? Peklo ani nebe, pozemské pocty, jimiž věnčí tebe, ortele hlupců, efemerní sláva, pochvala novin, čest, již lid ti vzdává, sklad cností, jež se do čítanek hodí, i vlastenectví, úroky jež plodí, i na pokroku lživém spolupráce i starost o budoucí generace i všecky mety, které vytyčují nápady mudrců a jež zde slují, i ethika, i zbožnost, mravnost chlubná, jež mění se zde jako počas dubna – vše maska jen, jež tomu živobytí se dává zde... A přec to celé žití má jednu náplň, jeden smysl, metu: žít, prostě žít. A vůči lidem, světu jen jeden zákon: věren sobě být a před svědomím nemusil se rdít. 208

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Macharovy spisy, svazek 22):