VÝSEK ŽIVOTA

Josef Svatopluk Machar

VÝSEK ŽIVOTA
Tak, sestřičko, ach, jak se to teď leží, ty zlaté ručky vaše dovedou to tak upravit, že tělo není cítit! A vidíte, já bál se nemocnice a operace, teď mi zrovna rájem tak ležet v čisté postýlce, hlad nemít a tělo necítit! Už půl sta roků já dřel se, sestřičko, a nevyspal se, já, víte, ve dne dělám truhlařinu tam na vesnici u nás, běžnou práci, tu nohu k židli dát, stůl natřít barvou a práce podobné, jak na venkově už bývá. V noci hlídám v pivovaře a víte, tu se musí hezky chodit a oči všude, hodiny tam máme, to pro kontrolu, do těch musím píchat a – to je služba! Na chalupě visí nám pěkný dloužek, splácíme, jak můžem. A tu si člověk nemůže přát na stůl snad pečeni či husu neb jak tady vy krmíte ty nemocné své. Káva a zase káva s bramborem či chlebem, tak jde to deně. Víte, když ten hřebík mi zajel v ruku a ta ruka silně mi otekla a řekli mi, že musím sem do Prahy – mně uďálo se horko po celé hlavě u kořínků vlasů: tak do Prahy? Co bude zatím doma? Co žena počne? Inu našincovi ty věci chodí hlavou jako kolo, jež zastavit se nedá. Zatím jsem tu už celý týden, doma jde to dobře, 171 a já se mám jak měl bych se jen v ráji. Tu ruku propíchl pan doktor pěkně, že nebolela, teď je na ní obvaz a já si holedbám jak náš pan správec. Tak někdy přec člověka štěstí potká a potká ho, když nanejmíň se nadá! Jen, víte, sestřičko, jen jedno chtěl bych, jen jedno; kdyby takhle moje žena si odpočinout jak já tady mohla! Je chudák sedřena, jak bývá vidět, když komedianti k nám do vsi přijdou, koníka jejich. Neví, co to značí si odpočinout, najíst se a vyspat – čtyřicet roků v červenci jí bylo a jest jak věchet... kdyby ji tak mohlo to štěstí trefit, jako mně se stalo, a čtrnáct dní jen tady ležet mohla! Má stará kůže... vím, že mi to přeje a myslí si, že ať jen pohovím si... Na sebe nikdy nedovedla myslit, o sebe nikdy neznala se starat... Já přál bych jí to... sestřičko... nic z toho... to člověk brečí, že je mu tak dobře... však když si vzpomenu na její oči... jak dívala se před dvacíti roky... a co z nich dneska... Jak rád bych jí dopřál to pohodlí a poležení tady... 172

Básně v knize Kam to spěje? (in Svědomím věků 9, in Macharovy spisy, svazek 22):